čtvrtek 12. června 2008

Zmatení jazyka

Nejenom, že jeden nemůže pochopit druhého, ale dokonce se nedá ani pochopit význam psaného textu. Sice se ve škole naučíme číst a psát, a podle úrovně dosaženého vzdělání má naše čtení a psaní určitou míru úrovnosti. Ale pochopit co tím chtěl básník říci dá děsnou práci.
Nehledě k tomu, že se to často nepovede vůbec.




Pro ilustraci problému dobře poslouží výtah z přednášky prof. Morise Zappa,* kterou přednesl na Konferenci univerzitnich učitelů anglické literatury, Bermingham, 1979. Vzhledem k minimálnímu ohlasu, který byl ve vědeckých kruzích věnován této přednášce dovolím si její valnou část doslovně uvést zde. Přednáška se týká možnosti pochopit literární text, ale mám za to, že naprosto vše v této přednášce uvedené se dá aplikovat na pochopení libovolného textu.

A nyní se již ke slovu dostává prof. Zapp.

Dámy a pánové.
Abychom porozuměli sdělení, musíme je dekódovat. Jazyk je kód. Ale každé dekódování je nové zakódování. Když mi něco řeknete a já vám chci potvrdit, že jsem vašemu sdělení porozuměl, udělám to tak, že vám je zopakuji svými slovy, to jest jinými slovy, než kterých jste použili vy, protože kdybych vaše slova přesně opakoval, neměli byste jistotu, že jsem vám skutečně porozuměl. Ale používám-li vlastních slov, znamená to, že jsem váš význam změnil, byť jen mírně. A i kdybych své porozumění nelogicky projevoval tím, že bych vaše slova beze změny opakoval, neexistuje záruka, že se mi v mozku vytvořil duplikát vašeho významu, protože do těchto slov vnáším odlišnou zkušenost jazykovou, literární a mimojazykovou, takže pro mě znamenají něco jiného, než co znamenají pro vás. A jestliže usoudíte, že jsem významu vašeho sdělení neporozuměl – co uděláte? Neopakujete je mechanicky týmiž slovy, ale snažíte se je vysvětlit slovy jinými, odlišnými od těch, kterých jste použili původně. Jenže pak už vaše sdělení není sdělením, jakým bylo na počátku. Ba ani vy už nejste vy, jací jste byli na počátku. Od chvíle, kdy jste otevřeli ústa uplynul určitý čas, molekuly ve vašem těle se změnily, to, co jste chtěli říct, bylo nahrazeno tím, co jste mi řekli a stalo se to součástí vaší osobní minulosti, zkreslené vzpomínkami. Vést rozhovor je jako hrát tenis s plastelínovým míčkem, který se vrací přes síť pokaždé v jiném tvaru.

Číst je samozřejmě něco jiného než konverzovat. Je to pasivnější v tom smyslu, že na text nemůžeme zpětně působit, že nemůžeme jeho vývoj ovlivnit svými slovy, protože slova textu jsou už dána. Možná právě to nám dodává odvahu k interpretaci. Jsou-li slova jednou provždy fixována na papíře, není fixován i jejich význam? Není, neboť tentýž axiom – každé dekódování je nové zakódování – platí o literární kritice ještě striktněji než o běžné rozmluvě. Při běžné rozmluvě může nekonečný cyklus zakódování-dekódování-zakódování skončit nějakou akcí, jako když například řeknu: „Dveře jsou otevřeny" a vy řeknete: „Chcete říct, že je mám zavřít?" a já řeknu: „Pokud vám to nevadí?" a vy dveře zavřete – pak si můžeme být jisti, že můj význam byl v jisté rovině pochopen. Ale jestliže se v literárním textu říká: „Dveře byly otevřeny", mohu se jen dohadovat, co tyto dveře znamenají – jaká síla je otevřela, k jakému objevu, k jakému tajemství, k jakému cíli. Analogie s tenisem se na četbu aplikovat nedá – četba není souhra, ale nekonečné, trýznivé vábení, flirt bez dovršení, a dochází-li zde k jakémusi dovršení, je povahy samotářské, masturbační. Čtenář si hraje se sebou, tak jako si text hraje s ním, s jeho zvědavostí a touhou, tak jako si se zvědavostí a touhou obecenstva hraje striptérka.

Existuje způsob, že striptérka se úplně svlékne ještě než začne tančit pro hosty. To ovšem není striptýz v pravém slova smyslu, to není dráždivé svlékání, nýbrž holá svlečenost, to je terpsichorický ekvivalent známého interpretačního omylu, který vychází z představy o rekonstruovatelnosti významu a domnívá se, že odstraníme-li z literárního textu „oděv stylu", odhalíme holá fakta, jež má text sdělit. Naproti tomu klasická tradice striptýzu, která sahá až k Salomé tančící se sedmi závoji je pro akt četby výstižnou metaforou. Tanečnice dráždí diváky, tak jako text dráždí čtenáře příslibem konečného, leč donekonečna odkládaného odhalení. Je odkládán závoj po závoji, obal po obalu, ale zdrojem vzrušení je odklad obnažení, nikoli obnažení samo. Neboť jakmile je tajemství odhaleno, ztrácíme o ně zájem a toužíme po dalším. Když uvidíme prádlo, chceme vidět tělo, když uvidíme ňadra, chceme vidět zadek, když uvidíme zadek, chceme vidět předek, tanec končí – ale je naše zvědavost a touha ukojena? Ovšem, že ne. Hlubiny klína zůstávají skryty v dívčině těle, a i kdyby před námi roztáhla nohy, nemohlo by to ukojit zvědavost a touhu rozdmýchanou svlékáním. Při pohledu do těchto hlubin bychom si uvědomili, že jsme své hledání poněkud přehnali, že jsme své pozorování krásy dovedli až za hranice požitku. Zírajíce do ženského klína, vracíme se k tajemství svých počátků.

A právě tak při četbě. Snaha nahlédnout do samého jádra textu, zmocnit se jednou provždy celého jeho významu je marná – nalézáme tam pouze sebe, nikoli dílo samo. Freud říká, že náruživá četba je posunuté vyjádření touhy spatřit matčino přirození, ale těžiště tohoto postřehu – jak možná Freudovi ušlo – spočívá právě v pojmu posunu. Číst znamená oddávat se nekonečnému posouvání naší zvědavosti a touhy od jedné věty k druhé, od jedné textové roviny k další. Text se před námi odhaluje, ale nikdy nám nedovolí, abychom se jej zmocnili. Nesnažme se jej proto zmocnit a raději se kochejme jeho dráždivostí.

Na otázku z pléna pak prof. Zapp odpověděl: „Přiznejte si upřímně, už jste někdy zažili referát, nebo seminář na kterém by se aspoň dva lidé shodli na stručném obsahu toho co bylo řečeno?"


* David Lodge: Svět je malý (Small World, an academic romance)


Rubrika: Teorie všeho | 12.06.2008, 2:45:00

13 komentářů:

  1. Nejsem si zcela jist, pane kolego, co jste tím textem ráčil naznačit... ;)

    OdpovědětSmazat
  2. Troufám si odhadnout, že prof. Zapp by řekl: \"Přesně toto!\"

    OdpovědětSmazat
  3. Mně se zdá, že jsem \"toto\" nějak transformovala a zařadila do svého systému a všechno dost dobrý.

    Za stěžejní větu považuji: \"nalézáme tam pouze sebe, nikoli dílo samo\"
    - jo to všude a vždycky. V lidech, v textech, ve světě.

    Akorát u té striptérky a Freuda jsem se nějak ne a ne najít :-) - matčin klín jsem nikdy netoužila spatřit, nikdy mi nebyl utajován ..... Budu tedy hloubat, co vlastně toužím spatřit, čeho se chci zmocnit (ale já se nechci ničeho zmocnit ?!), když se prodírám textem ...... :-)

    Je fakt, že mi stačí se s některými slovy a větami pomazlit. :-))

    OdpovědětSmazat
  4. Domnívám se, že dnes by text neprošel schválením komise pro politickou korektnost.
    Pro účely genderové vyváženosti navrhuji aby osoby, které mají problém s touhou spatřit matčino přirození, přeformulovaly problém do touhy spatřit otcův pyj.
    Ovšem nejsem si jist jestli to pomůže i u záměny striptérky za striptéra.
    Každopádně dojde k posunu. ((:))

    OdpovědětSmazat
  5. O záměně striptéra za striptérku a otce za matku jsem se myšlenkově postarala už před napsáním kom. 3 - a posun teda nic moc. :-)
    Pohled na pohlavní orgány většinu žen nepřitahuje.
    Myslím, že hledáme něco jiného. Za tělem, za textem, za slovy a .... a když tam nic není, jsme zklamané a nespokojené a muži nevědí proč a my taky ne.
    Můj osobní závěr: Když je text, mělo by být více mezi řádky než na řádcích. A jak u textu, tak u muže. - Ženy naopak mohou být bez vnitřního obsahu (stačí se svlékat pomalu a dráždivě :-)), mnoha mužům to stačí, dokonce mnohdy něco navíc jim překáží.

    Omlouvám se za posun do jiného tématu. Za to může Freud!

    OdpovědětSmazat
  6. Vynikající text, díky za něj!

    K dalšímu studiu doporučuji příspěvek prof. Hrocha, z nějž vyjímám: \"Na inspirativní podněty postmoderny reaguje daleko více než Rorty americký literární vědec a filosof Harold Bloom, autor prací The Anxiety of Influence (1973) a Agon. Towards a Theory of Revisionism (1982). Zvýraznění momentu neporozumění, přehlédnutí, špatného čtení jakožto základního prostředku interpretace děl filosofie, kultury a umění spojuje Bloomovo filosoficko-estetické myšlení se základními koncepcemi postmodernismu a dekonstruktivismu. Jeho důraz na antitetický charakter rozumění a interpretace vlastně dále rozvíjí a zintenzívňuje metodologické koncepce dekonstruktivismu a postmoderního myšlení, které jsou na rozdíl od strukturalistické tradice, založené na kritériu konzistentnosti textu, zaměřeny na hledání jeho vnitřních napětí a rozporů rozporů, na kontradikce \"mezi intencí a významem, obsahem a rétorikou\".\"
    http://www.phil.muni.cz...smus.html

    OdpovědětSmazat
  7. to Lenka: Moc pěkný osobní závěr. Móoc lííbí.
    to Kojot: Zdá se, že konečně začínají filozofové zjišťovat, jak je možné, že jim nikdo nerozumí.

    OdpovědětSmazat
  8. Inspirujuce. Kazdy slova chape inak. Moze sa stat ze sa najde clovek, ktory text pochopi uplne opacne ako ja. Potom moj suhlas znaci to iste co jeho nesuhlas. Suhlasite?

    OdpovědětSmazat
  9. to pira: Někdy je potřebné text formulovat tak, aby byl vyložitelný oběma způsoby. Konkrétně se tato vlastnost textu velmi oceňuje v diplomacii. A pak se opravdu může stát, že to co jedna strana označuje jako ano, druhá strana označuje jako ne.
    S tím se dá rozhodně souhlasit.

    OdpovědětSmazat
  10. uzasny text, velmi me oslovil a pobavil :-). kdyz jsem kdysi pri studiu narazila na teorii konotatu a denotatu, byla jsem prestastna. skladam znak ke znaku s celymi baliky jejich vyznamu, tak, jak pluji a hromadi se v case ve mne, leze mi z toho nejaky vyznam a ja verim, ze bude stejne odecten druhou stranou. kdyz se tak nestane, mohu tedy žehrat na konotat a nikoli na svou neschopnost se vysvetlit srozumitelne, ze :-). je to nekdy tezke. rada bych byla jasna a explicitni. a zaroven, polopaticno a za ruku vodivo, jednovrstvo nevyhledavam. neni to o mateni. je to presne o tom, citit, ze je hodne mezi radky a moci si tam cist. je to nevyrcenem, o tusenem, o napeti. nejde to vzdy a vsude, moci si dovolit nebyt explicitni a polopaticky, pokud to vsak jde(situaci i clovekem), je to o jine dimenzi.
    krasne to popsala lenka. (vubec glosujes a pises pekne, leni!)
    a k tem gender rozdilum, naprosto souhlasim :-D.
    proto taky muz, trpajzlik, quasimodo, seredka, pokud umi, jakoukoli zenu ukeca. naopak ani nahodou, troufam si tvrdit.
    :-)

    OdpovědětSmazat
  11. Prof. Zapp musí být velice chytrý člověk. Skvěle řečeno.

    OdpovědětSmazat
  12. Též si to myslím.
    Kromě toho je prof. Zapp dle jeho vlastních slov největším odborníkem na Jane Austenovou.

    OdpovědětSmazat
  13. dokonale! jako bych to cetla v originale...,)

    OdpovědětSmazat