Konečná teorie všeho: Karate Kid efekt

Někdy je problém dojít tam, kam člověk chce.

Ve filmu Karate Kid se obvyklé klišé „hrdina dostane do huby, hrdina se naučí prát, hrdina všechny zmydlí“ dostalo na novou úroveň uměleckého ztvárnění. Místo toho, aby byl hrdina obtloustlý přestárlý Segal, postradatelný Stalone, případně nasvalený Butler a mnoho let předtím, než se celé téma vyčerpalo, usušilo a rozemlelo na prášek ve stovkách variací, se tvůrcům podařilo vytvořit nadčasové dílko, posunutím tematické roviny do pubertálního věku.

Mladý Karate Kid dostane do huby, ale ujme se ho postarší pan Miagi, jen shodou okolností mistr karate a přidružených věd. Vycvičí Kida a ten v oslnivém finále protivníka, který nebojuje zrovna čestně, za situace, která je bezvýchodná, porazí vymakaným chvatem, ke kterému potřebuje jen jednu, poslední končetinu, která mu zbyla.

Po zhlédnutí filmu se do ulic vyhrnuly stovky mladých Kidů, kteří se snažili horečně vypátrat nějaké padouchy, se kterými by si to rozdali, a zběsile pobíhali v ulicích. Jenže padouši nejsou žádní pitomci, aby čelili přesile, takže se schovali a celé to vzepětí vyšumělo poněkud naprázdno.

Kidové, které to úsilí o vypátrání padouchů postupně přestávalo bavit, se začínali shlukovat a diskutovat o tom, jak by to těm padouchům nandali, kdyby nějaké vypátrali, někteří začali psát články do novin, další diskutovali v hospodách u piva, případně na lavičkách v parku a někteří naprosto vážně chtěli organizovat hromadné koupele, po kterých by obyvatelstvo muselo ukazovat čisté ruce. Ale nic platno. Když už se horkotěžko povedlo nějakého padoucha na úřadu vlády vypátrat, tak se ukázalo, že je to chudák, který by si jinak ani nevrznul, takže než všeobecné rozhořčení, sklízel dotyčný posměch od mužů a soucit od žen.

Nedostatek padouchů je systémový jev. Ne, že by jich bylo málo, umí se však dovedně skrývat a maskovat. Jsou totiž mnohem inteligentnější, než pachatelé dobra, protože na své cestě k padoušství si musí vystačit sami. Nemají žádné guru, kteří by jim říkali, jak a co mají dělat, aby dosáhli vytříbeného padoušství, naopak guru, kteří vám radí, jak dosáhnout ušlechtilství jsou mraky. Za příručky, jak se stát dobrým, lepším až nejlepším můžete utratit celý příjem svůj i přilehlého okolí.

Padouši si musí vystačit sami. Musí si všímat, musí se vzdělávat, musí se orientovat, musí si umět najít k padoušství příležitost. Například jakmile banda pachatelů dobra přijme zákon o oteplení planety, padouši okamžitě zastaví půl republiky solárními elektrárnami, než ušlechtilým idiotům dojde, že jim to budou muset dalších dvacet let financovat.

Nicméně když se vrátíme k filmu, je zde scéna, kdy mladý Kid začne navštěvovat pana Miagiho za účelem výuky karate a místo toho, aby se učil hmaty a chvaty, dostane za úkol natírat plot. Štětkou nahoru a dolů a pořádně. Plot je to obrovský a natírání nekonečné. Když už to dělá několik dní, tak vypění a začne se dožadovat karate. Na to mu pan Miagi řekne, aby se bránil a shodou okolností a náhod se ukáže, že obranou proti útoku pana Miagiho je pohyb, jako když se natírá štětkou nahoru a dolů a pořádně. Ano, protože již nějakou dobu mladý Kid natíral plot, tak se mimoděk naučil obranu proti určitému chvatu.

Karate Kid měl kliku, že k cíli došel zcela mimoděk, díky důvtipu a vedení svého guru. Ale kolik takových učitelů se po světě pohybuje a jakou náhodu potřebujete, abyste někoho takového potkali? Jak si poradit, když potřebujete zvládnout nějakou dovednost a nevíte jak na to?

Pokud se jedná o získání nějakých vědomostí, tak je to obvykle nejjednodušší. Strýček Google poradí okamžitě a efektivně. Naučit se něco nedá žádnou práci, když vás to zajímá. Samozřejmě pokud vás to nezajímá a stejně to musíte zvládnout, tak jej to horší. Ovšem nejhorší je, když potřebujete zvládnout nějakou dovednost vyžadující praxi. Toho se dosahuje mnohem hůř. Třeba taková teorie a praxe soulože jsou dvě zcela rozdílné věci.

Dejme tomu, že se rozhodnete naučit telepatii.

Jak na to jít? Co konkrétně dělat?

Americké přísloví říká: „Dokázali jsme to, protože jsme nevěděli, že je to nemožné.“ Možná není americké, ale vystihuje podstatu problému.

Když se rozhodneme naučit telepatii, musíme něčím začít. Třeba pozorováním protějšku. Pozorováním gest, postoje těla, výrazu obličeje, očí, barvy obličeje, rychlosti pohybů. Děláme to vědomě a neustále. Nevíme, jestli to k něčemu bude, ale nepřestáváme. Po nějaké době si uvědomíme, že umíme odhadnout náladu, postoje, rozpoložení druhé osoby a dokonce i někdy odhadneme, co nám bude říkat.

Můžeme pokračovat tím, že se do protějšku začneme vciťovat a snažit se přemýšlet stejným způsobem. Pak se budeme snažit odpovídat na své otázky tak, jak by na ně asi odpovídal protějšek. Pro kontrolu pak stejné otázky položíme a kontrolujeme si, nakolik se vcítěné odpovědi liší od těch skutečných. Podle výsledku upravíme své emotivní vcítění a snažíme se zpřesnit svoje chápání toho, jak protějšek cítí, myslí a vnímá.

Pokud váš protějšek dělá to samé, tak se můžete dostat na úroveň porozumění, která je natolik hluboká, že se pak dorozumíváte pomocí gest, výrazu tváře, výrazu těla. Komunikujete takřka telepaticky. Že to není pravda a telepatie neexistuje? Co komunikace mezi milujícími? Mezi některými rodiči a dětmi? Mezi dlouholetými přáteli?

Cíle bylo dosaženo, komunikujeme „téměř“ telepaticky, ale jak jsme k tomu došli? Nevíme. Projevil se efekt Karate Kida. Začali jsme něco dělat a dělali jsme to soustavně. Nevěděli jsme, jestli to k něčemu bude, ale nějakou dobu jsme v tom pokračovali. Pak se něco stalo a vznikl „Aha efekt“, který nás posunul dál. Nebo taky ne. Obvykle trvá rok až dva, nežli se dá rozhodnout, jestli vynaložené úsilí na určitou činnost, která se zdá být zcela nesmyslná, vede k nějakému cíli.

Jestli jsme se naučili nový chvat.

Možná nenaučili. Ale bez toho vynaloženého úsilí se to nedá zjistit. Když dojdeme k závěru, že věc nefunguje, začneme dělat něco jiného. Časem se najde něco, co vyjde.

Když si budete kopírovat do wordu články z internetu s politickou tématikou a budete to dělat rok, stanou se z vás experti na politiku a to ani nemusíte ty články číst. Stačí je jen kopírovat. Vtip je v tom, že při kopírování musíte vybrat celý článek tažením myší, přitom si celý text oko přejede a něco uvízne. Po roce budete mít zcela bez námahy a studia v hlavě přehled politické situace, rozložení sil, varianty možného vývoje a vše pro to, abyste mohli v televizi nahradit zoufalce, kteří komentují politiku. Jde to samo a bez námahy. Namáhavé je vydržet to kopírování.

Samozřejmě vám někdo řekne, proč to kopíruješ, existují mraky programů, které ti to z webu stáhnou do počítače. Ano stáhnou. Ale vtip je v tom ručním kopírování. Když vám to stáhne nějaký program, nikdy se na ten článek nepodíváte.

Nejhorší je prvních 21 dní.

Když se rozhodnete něco dělat, tak první týden je skvělý. Máme motivaci, rozhodli jsme se a jde to téměř samo. Druhý týden je to horší. Už to není takové vzrůšo, první emocionální vzplanutí je pryč a zůstává povinnost. Třetí týden je naprosto příšerný. Počítáte dny a vykřikujete nadávky. Nadáváte si, k čemu jste se to rozhodli, že to nemůže fungovat a moc nechybí, abyste s tím nesmyslem skončili. Pak přežijete čtvrtý týden a není to vůbec strašné. Vlastně je to dobré. Pak pátý, šestý týden, vznikl zvyk, který se jen snažíte dodržovat.

Pak už se vám přestanou smát i chlapi v hospodě, pro které jste byli první měsíc zdrojem zábavy, když jste si na cestu domů zouvali boty a šli celou cestu naboso. Pak je dva měsíce v kuse budete srát řečmi, jak je to skvělé a že by si to měli taky zkusit až jeden nebo dva vyměknou a zkusí si to taky. Ale protože nemají tu výdrž, zkusí to jenom jednou. Vám chození naboso zcela změní pohled na svět.

Nikdo nemáme k ruce pana Miagiho, který přesně ví, co a jak se má učit. Většinou si musíme nějak pomoci sami. Ale efekt Karate Kida funguje, i když nám nikdo neporadí. Stačí začít něco dělat. I když to vypadá naprosto nesmyslně. Pak jde jenom o to nějakou dobu vydržet, ale jak toho vydržení dosáhnout je již úplně jiná pohádka.