Chůze po žhavém uhlí

Umíte chodit po žhavém uhlí?
Ne? Vždyť to přece není žádný problém.





Stačí vyhledat nějaké esoterické kurzy, absolvovat kurz v ceně exotické dovolené, projít si pod vedením empativního fousatého guru a jeho archetypální družky několik minulých životů, nechat se zhypnotizovat, upřeně civět do zdi a zkoumat vlastní nitro, registrovat občasné provinilé pohledy lidí, kterým se ne, a nedaří dostat do transu, snažit si udělat jasno v předkládané, naprosto idiotské a nedávající smysl esoterické mytologii, vydýchat holotropně městský smog z plic, načež po několika pokusech o meditaci a dalších ošklivých věcech, které si na vás příslušný esoterickýí směr připravil, a které snášíte jen s největším přemáháním, protože jste si to zaplatili, nakonec přichází zlatý hřeb programu. Za zvuků bubínků, kolektivního óómování a alikvotních tónů linoucích se z didžeridy je rozdělán oheň a po prohoření dříví, když nakonec zůstává pouze vrstva žhavého uhlí vám guru udělí poslední rady a za společného meditačního úsilí se vydáte přes rozžhavenou vrstvu.


Kdo čeká pointu, tak ta nepřijde. Nespálíte se. Nic se vám nestane a nechápavě si postupně začnete uvědomovat skutečnost.

Ono to funguje.


Proč?
No protože proto!


Podobenství o rybářích
Dva přátelé, velcí milovníci rybaření strávili pokaždé celé léto v chatě u jezera. Každý den se vypravili v loďce na jezero a chytali ryby. Když se nevěnovali rybařeníi, tak vylepšovali chatu, postavili si udírnu, ohniště, přístaviště a vůbec si to užívali.


Jak už to bývá, jednou je soused přemluvil, aby ho vzali s sebou. Souhlasili a tak si jednoho rána všichni tři vyrazili na jezero. Nasedli do loďky, odveslovali kus od břehu, nahodili pruty a čekali. A čekali. Ryby zrovna moc nebraly, takže asi po dvou hodinách se naši dva přátelé na sebe podívali a jeden z nich řekl: „Co kdybychom se šli najíst?" Obrátili se na souseda: „Nechcete jít s námi?"


„Děkuji, nemám hlad," odpověděl soused.
Rybáři pokrčili rameny, pak vystoupili z lodě a po hladině jezera odešli do chaty.


Soused vytřeštil oči. Co to sakra je? Oni chodí po vodě!
Vrtalo mu to hlavou.


„Jak je tohle možné?" "Když to umí oni, dokázal bych to taky?" „Co mám dělat?" „Budu se modlit, vždyť Ježíš taky chodil po vodě." „To je ono!


Začal se modlit a po chvíli, když ucítil, že je plný sil a bůh k němu promlová, vystoupil z lodě.


Rybáři seděli v křeslech před chatou, spokojeně ukusovali ze sendvičů a pozorovali, jak se soused topí.


Nakonec jeden z nich řekl: „Joe, neměli jsme mu říct o tom chodníku, co jsme si tam postavili?"


Když to umíte, je to brnkačka.
Když víte jak na to, dokážete naprosto neuvěřitelné věci, které pak ostatním připadají naprosto nepochopitelné. Pozoroval jsem, jak šest chlapů s jedním pajcrem, hup-cukem a s několika kusy železných podkladnic, co se dávají na pražec pod koleje, dokázalo během půl hodiny nahodit vykolejenou, dvacetitunovou, posunovací lokomotivu zpátky na koleje.


Zkuste si to představit.


Myslel jsem, že k tomu bude potřeba vyprošťovací vlak s jeřábem. Nebylo to nutné, věděli, jak na to.


Nikdy neříkejte, že něco nejde. Většinou se najde nějaký blbec, který o tom neví a udělá to.


K chůzi po rozžhaveném uhlí vedou dvě cesty. Jedna vede přes esoteriky a druhá jednodušší, rychlejší, no...


Prostě si to zkusíte.


Chůze po žhavém uhlí.
Potřebujete k tomu nejlépe kus trávníku, ohniště, hromadu dříví a samozřejmě oheň. Rozděláte oheň, tak aby vznikl dostatek žhavého uhlí. Když pozvete nějaké přátele, upečete si nějaké maso a strávíte příjemný večer, tak vyvrcholení chůzí po žhavém uhlí nemá chybu. Důrazně však nedoporučuji alkohol. Ne, že by nějak zvlášť vadil, ale asi si dovedete představit, nejrůznější varianty alkoholického vývoje.


Když je dříví prohořelé a v ohništi zbývá vrstva žhavého dřevěného uhlí víceméně rovnoměrné velikosti, rozhrábnete ohniště a uděláte rovnoměrnou vrstvu žhavého uhlí. Je vhodné, aby už byla tma a uhlíky temně červeně žhnuly.


Co si neumíte představit, nedokážete, takže první věc, kterou potřebujete pro chůzi po rozžhaveném uhlí je přesvědčení, že to jde. Teď nastává ta pravá chvíle. Teď je to buď, anebo. Teď už to závisí jen na vašem odhodlání. Opravdu to jde, můžete mi věřit.


Samozřejmě, že se můžete spálit. Lepší předpoklady bude mít ten, kdo rád v létě chodí bos. Také starší osoby se zrohovatělou kůží budou mít mírnou výhodu. Také je vhodné chodit po patách. Boty si zujte dostatečnou dobu předem, abyste bosým nohám nechali možnost se aklimatizovat. Odstraňte ze země kamínky a úlomky dříví, abyste moc neječeli, když si čerstvě vytvořený puchýř propíchnete odseknutou větví.


Kulturní stereotypy
Chůze po žhavém uhlí není v našich končinách obvyklá. Každý ví, že to přece nejde. Kdo to dělá, musí mít nějaké výjimečné schopnosti, dokážou to jen šamani, nebo nějaký přírodní lid z hor Tuma-tuma.


Kulturní stereotypy určují, co je považováno za obvyklé, normální, nebo možné. Pokud se má obecně za to, že něco nejde, tak to nikdo ani nezkouší, protože to „přece každý ví".


Co když to však není pravda?


Kdysi se učenci v královské společnosti dohadovali, kolik váží zlatá mince, protože bylo všeobecně známo, že obvyklý způsob, kdy se kovy ponořují do kapaliny, na zlato nefunguje. Měli smůlu. Král si udělal čas a navštívil učenou společnost právě ve chvíli, když učené disputace začaly být nebezpečně blízko inzultacím. Král si nechal vysvětlit, o co jde a pak položil záludnou otázku: „A zkoušel to někdo?" Pointa celé věci je v tom, že králi jaksi nešlo odmítnout, tak učenci nechali přinést kýbl s vodou, ponořili do něj zlato a zjistili, že Archimedův zákon platí i pro ušlechtilé kovy.


Víte, kde se vzal bungee-jumping? Cestovatelé vyprávěli, že někde na ostrovech v tichomoří, skáčou chlapci z palem po hlavě dolů a za kotníky mají uvázané lano z lián. Nikdo tomu nevěřil a bylo to velmi exotické.


Pak to někdo zkusil.


Trocha fyziky
Existuje fyzikální vysvětlení chůze po žhavém uhlí?


Když změříme teplotu uhlí, tak ta dosahuje hodnot okolo 500°C. Tedy rozhodně nic, co by si člověk nechal dávat dobrovolně na chodidla. Celý trik je však v tom, že není důležitá teplota, ale množství tepla a teplotní vodivost.


Dámy budou vědět. Když dají do trouby těsto a pečou bábovku, nastaví teplotu na něco okolo 400 stupňů. Když chtějí zkontrolovat, jak to vypadá, tak na vytažení železného pekáče musí vzít utěrku, aby se nespálily. Železo má velmi dobrou teplotní vodivost a vejde se do něj hodně tepla. Ovšem na bábovku, která má v troubě úplně stejnou teplotu jako pekáč, se šáhnout holýma rukama dá. Jde na těsto zatlačit prstem a zjistit stav pečení. Těsto je pórovité, nakynuté, má malou teplotní vodivost a vejde se do něj velmi málo tepla. Proto se na něj, dá sáhnout holou rukou. Proto je potřeba pekáč vytahovat s utěrkou.


Rozžhavené dřevěné uhlí je pórovitá hmota s malou teplotní vodivostí, do které se vejde malé množství tepla, stejně jako do bábovky. Kdybyste si ovšem do ohniště položili kus plechu, a zkoušeli po něm chodit...


Rozhodně tu netvrdím, že se při těchto pokusech nemůžete spálit. Můžete, a ošklivě. Ale jako všechno, když se to umí, tak o nic nejde.


Co chůze po sněhu?
Nepřesvědčil jsem vás? Tak zkuste bosou chůzi po sněhu. Jsou teď k tomu vhodné podmínky. Vyberte si vhodný zasněžený prostor, sundejte si boty, ponožky a vykročte. Vypadá to naprosto šíleně, že? Jde to. Zkoušel jsem to. Ze začátku vás to ani nestudí. Studit to začne, až když začne sníh vaším teplem roztávat. Když ujdete sněhem asi tak deset metrů, tak už toho máte opravdu plné zuby. Studí to strašně. Rozhodně nepomáhají takové ty obvyklé rady: „Není mi zima, není mi zima."


Jediné co pomáhá, je vědomé rozhodnutí, že vám to nevadí. „Je mi strašná zima, ale nevadí mi to!" Mělo by se opravdu jednat o vědomé rozhodnutí, které myslíte naprosto vážně. Se vší autoritou, se kterou jste schopni se rozhodnout, že vám to opravdu nevadí. Nejde o ta slova, samotná slova opravdu nefungují. Podstatné je to rozhodnutí.


Když zjistíte, že to pomohlo a chlad ustupuje, tak se může jednat o dvě věci. Buď jste to přehnali a už vám opravdu umrzly a začínají se odlamovat nohy, nebo se vám povedlo zapnout si vnitřní teplo. Zapnout si vnitřní vytápění není složité, problém je pak s jeho vypnutím. Pokud se zrovna nesnažíte chodit po sněhu, tak se vám to obvykle povede koncem léta, kdy si vyrazíte jen nalehko v tričku do města a překvapí vás zima a přeháňky. Pak máte dvě možnosti. Třást se zimou, nebo na to přestat myslet a rozhodnout se, že vám nezbývá než to vydržet. Pro zachování pohody bude lepší, když chlad nebudete brát na vědomí a rozhodnete se vědomě, že vám zima nevadí. Většinou to vede k tomu, že si nevědomě zapnete vnitřní vytápění a pak několik dní hřejete.


Rozhodně však nedoporučuji chodit ve sněhu déle než několik minut. To je tak maximální doba, která se dá bez následků snést. Pro všechny případy je však vhodné, okamžitě upalovat domů, strčit nohy do horké vody a vypařit si je. Nebo vlézt do horké vany a rozmrznout.


Kulturní stereotyp podruhé
Že to nikdo nedělá? Že se stydíte? Že si budete připadat jako blázen? Co tomu řeknou lidi?

No a co!

Co je vám po tom, co si o vás někdo cizí myslí!


Lidé, na které berete ohledy a kvůli kterým se snažíte zachovávat kulturní stereotypy, vás neregistrují. Jste pro ně součást krajiny, maximálně nějaká atrakce. Vůbec je nezajímáte, tak proč byste se kvůli nim měli nějak ve svém úsilí omezovat? Když dovolíte, aby vás vaše kulturní stereotypy omezovaly, tak tím světu dáváte najevo, že přijímáte dobrovolně vlastní podřízené postavení. Vaše představy vás omezují. Každý vám může nařizovat, co máte dělat a vy s tím dobrovolně budete souhlasit, protože jste se tak sami nastavili. Vedlejším efektem je pak vaš dojem, že jste pro ty cizí lidi natolik důležití, že uznale ocení, toto vaše kulturních stereotypů neporušování. Dodáváte si tím zdání vlastní důležitosti, která je ovšem naprosto neopodstatněná, protože jak jistě moc dobře víte, všichni na vás z vysoka kašlou.


Musíte se rozhodnout, co je pro vás důležitější. Vy, nebo to ostatní mimo vás. Je to jen vaše rozhodnutí. Každý svého štěstí strojvedoucí. Každý se k vám bude chovat takovým způsobem, který dovolíte. A samozřejmě, toto není návod k sobeckému a nemorálnímu chování.


Pokud však přece jenom nechcete před lidmi ztratit tvář, tak si předem na případné dotazy vymyslete nějakou vhodnou odpověď. Třeba, že vám to předepsal lékař. To většinou vždycky zabere. Mnohem lepší však je, když řeknete, že se účastníte vědeckého výzkumu, a že za tyto experimenty berete těžký prachy. Zaručuji, že tím přispějete k naprosto nepochopitelným a úporným projevům chřipkové epidemie, která zkosí veškeré obyvatelstvo vaší lokality.


Když připustíte, aby vám ohledy na jiné lidi zabraňovaly dělat to, co chcete, nemůžete sami nikdy nic dokázat.


Autor prohlašuje, že veškeré zde popisované metody zkoušel, a že to umí.





Související články:
Zóna pohodlí





vlada | Rubrika: Teorie všeho | 25.02.2009, 0:25:00