Všichni děláme chyby

Dnešní společnost je orientována na výkon. Dopouštět se chyb je nepřípustné. Kdo se dopouští chyb je považován za nekňubu a méněcenného. Chyby se netolerují.

A co když je to špatně?





Chyby jsou nežádoucí.
Začíná to již ve škole. Žák nepochopí učivo, udělá chybu v příkladu
a je pokárán učitelem. Pokud je tato chyba obzvláště elementární, že ji jsou schopni rozeznat i žáci, stává se předmětem výsměchu ostatních. Dokonce občas se stává, že s výsměchem přijde učitel, a žáci se nadšeně přidají. Tímto způsobem se již od dětství seznamujeme s tím, že dělat chyby se nemá, že to je špatné, že člověk dělající chyby je méněcenný.

Tento přístup pak pokračuje na střední i vysoké škole. Student odevzdá úlohu, kde se mu povede vyřešit složitý příklad, například kombinací dvou řešení dojít k výsledku, logický postup je správný, ale pak následuje chyba ve znaménku, násobení deseti, nebo nějaká jiná blbost a místo ocenění si vyslouží tlustou červenou fixou podtrženou chybu a známku za 5. (nebo za 0 bodů).

Náš milý absolvent nastoupí do zaměstnání. Zaměstnavatel je prestižní firma, nástupní plat vysoce převyšuje průměrný příjem, mladý muž je nadšen, vrhne všechny síly do práce a pracuje na plný výkon, protože se jedná o tvůrčí práci, která ho uspokojuje, a také se chce odvděčit firmě za královský plat. Je mladý, nezkušený, udělá jednu chybu – a letí. Firemní politikou je nulová tolerance k chybám, kdo udělá chybu je propuštěn.

Chyby jsou natolik společensky nežádoucí, že když jdete na večírek a dobře se bavíte, tak se druhý den dovíte z bulvárního tisku, že nějaká samozvaná kráva ohodnotila podle jakýchsi blíže nezjištěných kritérií a podle intenzity projevů své premenstruální tenze vaše oblečení jako nepatřičné. Tento dementismus se nazývá módní policií a je oblíbeným místem četby spodiny, která svoji duševní vyprahlost sytí škodolibostí. Bylo chybou, že jste si vzali na sebe oblečení ve kterém se cítíte pohodlně a je vám jedno, co si o tom příslušné hyeny myslí.

Ta s bulvárem prostituující kravka se zcela jistě neumí živit smysluplnou prací, takže blije své hodnotící zvratky do stránek tisku, na což netrpělivě čekají mrchožrouti emocí, aby mohli u snídaně nad jejími exkrementy duševně masturbovat. To děvče dělá chybu a chyby se neodpouštějí. Kdo dělá chyby je neinteligentní hovado a musí být potrestán. Žijeme ve společnosti, která chyby netoleruje. Chyby je třeba najít, pojmenovat a dotyčnému dát najevo tím, že ho zesměšníme.

Dopouštění se chyb je neodpustitelné. Nulová tolerance k chybám je natolik nepřijatelná, že se nad tím nikdo nepozastavuje. Je to naprosto normální. Ve škole, v práci, ve společnosti, všude.

Co když je to špatně?
Co když je to celé postavené na hlavu? Co když se snahou o vymýcení chyb ve snaze o zkvalitnění učení, práce a života dopouštíme chyby? Není ta snaha o nulovou toleranci k chybám kontraproduktivní? Už slyším nejrůznější výkřiky: „Ta chyba stála peněz!" „Přišli jsme o zákazníka!" „Na co myslíš!" „Kdo to zaplatí?"

Ano, každá chyba něco stojí. Když se něco zvorá, tak to někdo odnese. Proč tedy máme tolerovat chyby? Co za tím vězí?

Chyby jsou velmi užitečné. Každá chyba je obrovským zdrojem poučení. Rozborem chyb získáváme nové poznatky. Chyby nám rozšiřují obzory (někdy i zorničky). Chyby nám poskytují zpětnou vazbu, pomocí chyb nacházíme nový směr, nové cesty k dosažení cíle.

Představme si, že žák udělá chybu a učitel ho navede, aby sám přišel na to, co je špatně. Není to lepší, než se mu vysmát? První způsob vede k posílení žákovy sebedůvěry, druhý k frustraci. Je lepší mít žáka, který když udělá chybu je schopen na ni sám přijít, nebo duševní trosku, která se děsí každého zvýšení kantorova hlasu?

Zaměstnáte nového zaměstnance. Udělá chybu a způsobí škodu. Je lepší, nechat ho podílet se na nápravě a minimalizování škod, nebo ho okamžitě vyhodit a vzít jiného. Kdo bude náchylnější udělat stejnou chybu. Ten nový, nebo ten vyhozený? Co rozhodovací proces? Myslite, že v takové firmě někdo někdy něco rozhodne? Že něco podepíše? Ne! Skončí to tím, že se rozhodnutí budou odkládat, až do poslední chvíle. Nakonec se sejdou ti, kteří se tomu k jejich smůle opravdu nemohli vyhnout a kolektivně rozhodnou doufaje, že kdyby nastala chyba, tak je všechny najednou nevyhodí.

Chyb se nedopouští pouze lidé, ale i firmy. Před lety se firma Coca-cola rozhodla skončit s klasickou kolou a místo toho nabídla jiné druhy nápojů. Zákazníci to však nepřijali a vynutili si obnovení výroby. Byla to obrovská chyba. Došlo k výrazným ztrátám. Ale firma vyšla z celé situace posílena. Jak to? Obnovením výroby vyřešila chybné rozhodnutí, ale současně silně rozšířila svůj sortiment. Získala nové zákazníky. Bez tohoto chybného rozhodnutí, by k tomu pravděpodobně nedošlo. Tato chyba způsobila, že získala před firmou Pepsi výrazný tržní náskok, který pak musela Pepsi s velkým úsilím dohánět.

Vraťme se k jednotlivcům. Máme partnerský vztah, chyby se hromadí, ta poslední způsobí, že pohár přeteče. Už to nejde vrátit. Co dál? Zamyslíme se? Zjistíme v čem byl problém? Dalo se to řešit? Krach vztahu – jak vysokou cenou za to platíme?

Jdeme hlouběji. Co morálka? Udělali jsme někdy něco, za co jsme se museli stydět? Ano. Cítili jsme se mizerně? Ano. Bylo to hodně špatné? Ano. Chceme to někdy zopakovat? Určitě ne! Ví o tom ještě někdo? Proboha! Doufám, že ne!
Stačí, že to vím sám...

Pohledem do minulosti vidíme své chyby a známe i cenu, kterou jsme za ně museli zaplatit. Získali jsme nové poznání. Bez chyb bychom neznali svoje hranice. Bez chyb bychom nedošli k sebepoznání. Chyby je třeba si hýčkat. Je třeba se o ně starat. Je potřeba se z nich učit. Skýtají nepřeberné množství poznání.

Každá zkušenost je dobrá. Ať stojí cokoliv.





Související článek:
Intelektuální rasismus




Rubrika: Šepoty a výkřiky | 12.09.2008, 6:29:00