čtvrtek 29. října 2015

Dekomprese politiky – žumponor na Hradě

Pro mnoho lidí je zásadní názor na politiku a jejího působení na život. Na politiku se každému udělá názor během okamžiku, a protože v politice o pravdu vůbec nejde, je vlastní názor postačující. Lidí, kteří jsou vůči politice zcela lhostejní, je naprosté minimum. Frenetickému obdivu ke stejnému politickému přesvědčení, a fanatické nenávisti vůči politickým oponentům podléhají příslušníci všech mentálních úrovní zcela bez rozdílu.

© by aTeo

V demokracii platí, že dva pitomci jsou víc, než jeden chytrej a podle toho to taky vypadá. Pro každého politika je hlavní cílovou skupinou volební elektorát z té hloupější až středně inteligentní části populace, protože těch je víc. Ti chytří tvoří jen nepatrnou část, a proto jsou pro politiky naprosto nezajímavou cílovou skupinou.

V minulosti měla elita národa úctu lidu obecného a záleželo na tom, co si vzdělanci myslí. Dnes je situace taková, že na tom nejenom nezáleží, ale lůza, vědoma si své volební převahy, elitou národa otevřeně pohrdá a utvrzuje se tím ve své domnělé nadřazenosti. Psychologicky je to zcela pochopitelné, protože když už se pitomec nemůže rovnat inteligentovi svým rozhledem a vědomostmi, vymezuje se vůči chytřejší části národa příchylností ke zvoleným politikům. Zvolení politici pak zcela otevřeně lůze podlézají a snaží se jí zavděčit tím, že kritizují všechny a všechno, co je chytřejší než oni. Zvláště je to patrné, pokud se podíváme do horních politických pater s přístupem k médiím a možností zasáhnout svými bonmoty většinu populace.

Velice populární činností lůzy je sledování pikantních morálních prohřešků politických špiček, zvlášť když vrcholovému politikovi jeho podřízená vystaví na úroveň očí místo, kudy přicházejí na svět děti, načež tento čin má za následek pád vlády. Takový člověk je do konce života vyřízený nejen jako politik, ale i jako muž, protože si na něj přes ulici dovolí pokřikovat uštěpačné jízlivosti každý stálý obyvatel zaplivaných kořalen. Nic tak nepovznáší úroveň vlastní důležitosti, než když někdo jiný vypadá jako dokonalý trouba.

Existuje zajímavý rozpor mezi tím, jak si lidé představují, že by měla vypadat politická reprezentace a tím, co je ve skutečnosti u lizu. Obvyklá představa je taková, že politická reprezentace by měla konat ve prospěch lidu a být moudrá a spravedlivá. Vrcholní představitelé by měli mít přirozenou autoritu a oplývat rozumem i slušným chováním. Problém je, že obecné morální přesvědčení se zcela míjí s morálním přesvědčením volené politické reprezentace. Jde hlavně o to, komu se dostane možnosti rozfofrovat peníze vybrané od obyvatelstva ve formě daní. Kde stříkají peníze, tam se vždycky najde možnost, jak je chytat do sítí.

Pro demokratické volby existují dva morální imperativy. Navenek se hledají ušlechtilí lidé, kterým jde o blaho lidu a kteří to s vámi „myslí dobře“. Ve skutečnosti se však o zvolení uchází lidé, kteří cítí moc a peníze a umějí s okolím manipulovat. Pravidla hry jsou celkem jasná a jen naprostí idealisté, bez špetky orientace v reálném životě, jsou pak překvapeni, že plastová kartička místo tramvajenky stojí v nákladech miliardu sedm set tisíc korun a to bez započítání další miliardy, o kterou se zmrdi budou soudit, nemluvě o tunelu na peníze jménem Blanka.

Za feudalismu bylo za odporné zlo považováno, že poddaní musí odvádět daně ve výši 10 %, ano známý to desátek. Dneska poddaní odvádí přes 60 % svých příjmů a každého to nechává chladným. Za feudalismu totiž poddaní museli uživit jenom svého šlechtice a jeho dvůr. Dnes musí poddaní uživit celou politickou reprezentaci. Není divu, že se peněz nedostává a peníze se ždímají z lidí horem dolem. Stát si hraje na drogového dealera, protože hlavní příjmy má z prodeje alkoholu a tabáku. Kdo si chce vozit zadek v autě, toho zkřísne na daních z benzínu. Dokonce i výběr pokut za parkování je plánovaným příjmem městských rozpočtů. Odtahování aut ze sídlišť polevuje jen před volbami, kdy se začíná projevovat politický pud sebezáchovy. Stát se k obyvatelstvu chová jako dobyvatel a volby jenom určí, komu připadne tučná kořist.

Nejvíce se s realitou střetává představa veřejnosti o tom, jak by se měl politik projevovat v prezidentském úřadě.  Prezidentský úřad si zachovává jistou formu majestátu, kterou neodstranily ani zástupy dnes již bezejmenných kříženců komára a mouchy neboli komoušů. Co bylo za totáče, se prostě nepočítá. Havel jako prezident měl přirozenou morální autoritu, dobré vychování, uměl to se ženskými a to jeho protivníci těžce nesli. Hlavně jeho nástupce Klaus nemohl pochopit, jak je možné, že lidi chtějí po Havlovi pojmenovat letiště s podvědomou obavou, že další letiště pro něj již nebude k dispozici. V tom se také nemýlil.

Klausovo prezidentování neurazilo, ale taky nepotěšilo. Hlavní atrakcí jeho prezidentského období byla na Hradě sestava komiků, kteří kdykoli prezident pohlédl do dáli, již tím směrem běželi, aby viděli, co jejich pána a vládce zaujalo. Mezi největší baviče patřil konspirační teoretik Hájek, jehož vrcholným intelektuálním výkonem bylo prohlášení, že on tedy z žádné opice nepochází. Klaus, stejně jako ostatní vrcholní politici, cestou poztrácel své kamarády a tak se musel spoléhat na velkovezíry, kteří jeho jménem prováděli svoji politiku. Ačkoli je velmi inteligentní a pracovitý, emoční kvocient Klause se rovná nule a to má za následek, že ho nikdo nemá rád. Připomíná trochu Sheldona z The Big Bang Theory, ale rozhodně není tak zábavný. Chová se jako typický představitel intelektuálního rasismu a je přesvědčen o nadvládě rozumu. Nicméně si představte, že byste ho pověřili režií divadelního představení. To by to dopadlo. Chodily by na to zástupy, jen aby se přesvědčily, že je to opravdu tak strašné jak se povídá. Nebo si ho představte, jak hraje Hamleta. Lidi by se smíchy váleli po zemi.

Počátek vzájemné rivality Klause a Zemana se dá vysledovat k televiznímu přenosu po prvních vyhraných postkomunistických volbách, kdy bavič Zeman prohlásil, že komouši dostali tak na prdel, až jich je mu líto a asi vstoupí do komunistické strany. Klaus, který to celé nevěřícně pozoroval, se do Zemana pustil, že taková slova by politik neměl nikdy vypustit z huby a zpucoval ho v přímém přenosu. Nikdo nemá rád, když ho druhý kritizuje, a už vůbec ne před televizními kamerami. Zeman se šíleně nasral, odkráčel do sociální demokracie, prohlásil se zde vrchním šamanem a pak už jen šel po krku Klausovi, aby mu to vrátil. Poprvé se tak u něj veřejně projevila jeho pomstychtivost. Jestli hledáte milé děti odpověď a otázku, zda je Zeman opravdovým sociálním demokratem, tak tady ji máte.

Vztah obou mužů byl napjatý, ale dřívější vazby stály za tím, že když Zemanovi teklo do bot, Klaus ho podržel opoziční smlouvou a vytřeli tak svým politickým odpůrcům zrak oba. Že to položilo základy klientelismu a nastartovalo korupční prostředí v celé zemi, je jiná otázka. V té době začalo být považováno za samozřejmé, že když jste chtěli podnikat s obecním majetkem, jako například provozovat parkoviště, dosadila vám některá z politických stran do firmy svého člověka, který měl jedinou povinnost. Ve chvíli, kdy se bude dělit zisk, aby příslušných 30 % dorazilo na patřičná místa.

Dalším mezníkem ve vztahu Zeman - Klaus byla volba prezidenta, kterou vyhrál Klaus, ačkoli podle propočtů měly stačit Zemanovi k tomu aby se stal prezidentem hlasy jeho spolustraníků. Uražený a vytočený na nejvyšší míru, že ho Špidla, Sobotka a spol. podrazili, utekl Zeman z Hradu a jal se lidu předstírat, že o nic nejde. Ve skutečnosti byl rozzuřený do nepříčetnosti a pevně se rozhodl, že svoje bývalé spolustraníky jednou zničí. Na tom, že ho podrazili jeho vlastní soukmenovci, však není nic divného.  Každý, kdo někdy pracoval s nevychovaným buranem, přesvědčeným o své intelektuální nadřazenosti, nevynechá jedinou příležitost, aby mu to dal pořádně sežrat.

Zeman se tedy rozhodl hrát roli důchodce na Vysočině a z nedostatku jiné činnosti se pomalu propíjel do nicoty. Podle svých slov vypil 6 sklenic vína denně a 3 panáky tvrdého. Když si to shrneme, tak za 10 let vyhnanství vychlastal 4380 litrů vína a 548 litrů alkoholu. Když to nalejete všechno do takového toho okrouhlého zahradního bazénu, získáte tím slušnou představu. Je to množství, o kterém u nás tvrdíme, že když to někdo všechno zkonzumuje, „bude poněkud vypité“.

Na stará kolena, kdy narcistní Klaus dosáhl všeho, co si předsevzal a blížil se konec jeho prezidentství, se Klausovi ještě zachtělo zbavit manželky, a tak se domluvil se Zemanem, že když mu pomůže odlifrovat Livii někam daleko, hlavně aby nebyla doma, udělá ho prezidentem. Vztah mezi Klausem a Zemanem je takový, že se oba respektují. Zeman vždycky Klausovi záviděl to, že je ve všem první a Klaus Zemanem mírně pohrdal, kvůli jeho lenosti a kvůli tomu, že vždycky snažil všechno jen okecat. Jinými slovy – ozbrojené příměří.

Během Klausova působení na Hradě si Zeman celá ta léta na Vysočině lízal rány a postupně se upíjel a proovarovával k celkové zchátralosti. Když mu ale Klaus nabídl možnost dostat se znovu do hry a pomstít se všem, kteří se na něm dopustili ničemností, ať již reálných nebo domnělých, slíbil Klausovi, že Livii, hned jak to půjde, odlifruje do Bratislavy a pak už se jen těšil na to, jak všem ukáže. Lid s Klausovou dopomocí nadšeně zvolil Zemana za prezidenta a tak ho tedy máme.

Jaký je tedy Zeman jako prezident?

Odpověď je třeba hledat v osobnostním profilu a psychologii jedince.

První, co člověka napadne, když trochu sleduje životní dráhu prezidenta, jsou neurovnané rodinné poměry. Kdo sledoval Zemanovy pokusy o vysvětlení jeho rodinných vztahů, přinejmenším povytáhl obočí. Takhle se nechová sebevědomý chlap, kterému ženy padají k nohám. Naopak. Když je muž na tom tak, že si ho do soukromí musí odvléct cílevědomá žena, něco není v pořádku. Své by o tom mohl povyprávět Nečas. Zeman měl jen kliku, že ta jeho nebyla taková střelkyně, jako bývalá podřízená bývalého předsedy vlády. Vysokou výpovědní hodnotu má, že se Zemanem oficiálně nekomunikuje nikdo z jeho bývalé rodiny. Když se něco stane jednou, může jít o náhodu, když se to stane dvakrát jde o jistotu. Hodně také vypovídá, že na třetí pokus nikdy nedošlo.

Co pracovní výkony? Jde o důležitou součást lidského života, takže by mohla vrhnout světlo na životní motivaci. Problém je v tom, že ačkoli o sobě Zeman s oblibou prohlašuje, že je inteligentní, není známo, že by někdy něco sám vymyslel. Něco objevil. Něco sám dokázal, nebo něco zásadního sepsal. Jediný známější celoživotní výkon je článek v Technickém magazínu na sklonku totality a ten není zajímavý kvůli obsahu, ale kvůli tomu, že ho Zemanovi omylem publikovali a on pak odmítl v televizi odvolat. Zajímavé na tom je jen to, že to nebylo z nějaké osobní statečnosti, ale proto, že nemá pud sebezáchovy. Ve chvíli, kdy mu někdo šáhne na jeho pravdu, zatne se a nehne s ním ani sto volů. Ostatně o voly ve svém okolí neměl nikdy nouzi.

Naprosto stejné schéma platí i pro kauzu Peroutka. Zeman ve své pýše prohlásil, že v minulosti v Přítomnosti viděl nějaký článek, ale protože si nevidí do huby a nikdy nepřizná chybu, rozpoutal peklo. Nemá pud sebezáchovy. Každému je naprosto jasné, že chybu udělal  a každý normální člověk by přiznal, že se zmýlil. To však Zeman nikdy nepřipustí a rozmazává hovno tak dlouho, až ho má úplně všude. Je mu jedno, že vypadá jak totální kašpar. Bude do skonání světa tvrdit, že co viděl, viděl a musí to tedy být pravda i kdyby ho kolektivně zaříkávala celá katedra literárních věd Univerzity Karlovy.

Zeman se vždy spoléhal na to, co vymyslel někdo jiný. Třeba jeho hlavní chlouba – bonmoty jsou texty vymyšlené cizími lidmi, které z počátku reproduktoroval pro pobavení ostatních. V současnosti to dělá kvůli cílenému zesměšnění a likvidaci oponentů. To s těmi bonmoty je zajímavé, protože snaha zaujmout a zalíbit se okolí, je pro Zemana charakteristická. Zeman prahne po uznání ostatních. Humor je dobrým prostředkem k tomu, aby vás okolí mělo rádo, ale také vypovídá o tom, že dotyčný zřejmě nemá přátele a snaží se získat za každou cenu uznání od okolí. Nedostatek uznání stojí také za zmatenými zahraničními cestami. Jakmile se objeví příležitost, že by nějaký cizí státník mohl poplácat Zemana po rameni, už tam frčí.

Nechá se adorovat Putinem, než krátké osobní setkání Putinovi odhalí, že pro prosazování ruského vlivu je zcela nepoužitelný. Když se někomu směje celý národ, tak toho s prosazením cizího vlivu asi moc nenadělá. Když to nevyšlo s Putinem, hurá do Číny sklízet uznání a nechat se oslavovat jako jediný státník, který se tam z Evropy vnutil. Další příležitost, hurá do Ameriky, ale protože s ním žádný americký vládní představitel nechce mít nic společného, vnutí se alespoň na sjezd vlivné židovské organizace, kde pár vhodně zvolených slov přinese potlesk a uznalé mručení. Zemanovo potulování světem je jen patologickým projevem touhy po uznání, která se podepisuje na zmatené zahraniční politice České republiky. Výsledkem tohoto chaosu je, že ze státníků z rozvinutých zemí nechce se Zemanem nikdo mluvit, takže tomu nezbývá, než stále častěji navštěvovat nejrůznější diktatury, či orientální despocie. Touha po obdivu má zásluhu na tom, že Zemanův osobní nepřítel Zaorálek jen nevěřícně koulí očima a jen se děsí toho, co se odněkud zase vysype.

Jednou z nejvýraznějších Zemanových vlastností, která se podepisuje na jeho působení, je mstivost. Jakmile se mu někdo postaví, je rázem zařazen mezi pobudy, které je třeba postavit do latě. V tom jako by z oka vypadl bývalému předsedovi slovenské vlády Mečiarovi. Téměř v přímém přenosu máme možnost sledovat, že z důvodu osobní msty nepozval akademické představitele na Hrad. Ti se samozřejmě brání a tak tu máme opět burleskní představení, kdy Zeman vzkazuje akademické obci, že jsou kreténi a akademická obec vzkazuje Zemanovi, že s buranem, který má vychování pivovarského koně v jedné místnosti opravdu být nemusí.

Zeman mluví sprostě. Každý mluví občas sprostě. Pokud je to v soukromí, tak se nic neděje. Aby však mohl člověk říkat sprosťárny veřejně, musí mít určitou noblesu. U slušného člověka s vybraným chováním působí i věta: „Hovno prdel sračka, to je naše značka,“ vznešeným dojmem. Když však podobnou větu vysloví veřejně prezident republiky, vypadá jen jako pobuda. Nadšení to vyvolá jen u lůzy, která nadšeně hýká, že prezident je našinec.

Hlavní Zemanovou charakterovou vadou je důraz na mentální výkonnost. Zeman každého, kdo nejeví známky intelektuální výbavy, zesměšňuje a cíleně uráží. Lidem, kteří jsou pod „jeho úrovní“ dává nepokrytě najevo svoji intelektuální převahu. Asi pro to má nějaký vnitřní důvod, mindrák, cítí se okolím intelektuálně ohrožen, nebo mu to jen dělá dobře, protože jak říká, nesnáší blbce. Když se však nad tím zamyslíme, je to stejné, jako trápení zvířat, trhání nožiček pavoučkům, šikana slabších nebo posmívání se mentálně postiženým. 

Pověstné jsou jeho výpady proti novinářům, kteří mu to však zpátky dávají sežrat a tak Goebbels hradní propagandy má plné ruce práce, aby dotěrné pisálky cílenými urážkami trochu srovnal. S trochou snahy by se dalo souhlasit s tím, že mezi novináři se vyskytuje větší množství lidí, kteří nejsou tak intelektuálně zdatní, jak by mohlo okolí z titulu této funkce očekávat. Je to dáno tím, že novináři během svého běhu životem získají tak veliké množství informací, až si začínají myslet, že vědí všechno. Nicméně Zeman se vůči novinářům vymezuje nikoli kvůli nedostatku píle, přípravy, nebo inteligence, on se vymezuje vůči dotěrným otázkám, které mu jsou nepříjemné. Například co dělal v tom Bambergu, proč ještě nevyhodil hrozbu bezpečnosti státu ve formě svého kancléře, nebo co konkrétně mu provedl dávno mrtvý Peroutka.

S podklady pro svá tvrzení si Zeman nikdy nedělá starosti. Někdy lže zcela úmyslně. Při projevu během Velké sametové revoluce na Letenské pláni úmyslně lhal o tom, že Československo je v úrovni vzdělání někde až za Afrikou. Co na tom, že ani na tehdejší tristní poměry to nebyla pravda. Frenetický ohlas davu mu morální pochyby, pokud vůbec nějaké byly, udusil v zárodku. O nějaké morální konzistenci tu nemůže být ani řeči. Zeman plácá, co mu slina na jazyk přinese a raději mluví, než myslí. Protože je líný připravovat si písemné projevy, nejraději mluví spatra a ještě je na to hrdý. Že se mu tu a tam připletou do projevu nepravdivé údaje je fakt a Zeman byl již za svá nepodložená obvinění odpůrců soudně shledán lhářem.

Nejhorším Zemanovým nedostatkem je výběr spolupracovníků. Jeden neschopnější než druhý. Když se spletete zhruba v 50 % případů, dá se hovořit o náhodě, ale když se spletete pokaždé, tak k tomu musí být talent. Vrcholem fušerství byl zatím naprosto zpackaný puč v sociální demokracii, kdy se Zeman spojil s takovými nemehly, že to celé vydrželo jen několik hodin, než to prasklo a na celonárodního kašpara v celé té komedii byl pasován Hašek, který v televizním přenosu celkem asi třicetkrát zopakoval, že v žádných Lánech nebyl. Nejde ani tak o hejtmana. To je člověk tak moc prahnoucí po moci, že kdekoli najde řitní otvor, už tam do něj leze. Jde o naprostou neschopnost Zemana najít někoho, kdo alespoň trochu není úplný idiot. V případě poměrně inteligentního Rusnoka, mu musel slíbit křeslo guvernéra České národní banky. Jinak by funkci pověřence pro zvláště špinavou práci nikdy nevzal.

Otázka ani nestojí tak, koho si vybírá Zeman, ale kdo si vybírá Zemana. První, kdo to pochopil, byl Šlouf, který dlouhé roky dělal Zemanovi velkovezíra. Postavení velkovezíra je velice lukrativní a vzájemné boje mezi velkovezíry jsou jejich oblíbenou činností. Jakmile kandidáti na velkovezíry Mynář a Nejedlý zjistili, jak to chodí, odstranili Šloufa a zaujali jeho místo. Mají Zemana a nebojí se ho použít. Jde o vzájemnou závislost. Tělesná zchátralost, klesající mentální úroveň plus nedostatek přátel a rodinného zázemí dohromady způsobují, že Zeman je na svých velkovezírech zcela závislý. Jak jinak si vysvětlit přetrvávající setrvávání hradního kancléře v úřadě, když za normálních okolností by bylo jeho vykopnutí záležitostí pěti minut a jednoho podpisu. Nová hradní ochranka je teď připravena každého okamžitě vynést v zubech. Mynář musí Zemana silně držet pod krkem, jinak to vysvětlit nejde. Mimochodem, novou ochranku má Zeman proto, že by nám mohl být slovy svého mluvčího ukradenej.

Samozřejmě, že Zeman má i některé dobré vlastnosti, ale asi je úspěšně tají. Občas prosáknou zprávy, že je v soukromí zábavný a dobře se s ním chlastá. Své by o tom mohly vyprávět korunovační klenoty a ruská ambasáda. Pokud by po skončení politické kariéry začal dělat zábavný televizní pořad, určitě by měl vysokou sledovanost. Ke cti mu lze přičíst i to, že státní vyznamenání nedává jen svým oblíbencům a adorentům, ale tu a tam i lidem, kteří si to opravdu zaslouží. Také se chaoticky snaží páchat dobro, takže jeho pomoc někdy dorazí k opravdu potřebným. Státní dluh České republiky, kterému pomáhal vyšplnat na současnou výši 1663 miliard je například jeho zásluhou nižší o milion korun.

Se Zemanem tu budeme ještě dlouho. Pokud mu zdraví, které je jeho limitujícím faktorem, dovolí, zcela jistě půjde do voleb na další období. Neustále totiž přibývají lidé, které svým buranstvím, nevychovaností a taktem žumponora nasírá tak, že mu v odvetu ukazují trenky, což je pro Zemana něco, jako červený hadr.

Těmto lidem se pomstí nejlépe tím, že se nechá znovu zvolit a bude na Hradě zaclánět dalších pět let.



Závěr (Inclusiv act)
Zeman je soudně uznaný lhář.

Z hlediska hodnotových systémů se pohybuje na úrovni 5.

Když vás nikdo pořádně nevychová, máte rozvrácený rodinný život, celkově jste buran, a nikdo vás nemá rád, tak prahnete po tom, čeho se vám nedostává – uznání od ostatních.

Hlavní příčinou Zemanova zmateného chování je chorobná touha po uznání, což se projevuje bonmoty a chaotickými zahraničními cestami.

Jeho intelektuální rasismus je ještě větší, než u Klause, a to je co říct.

Nesmíme také zapomenout na 10 let nezřízeného pití, po kterém je mozek obvykle tak vyřízený, že tam mozkožrout umírá hlady.

Psychologické nastavení osobnosti, klesající mentální výkonnost plus celková tělesná zchátralost ve svém souhrnu způsobují, že Zeman kupí jednu chybu za druhou a následně na všech důsledně trvá.

Že takového člověka zvolí v přímé volbě za prezidenta, je pak jen důsledkem demokracie, kdy dva debilové jsou víc, než jeden chytrej.

V důsledku toho je vysoce pravděpodobné, že příští prezident bude ještě mnohem horší.



Poznámka (Exclusiv act):
Autor uznává, že některé věci se mohly stát jindy, jinak, případně vůbec. Nicméně v minulosti (nikoli v Přítomnosti) všechno četl a všechno si pamatuje. Protože však není Zeman, musí připustit, že některé zde uváděné informace mu mohou být známy jen z doslechu, případně se mohou zakládat na pravdě jen částečně. Jakákoli podobnost s osobami prokazatelně zemřelými je čistě náhodná. Stejně tak žijícími. Jediná kategorie, u které existují pohybnosti, jsou nemrtví.



Varování:
Četba tohoto textu může některým na špatné straně politicky exponovaným spoluobčanům způsobovat zvýšení tlaku, hučení v uších, páru z nosu a srdeční potíže. Čtěte tedy jen na vlastní nebezpečí. Zvláště by se měl vyvarovat četby tohoto textu pan Veleba, případně Vyvadil a mnozí další výtečníci.




Související články:
Dekomprese politiky – morálka
Dekomprese politiky – paraziti
Dekomprese politiky – hodnotové systémy
Intelektuální rasismus
Definice blbce
Proč mám vždycky pravdu


1 komentář: