středa 14. ledna 2009

Domácí mazlíčci

Žijeme v blahobytu. (Vy možná ne, já ano.) Výdaje na domácí mazlíčky dosahují výše okolo 1,5 miliardy Kč/rok. Nikoho už ani nenapadne, že by si psa mohl sníst. Dokonce je trestné domácí zvířata týrat. Domácí zvířata se již dávno přesunula z oblasti užitkovosti do oblasti uspokojování emocionálních potřeb.



Kdo chce psa bít, hůl si najde. To už dávno neplatí. Jestliže si dáte tu práci a najdete si tu hůl, tak rozhodně nebudete mít čas ji zvednout a uhodit, protože než to stačíte udělat, tak se na vás vrhne dav mazlíčkožroutů a ukope vás k smrti.

Zvířátka přináší samé výhody. Nezlobí. Vždycky se na vás těší. Neodmlouvají. Jenom s tím posloucháním by to mohlo být o něco lepší, ale když se zavřete do koupelny, pustíte naplno sprchu, aby neslyšeli sousedi, tak potom můžete mazlíčka výchovně ztřískat. Nebo, drže ho za nohy můžete s ním několikrát třísknut hlavou o stěnu, a máte šanci, že sousedé, neslyše zoufalé kňučení, mňoukání a vytí, nezavolají jednotku rychlého nasazení, takže máte šanci, že neskončíte v cele předběžného zadržení, nedojde k mazlíčkovo odebrání, a ten vám příště neposere podlahu v kuchyni, zrovna když si děláte smaženou kýtu. Proč v koupelně?
A kde máte hadr, kýbl a tekoucí vodu vy?

Zvíře v rodině nahrazuje děti.
Mazlíčci vyplňují příznaky citové vyprahlosti a odcizenosti, která v emocionálně odcizeném světě velkoměsta existuje. Mladý pár si pořídí psa, aby vyplnil emocionální mezeru vzniklou nepřítomností dětí. Pes nahrazuje dítě a přebírá jeho emocionální funkce. Pořídit si dítě je dnes společensky ponižující, protože se tím mladý pár vyděluje ze sféry společenského života, nemá čas chodit na večírky, finanční nároky na dítě jsou vysoké, a celá ta nepříjemnost s dětmi se vyznačuje zúžením akčního prostoru. Obvyklou první reakcí na fakt těhotenství jsou otázky: „Co budeme dělat?" „Sakra, teď se mi to ale vůbec nehodí!" „Ty si to chceš nechat!?"
Oproti tomu pořízením psa, nebo kočky může dojít i k společenskému uznání a závisti ostatních. To v případě, když si člověk pořídí nějakou obzvláště hnusně vypadající, neustálým šlechtěním zdegenerovanou rasu, která se vyznačuje hlavně tím, že její pořízení je tak finančně náročné, že se hrdý majitel stává nositelem společenského obdivu, že na to má.

Totální zblbnutí.
Naprosto devastující vliv domácích mazlíčků na své majitelky se projevuje v jejich totálním zblbnutí. První akcí po rozkoukání se a seznámení se s pejskem je touha pořídit mu obleček, aby mohla chodit ven a chlubit se. „Tohle je speciální model přímo pro čivavy od Armaniho!"
Snažili jste se někdy držet čivavu v ruce? Pak jistě víte, jak má ostré zuby. Takovouto výchovou zparchantělý čivaví samec vám okamžitě rozkouše první volný prst v dosahu, a nepomůže vám, ani když mu narvete prst do krku a současně se snažíte o vymáčknutí jeho obou očí. Jakmile povolíte sevření, vystartuje po vás znovu. „Haha, to on dělává. Je to můj miláček."
Proč jim ty oblečky pořizují? No přece za prvé, aby se mohly chlubit. Druhým důvodem je lenost. Takový pejsek se rád vyválí v první louži, takže když má obleček a botičky nemusí ho po příchodu domů otírat hadrem, nebo sprchovat ve vaně. Tohle totiž mazlíčci nemají rádi, tak jim tím nebudeme ubližovat, ťuťuňuňu.
Když miláček kýchne, okamžitě se startuje auto a zoufalá majitelka se řítí na veterinární kliniku, aby po uklidňující injekci (tu by potřebovala spíš ona) vyplázne sedmikilo za ošetření a na cestu domů si radši zavolá taxíka, protože nemůže z toho rozrušení řídit. Prožitý nervový šok pak zesílí, když se odebere k obvodnímu lékaři pro prášky a je nucena vypláznout naprosto nehoráznou manipulační částku třiceti korun za recept.
Pokud se však chcete seznamovat, tak přes zvíře to nemá chybu. „Máte hezkého psa, mohu si Vás pohladit?" Když se na vás vyřítí stokilová doga, za kterou vlaje majitelka, můžete dokonce působit mužně, pokud se vám povede přemoci instinkty a nevylezete na strom.
Nejlepší jsou ovšem ranní sněmy pejskařů u jediného volného trávníku v okolí. Jeho rozměr 3 x 4 metry naprosto spolehlivě vytvoří hlouček zaníceně diskutujících, hrdých majitelů, kteří s nadšením sobě vlastním vychvalují vlastnosti, lesklou srst a vynikající stolici svého zvířete.

Občas tu sice dochází ke společenskému znemožnění, to když váš miláček neodolá a sežere exkrement vybraným masem krmeného sousedovic výstavního kusa. To pak na vás dolehnou zničující pohledy ostatních přítomných, kteří okamžitě poznali, že chudáka zvíře nekrmíte zvěřinou, ale zbytky od večeře. Pak vám nezbude, než asi tři měsíce chodit přes celé sídliště na druhou stranu, než se na celou záležitost zapomene.
Ale teď mě omluvte, musím dát nažrat pejskovi, kočičce, andulkám, želvám, hadům a myším. A taky musím výchovně ztřískat kocoura.




Související články

Kravatový průmysl a modelky
Módní policie




Rubrika: Šepoty a výkřiky | 14.01.2009, 3:55:00

14 komentářů:

  1. Je to drsně napsané, nicméně pravdivé. Kdybychom věnovali tolik citu, kolik věnujeme svým mazlíčkům, lidem, bylo by na světě mnohem líp.

    Byla jsem z donucení majitelkou a vychovatelkou rotvajlera v paneláku. Byla to úžasná zkušenost. (Hlavně proto, že rotvajler je něco víc než pes. :-)) Přesto na sebe už nechci žádného mazlíčka vázat a sebe na něj, protože s tím vnitřně nesouhlasím.
    A i tak, když vidím štěně, dá mi hodně práce, abych pudově nepadla na čtyři a neolízala ho.

    OdpovědětVymazat
  2. Lenko, jedná se o pouhé působení ekonomického zákona maximalizace užitku. Prostě cena a osobní energie na pořízení mazlíčka a tím za uspokojení osobních emocionálních potřeb je mnohem menší, než cena a a osobní energie vynaložená na pořízení dítěte, nebo vztahů k ostatním lidem.
    Nehledě k tomu, že když nám přestane vyhovovat, tak ho můžeme dát utratit, což s dětmi jaksi nejde.

    OdpovědětVymazat
  3. No, tak já jsem člověk \"zvířecí\", tohle téma není pro mě :-).

    OdpovědětVymazat
  4. ad 2: souhlasím.
    Někdo ale má jak děti, tak mazlíčky. Ale protože energie je potřeba mnoho jak v výchově jedněch, tak k péči o druhé, něco musí vždy stranou. Jednou je týráno zvíře, podruhé je zanedbáváno dítě. Jen málokdy se podaří vše skloubit dohromady tak, aby to fungovalo harmonicky. Výjimky existují. Jsou lidé, kteří zvládnou celé hospodářství, pak si odskočí do práce, cestou domů vychovají děti a děti pak mají hezký vztah jak k lidem, tak ke zvířatům. Ale o tom výše řeč není, jasně.

    P.S. A tvůj (váš) kocour a paní pesová?

    OdpovědětVymazat
  5. Jessie, nikomu to neprozrazuj, ale povedlo se mi sehnat pro kocoura speciální paštičky z husích jater, ještě se poohlédnu po oblečku na pejskovou, dostal jsem tip na módní návrhářku, která šije psům na míru.

    Lenko, já to vidím tak, že patologický stav nastává tehdy, když se jedná o náhradu vztahů k lidem. Ponejvíce pak to zvíře trpí, jak nepřirozenými životními podmínkami, tak skladbou stravy a také \"civilizačními\" zdravotními problémy. Já a ostatní pak trpíme psími exkrementy na chodnících.

    Vedlejším efektem je vznik pochybných předpisů popisujících tu \"správnou rasu\", což vede samozvané hodnotitele s podivnými oprávněními vydávat jakési \"papíry původu\". Tyto podivné spolky se pak snaží ze zvířat vyrobit jakési značkové zboží a likvidovat trh s neznačkovými druhy. Celé to silně připomíná průmyslovou výrobu, včetně bazarů (útulků) pro odložené zboží. Bohužel, lidé, kteří mají ke zvířatům opravdový vztah se objevují až na konci tohoto řetězce.

    OdpovědětVymazat
  6. Nejsem samozřejmě příznivcem tohoto průmyslu kolem šlechtění plemen, ale v současné době u těch šlechtěných plemen je to v mnohém nutnost. Jde ve velké části o zdraví psa a o nepřenášení fyziologických vad dál. Třeba taková dysplazie kyčelních kloubů u velkých plemen znamená, že by za chvíli štěňata po některých - nehlídaných - jedincích zchromla v dospělosti na zadní nohy. Další - třeba právě u rotvajlerů - je zkoumána agesivita jednice, a pokud je přílišná, také se musí vyřadit z chovu. Byly by (a bohužel při nekontrolovaných chovech jsou) po nich nezvladatelné bestie. Přitom tito psi jsou normálně výborní záchranáři, bezkonkurenční obranáři, kteří vynikají svým klidem, když nejsou \"v práci\".

    Ono to není černobílé. Ale jako ve všem, nic se nesmí přehánět.

    OdpovědětVymazat
  7. No... k nám do baráku kromě mě žádný jiný zvíře nesmí. Ale před barákem mám trávník a na něm ty chlupatý věci neúnavně vyráběj exkrementy. Za dozoru vypatlaných páníčků. Haf! :-i

    OdpovědětVymazat
  8. [5] Vlado, takhle jsem tu lásku ke zvířatům nemyslela, fakt ne :-).

    OdpovědětVymazat
  9. S tím seznamováním potvrzuji. Psa jsem měl na vodítku v životě zhruba 10 minut, během nichž se pohledy kolemjdoucích slečen jako mávnutím kouzelného proutku změnily z typu \"právě jsem spolkla žehličku\" na \"jééééé, ten je loštomilej, mucky muck, ňufinky ňuf\". Na druhou stranu v tomhle ohledu velmi podobně funguje, když člověk vymění psa třeba za buben :)

    Jinak jeden odstavec mi připomněl jistej dialog z výstavy koček:
    - Jé, ta je ale hnusná.
    - To je šampionka.
    - Aha. Tak to je fakt hnusná šampionka :)

    OdpovědětVymazat
  10. @Teo,známý řešil problém zakoupením gumových psích hovínek v žertovných předmětech, a pak je naaranžoval na svém trávníku tak, aby byly pěkně na očích. Nějakou dobu to fungovalo, takže četnost návštěv pejskařů poklesla. Bohužel jen do doby, než psi objevili, novou gumovou hračku, která se dá dobře kousat, nosit v tlamě a vůbec se o ni tahat.

    OdpovědětVymazat
  11. @Teo, nepomohl by nápis: \"Pozor, zde byly položeny návnady na myši, kočky, psy a děti!\"?

    OdpovědětVymazat
  12. no mě by zajímalo, kde se kupuje jed na psy, a takový, aby po něm pes scípl a pokud by ho snědlo dítě, aby se mu nic nestalo.
    nemá někdo tip?
    sousedka chová veselého psíka na balkoně

    OdpovědětVymazat