čtvrtek 7. ledna 2010

Čas, přítomnost a její subjektivní vnímání

Čas? Jen díky hodinkám mohu poznat kolik je hodin, například čtvrt na pět. Bez nich nanejvýš vnímám ráno, odpoledne a večer. S naprostou jistotou kdykoliv mohu tvrdit, že je teď. Vidím, myslím, jednám vždy jen v přítomnosti. Jindy to ani není možné. Na hodinkách čas stále plyne, ale přítomnost mně provází celou hodinu, den, celý život.




Z vlastní zkušenosti se nám nezdá přítomnost jakkoliv pohyblivá, ale pohybuje se ručička na hodinkách, kterou v přítomnosti sleduji. Sleduji-li v přítomnosti (teď) tedy nějaký pohyb, nemůže být přítomnost pouhý bod. Byl by to snímek, na kterém bychom pohyb hledali marně.

Co se tedy v přítomnosti děje? Právě čtete. Čtete písmena, z nich se vám automaticky skládají slova a z nich věty. Z jednoho písmena nic nevíte, ani ze slova a věty. Až celý text jako celek vám dá nějaký smysl. Pro přítomnou myšlenku si musíte pomatovat předešlé věty.

Řeč, nějaký výklad poslouchám v přítomnosti, aby dávala smysl, musím mít přítomné nejen to, co právě slyším, ale i to, co předcházelo. Jsem-li třeba myšlenkami někde jinde a plánuji dovolenou, doléhá ke mně hlas a zvuk, ale ve skutečnosti neslyším, to jest, nerozumím ničemu, nedokážu podržet souvislost.

Základní škola, hodina flétny. Chlapec se učí hrát „Vyletěla holubička ze skály", ale po několika tónech zahraje chybně. Musí začít od začátku, ovšem udělá stejnou chybu. Když to udělá po páté, může maminka, přítomná ve třídě vyletět z kůže. Proč? Skladbu dobře zná a dává si dohromady nejen to, co již slyšela, ale také má očekávání a plánuje, co přijde.

Člověk si v zimní podvečer za svitu stolní lampy čte napínavý děj knihy. Najednou sebou trhne. Do okna přiletěla sněhová koule. Ne že by z ní šel strach, jen se stalo něco, co jsem nečekal, překvapilo mě to.

Takové překvapení svědčí o tom, že k naší přítomnosti nepatří jen co prožíváme, nebo jsme právě prožili, ale že v ní vždy ještě něco očekáváme.

Tím jsme si dokázali, že přítomnost není žádný bod, ale složitá struktura obsahující minulost i budoucnost. Co do této struktury můžeme zahrnout? Opět použijeme slovíčko přítomnost – zahrnuje právě to, co děláme, čemu věnujeme pozornost. Pouze my sami si ovlivníme hloubku do které nám struktura přítomnosti zasahuje respektive kam až ji dokážeme vnímat. Je-li pozornost jen slabá, jako po únavné celodenní práci, je to málo. Při poslouchání odborné přednášky, dívání se na historický dokumentární pořad, musíme do své přítomnosti vtěsnat celou souvislost, jinak bychom nevěděli, kde se na obrazovce vzal onen vladař, kdo byla jeho dcera, nebo co znamená ten pojem z přednášky.
Jaké má přítomnost tedy meze? Má vůbec nějaké? Meze zajisté má a pomocí soustředění je můžeme rozšířit, vetší rozsah = větší úsilí. Dlouho známý zákon, na kterém je založena nejedno časové rozpětí. Pozornost dětí ve škole vydrží maximálně 45 minut, tak dlouho trvá vyučovací hodina ve škole. Dospělý člověk vydrží déle, asi hodinu, či dvě – tak dlouho trvá divadelní představení, film, koncert, nebo vyučovací hodina na vysoké škole. Poté se stává náplň tohoto času nudná, člověk toho má dost a musí následovat přestávka.

Z tohoto vysvětlení plyne, že rozsah přítomnosti tvoří naše pozornost. Když skončí, jako třeba po schůzce s nadřízeným, je hotová, vyřízená a není třeba se k ní vracet. Takhle si to schovám do paměti, mezi všechny minulé přítomnosti s možností se k tomu kdykoliv vrátit jako ke vzpomínce. Představa vrácení se ke všem těmto minulostem jako k pásce videokazety je milná. Pokuste si vzpomenout na páteční odpoledne z minulého týdne. Nic? Žádné takové subjektivní poznávání minulosti nám paměť nenabízí, spousta věci v ní chybí. V paměti najdete jen spousty vzpomínek, které se vám něčím do paměti vryly, jen útržky. Vybavte si dvě různé myšlenky. Pokud to jasně nevyplývá z obsahu (své auto jsme měl až po základní škole), jen s těží je časově správně zařadíte. To stejné se starými fotografiemi. Z toho důvodu dnešní fotoaparáty zaznamenávají minulost i s časem její pořízení.
Minulost tedy máme za sebou. Mnoho věcí z ní trvá (manželství, dluhy, zranění) ale sama o sobě již po nás nic nechce a svým způsobem nás ani nezajímá.

Naprostým opakem je budoucnost. Víme jen to, že nás čeká, my máme svá očekávání a přesto nevíme, co přijde, ale s nastalou situací si budeme muset poradit. Proto nám na ní záleží a snažíme se na ni připravit, zjednodušit si ji. Připravuje se na ni nevědomě každý z nás již od útlého věku. Zkušeností. Neustále opakující se situace nás tolik nerozhází a postupem času se nám zdají být jednodušší a jednodušší. Jdu-li poprvé na zkoušku, nebo pracovní pohovor, nevím, co mohu očekávat. Na pátém pohovoru ze zkušeností vím, co nastane a nervozita nebude znatelná. Vědomě se na budoucnost připravuje každý individuálně tak, aby se měl o co opřít. Plánuje dovolenou, domlouvá termíny, pojišťuje se, spoří. To všechno lepší vizi do budoucna, aby nás tolik nepřekvapila a nebyla bez očekávání.

Žít v přítomnosti nám dává velký časový nadhled. Věci které již byly, srovnám s věcmi, které jsou a které mohu očekávat v budoucnosti. V tom tkví schopnost vidět a poznávat o kterou v životě jde, především ve vědě a technice. Lidské poznávání nepřináší člověku okamžitý požitek, ale schopnost se ve skutečnosti vyznat – najít v ní pravidla, něco co se opakuje, co čemu předchází či následuje apod. (slunce zapadne a ráno vyjde, z 5 m padající cihla vždy rozbije skleněnou láhev). Tím lze předcházet nechtěným situacím – vím-li z minulého poznání, jakou váhu lávka udrží, mohu se vyhnout jejímu prasknutí v budoucnosti. Tímto způsobem mohu ovládat čas, odhadovat, nebo dokonce ovlivňovat co se teprve stane. Největší pokrok takového poznání učinili dávní astronomové, kteří si všimli pravidelně se opakujících dějů na obloze. Tyto jevy začali soustavně zapisovat a předpověděli zatmění slunce. Nebyla to náhoda ani zázrak pouze spoléhali na to, co se v minulosti mnohokrát pravidelně opakovalo a bude se i nadále opakovat. Od té doby se takovýchto poznání naučili lidé nespočet a dnes a denně je každý využívá. Spolehlivost vědeckých předpovědí, dějových souvislostí a jejich technických využití dnes pokládáme za takovou jistotu, že se náramně divíme když spadne letadlo, nebo se propadne střecha velké haly. I takovéhle konstrukce jsou založeny na předpovědi budoucího a z povahy věci tedy i nejistého. Na stejném principu si budoucnost ovlivňujeme a chráníme společenskými pravidly, zvyky, mravy a institucemi. Máme ustálená pravidla, ritualizovaná schémata, která se podle oblasti mohou měnit – řád který ve společnosti vládne. Různá psaná i nepsaná pravidla, od pozdravu, přes silniční řád až po právo. Tato pravidla nám výrazně omezují svobodu volby, ale opačně nám také radikálně omezují nečekané situace v budoucnu. Tím mám možnost předvídat co se stane a to tím bezpečněji, čím spolehlivěji se v dané společnosti pravidla respektují. Způsob ulehčující jednání tváří v tvář nejisté budoucnosti, je právo. Právo nezaručí chování jedince tak, jak daný systém požaduje, ale důrazně podporuje ty, kteří tak jednají a také takové jednání požadují.

Nejistota budoucího nám tedy nahání strach. Horší ovšem může být jistota budoucího, například odsouzence. Zemřít musíme všichni, ale odsouzenec ví, že to bude zítra. Děsivá situace může být i diagnostika od lékařů, která dovoluje z geonomu zjistit, že zdánlivě zdravý člověk bude postižen nevyléčitelnou chorobou s následovanou smrtí.

Autor: Jan Pekáč, Zápočtová esej, PedF MU
Literatura: Jan Sokol – Filozofická antropologie

-----------------------------------------------------------------




Související články:
Subjektivní vnímání času
Cestování časem
Definice času





.

1 komentář: