Konečná teorie všeho: Proces učení

Když už se člověk rozhodne, že se chce něco naučit tak prochází těžkým zjišťováním toho, jak to zařídit. Už problémy se sháněním guru odradí od vzdělání plno zájemců. Ti, kteří se nechtějí ani namáhat si představit, že by se mohli něco naučit pak nás krmí moudry z parlamentních lavic, hradu, píšou novinové články, nebo učí vařit.

Být idiotem je populární. Když je člověk idiot nemá žádné starosti. Má příjemný život. Je spokojený. Tráví příjemný čas s kamarády, vylévá si hlavu alkoholem a nemá ani potíže sehnat povolný protějšek k ulevení od tlaku v oblasti třísel. Tu a tam se nějakému idiotovi povede být pozván do zábavného pořadu a pak nás všechny krmí svými moudry.

Úpadek je nezadržitelný, protože se idioti nezřízeně množí, takže jich v absolutním počtu neustále přibývá, i když je jejich relativní zastoupení v populaci konstantní. Reklamy jsou čím dál blbější, protože musí cílit i na méně chápavé skupiny obyvatel. Těch pár chytrých určitě nepoběží kupovat exkluzivní prací prášek.

Spamy s pravopisnými hrubkami a nabídkou zadat jméno a heslo do internetového bankovnictví, jsou takové úmyslně, protože, kdo na takovou pitomost skočí, tak je zcela jistě idiot a s jako takovým s ním bude nakládáno. Zde se uplatňuje filtrace idiotů v poněkud obráceném smyslu.

Dalším příznakem je přechod internetových webů ke grafickému zpracování, kterému vévodí veliký obrázek a text se krčí někde v pozadí. Idioti se koukají na obrázky a texty nikdo nečte. Dokonce i tak rozšířený program jako je Windows 8, se přizpůsobuje idiotům a zavádí ovládání pomocí obrázků. Kde jsou ty doby, kdy šlo programy ovládat klávesnicí.

Když se člověk rozhodne, že bude něco vědět, automaticky se vyděluje z většinové společnosti. Okolí těžko snáší, když něco víte. Nechápou to a považují to za svoji urážku. Stáváte se cílem pomluv a závisti. Umíte něco, co ostatní ne a to se neodpouští.

Nejzábavnější na celé situaci je, že protože už něco víme, máme okolí přečtené a můžeme mu podsouvat zavádějící a manipulativní informace, a největší zábavou je, když se nám podaří cílenými dezinformacemi poštvat proti sobě dvě do té doby spřátelené skupiny, které dosud měly jedinou zábavu a to naše pomluvy.

Je třeba se bránit a je na každém jestli dovolí, jak se k němu jeho okolí chová. Když si negativní chování ke své osobě nenecháte líbit a provedete mírnou vendetu, okolí velmi rychle pochopí, že je lepší se mít před vámi na pozoru a začnou si dávat bacha.

Příhody z války

Během války, což je běžné označení pro socialistickou službu vlasti, si důstojník zasedl na obyčejné vojáky a bezdůvodně je buzeroval a nevynechal příležitost, aby jim znepříjemnil život. Toto chování vyvolalo zvědavost, co je to za debila a byl prolustrován. Zjistilo se, že je absolventem vojenského gymnázia a že ve své třídě měl spolužáka, kterého po svém povýšení šikanoval z důvodu vyšší hodnosti. Co bylo zajímavé, že tento spolužák byl v průběhu času povyšován a nyní měl vyšší hodnost on. Protože se všichni záklaďáci znali a všichni nenáviděli důstojníky, nebyl problém zavolat na štáb a zde sloužícímu písaři z řad záklaďáků vnuknout nápad aby zanesl příslušného spolužáka - nepřítele do plánu kontroly našeho útvaru.

Po nějaké době přijel na kontrolu spolužák, ovšem nyní již s vyšší hodností. Když zjistil, kdo tam slouží, udělal mu z kontroly takové peklo, že se z toho milý šikanózní důstojník vzpamatovával měsíc. Pak už zbývalo jen jediné. Při vhodné příležitosti naznačit, že ta kontrola byla odvetou za jeho nekolegiální chování. Když nepřestane, bude se to opakovat. Velmi to zabralo.

Ze stejného soudku je pak příhoda, kdy chudák spoluvoják pověřený administrativní činností a kterého sralo, že se mu tam dveře netrhly, protože se k němu chodili zašívat důstojníci si ve své kanceláři vyvěsil na nástěnku utržený papírek s textem „Volat plukovníka Nováka“ a s číslem jeho služebního telefonu. Plukovník, pověstný svým cholerickým chováním během kontrol útvarů byl známá strašná svině, které se všichni báli, jak čert kříže, protože mohl z fleku přeložit důstojníka do horoucích pekel. Jeho číslo nebylo běžně známé, ale zase nebylo zase tak těžké ho sehnat. Důstojníci se pokaždé v kanceláři rozvalili, nechali si uvařit kafe a pak koukali jestli se nenajde něco, za co by ho mohli někoho zbuzerovat. Když si tak četli údaje na nástěnce, samozřejmě jim padlo do oka jméno plukovníka a jeho číslo. Vrtalo jim to hlavou, až si jeden časem dodal odvahu a zeptal se, jestli je to TEN Novák. „Ano, je. Víte, mám mu někdy zavolat ohledně technického zlepšováku, který jsem vymyslel.“ Byla to velmi uvěřitelná verze, protože TEN Novák měl na starosti technické zlepšováky.

Výsledkem tohoto papírku bylo, že se počet návštěv podstatně snížil pod kritickou hranici a důstojníci si řekli, že si nebudou zahrávat s někým, kdo se s TÍM Novákem zná. Velmi to zabralo.

Měla přijet kontrola na zbraně. Zbraně armáda potřebuje a dbá na to, aby byly funkční čisté namazané, aby byly jako nové. Samozřejmě představy vojáků a důstojníků na to, co je vyčištěná zbraň se lišily. Když byla situace kritická, svolal desátník Robert spřátelené jedince a za pomoci vrtačky a brusné pasty vyčistili deset nejhůř zasviněných samopalů, že byly jako nové. Samozřejmě, že vrtačka a brusná pasta hraničily s kriminálem, neboť podle představ armády se zbraně měly čistit lněným olejem a hadříky. Ale sundávejte rez naolejovaným hadříkem. Tyto výstavní kusy pak zařadil na poslední místa ve skladu.

Přijela kontrola a kontrolující kapitán řekl „Tak mi něco ukažte!“ Robert sáhl po prvním samopalu ve stojanu a nadšeně mu ho podával. Kapitánovi blesklo v oku. „Tenhle ne! Podejte mi ten poslední!“ Bývalo totiž zvykem, že jako poslední se dávaly nejhorší zbraně, aby se na ně při kontrole nepřišlo. Robert zkroušeně vzal poslední samopal a zkroušeně mu ho podával. „Tenhle není nic moc,“ omlouval se. Kapitán začal rozebírat zbraň a pomalu třeštil oči. „To snad není možné!“ „Podejte mi ten předtím!“ „A ten předtím taky!“ Když se mu vrátily zorničky zpátky do hlavy, prohlásil, že takhle vyčištěné samopaly ještě v životě neviděl, a že velitele roty navrhne na povýšení a všem poddůstojníkům udělí opušťák. Velice to zabralo.

Zpátky k učení.

Pokud se rozhodneme něco naučit, hodilo by se mít zpětnou vazbu. Mít nějaké měřítko, jak na tom jsme. Víme toho již dost? Na jaké úrovni se nacházíme? Jsme začátečníci, pokročilí, nebo jsme dokonce velmi pokročilí? Abychom měli nějaké srovnání tak se můžeme podívat do které následující skupiny z hlediska svého vzdělání a praxe patříme. Jaké myšlení provozujeme? Racionální? Emocionální tj. podvědomé a intuitivní? Nebo obě?

Nezaškodí čas od času zjistit, jestli jsme se nepřesunuli do další skupiny.

Studenti

Student neví nic. Získává poznatky z učebnic z přednášek od vyučujících v kurzech. Učí se to, co je považováno za potřebné pro jeho obor. Někdy i věci nesouvisející s jeho potřebami a někdy i vyslovené pitomosti. Studenti se hlavně učí pravidla a jejich používání. Nevnášejí do výuky své poznatky, jen přebírají moudra jiných. Unikají jim souvislosti, nevidí širší celek. Jsou rádi, když pochopí, jak pravidlo funguje a jak se má používat. Používají pouze racionální složku myšlení a učí se logické analýze a syntéze. Intuitivní a emocionální myšlení se nikdy neuplatňuje. Studijní období trvá rok až pět let podle náročnosti studia.

Pokud si zvolíme za příklad řízení auta tak studenti jsou žáci autoškoly, kteří se učí řídit.

Pozorovatelé

Po zvládnutí studia se ze studentů stávají pozorovatelé. Pozorovatelé se již neučí a začínají pracovat ve vystudované oblasti. Pozorují cvrkot kolem sebe a snaží se aplikovat naučená pravidla na oblast své práce. Pozorovatelé se dál učí, ale možná si to ani neuvědomují. Jejich výuka pochází z pozorování situace kolem sebe z řešení problémů a z toho jak konkrétně jsou uplatňována naučená pravidla v práci. Začíná zjišťovat, že se pravidla podle situace mírně liší, či mění v závislosti na působení vnějších vlivů. Mnozí pozorovatelé končí na této úrovni a dál se již nevyvíjí. Zůstanou u nějakého mechanického aplikování pravidel. Pozorovatelé nemají žádnou velikou odpovědnost. Chyby, které vytvářejí, plynou hlavně z mechanického aplikování pravidel na konkrétní situace bez znalosti kontextu. Používají pouze racionální složku myšlení a učí se logické analýze a syntéze. Intuitivní a emocionální myšlení se uplatňuje jen v jednotlivých záblescích.

Po získání řidičského průkazu pozorovatelé jezdí, jako by právě absolvovali autoškolu. Musí najezdit nejméně rok, než se naučí řídit.

Pokročilí pozorovatelé

Po nějakém čase, obvykle po několika letech pozorovatelé získají dostatečné praktické vědomosti. Doučí se nová pravidla potřebná pro svoji práci a z praxe vědí, jaká pravidla se hodí na konkrétní situaci. Umějí pravidla vhodně přizpůsobovat potřebám praxe. Zároveň pomalu začínají chápat souvislosti. Začínají si uvědomovat, že aplikování příslušného pravidla bude mít ty a ty důsledky a aplikování jiného pravidla budou mít důsledky jiné. Pokud nemají povědomí o souvislostech, tak je jejich práce frustrující, protože se neustále musí potýkat s překvapivými důsledky aplikace pravidel na svoji práci. Postupem času se pokročilí pozorovatelé musí vyrovnávat s rozhodovacím procesem a musí se naučit rozhodovat. To je první fáze, kdy jejich mozek začíná používat kromě logického a analytického myšlení také intuitivní stránku mozku. Začíná docházet k souběhu racionálního a emocionálního myšlení.

Po několika letech ježdění nedělá pokročilým pozorovatelům problém ovládat vozidlo, sledovat značky a jezdit bezpečně. Tu a tam se dostanou do nebezpečné situace, kterou nepředvídali a někdy i havarují.

Profesionálové

Jak se pokročilí pozorovatelé zapojují čím dál tím víc do rozhodovacího procesu, stávají se z nich postupně profesionálové. Hlavní dovedností profesionálů je rozhodovací proces. Profesionálové umí rozhodnout, které pravidlo bude použito v příslušném kontextu. Vědí, jaké to bude mít důsledky a vedlejší účinky. Vědí, které situace nikdy nemohou nastat a které naopak velmi pravděpodobně nastanou. Rozhodují v širokém kontextu k celkové situaci, ale rozumí také všem jednotlivým dílčím problémům a způsobům jakým se ovlivňují. Umí vyhmátnout podstatné informace a eliminovat nepodstatné. Jejich rozhodovací proces je vědomý a naučený. Rozhodování je na podstatně vyšší úrovni než běžné aplikování pravidel. Používají racionální myšlení a občas intuitivní a emocionální myšlení. Doba potřebná k tomu, aby se z pokročilých pozorovatelů stali profesionálové, trvá obvykle čtyři až sedm let.

Po několika letech ježdění profesionálové umí řídit a umí řešit i složité dopravní situace. Čtení provozu jim nedělá problémy a jezdí rychle a bezpečně.

Experti

Po delší době se z profesionálů stávají experti. Doba potřebná k přechodu mezi experty je zhruba deset let. Jen velmi málo profesionálů se stává experty. Během té doby se rozhodovací procesy automatizují a přecházejí z oblasti racionálního myšlení do oblasti intuitivní a emocionální. Rozhodování je intuitivní, rychlé a experti často ani nevědí, jak ke svému rozhodnutí došli. Přesto jsou jejich rozhodnutí v naprosté většině správná.

Po deseti letech ježdění nemusí experti na řízení myslet. Plně se věnují sledování situace daleko vpředu i daleko za sebou a vědí o všech nebezpečích dřív, než se stačí projevit. Hodnotí ostatní účastníky provozu z pohledu toho, co by mohli vyvést a předvídají to. Nejlépe je to pozorovatelné na profesionálních řidičích autobusů v dálkové dopravě.

---------------------------------------
Nikde není řečeno, že se člověk musí dostat až do skupiny expertů. Někdo zůstane věčným studentem, někdo se nepřenese do skupiny pokročilých pozorovatelů. Nic není zadarmo, a dostat se do další skupiny nepřichází automaticky. Je potřeba trénovat, opakovat a snažit se. Ale komu není dáno, tak ani veškerá snaha nepovede k cíli.

Jestli je mým cílem stát se baletkou a vystupovat v tanci mladých labutí ze slavné Čajkovského opery, asi se mi to nikdy nepodaří i kdyby Royal Balet inzeroval, že shání tlustou a plešatou baletku.

Závěr

Je na každém, co si od okolí nechá líbit
Pomsta od chytrého je promyšlená, přichází nečekaně a má zdrcující účinky.
Někdy to není ani tak pomsta, spíš jako prevence.
Pokud něco děláme, pohybujeme se po učící se křivce
Ze začátku nevíme nic
Pak toho víme hodně
Nejlepší je, když se z nás stanou experti.
Nevýhodou je, že to trvá okolo deseti let.