sobota 30. května 2009

Zóna pohodlí

Chodíte v pohodlném oblečení, máte pohodlné postele. Na televizi civíte z pohodlných sedaček. Máte pohodlná křesla, kupujete si pohodlná auta, prostě se chcete cítit pohodlně.



Pohodlí vyhledáváte s takovou zarputilostí, že to může být až nepohodlné. Když se koupete, nastavujete si příjemnou teplotu vody. Jíte to, co vám chutná. Kamarádíte se jen s lidmi, kteří jsou vám příjemní. Když někam jedete, přespáváte v pohodlí hotelu. Pokud máte někam jít, dovezete se tam raději pohodlněji autem. Pokud vám někdo něco nabízí, zdůrazňuje, že ta věc umí prát, vařit, uklízet, myslet za vás, a že používání výrobku je natolik pohodlné, že vy nemusíte dělat vůbec nic. Aby nedošlo k nedorozumění, rozhodně popírám, že jsem teď měl na mysli libovolnou manželku.

Snaha o pohodlí se netýká pouze fyzické, ale zasahuje i do duševní stránky věci. Čtete romantické knihy (spíše ženy), preferujete akční filmy (spíše muži), koukáte se na přežvýkané zprávy v televizi, sledujete bezduché seriály, jejichž děj je natolik stupidní, že se na to díváte spíše se zájmem, jestli scénáristé dokážou vymyslet ještě větší pitomost, než posledně, a taky že jo. Papouškujete názory, které jste někde zaslechli. Snadno uvěříte každé kravině, protože nemáte dostatečné znalosti k tomu, abyste si mohli udělat vlastní názor.

Já občas taky.

Pohybujeme se v zóně pohodlí.
Zónu pohodlí si můžeme popsat, jako libovolné pohodlné prostředí, ať už okolní, nebo duševní, ve kterém se cítíme pohodlně. Je to jakýsi ideální stav, ke kterému směřujeme a veškeré úsilí věnujeme tomu, abychom se v maximální možné míře pohybovali v této zóně.

Nepřináší však tato snaha o maximální pohodlí také nějaké zápory? Jakým způsobem zjistíme, že je něco pohodlné, když nemáme žádnou představu o nepohodlí? Neomezujeme se dobrovolně o zážitky spojené s nepohodlím? Neupadáme do duševní prázdnoty vyhýbáním se přemýšlení, protože vyhledávání informací je nepříjemné a myšlení bolí? Umíme vůbec zjistit, jak působí horká a studená voda, když se sprchujeme v příjemné vlažné?

Četl jsem kdysi povídku od humoristy Jamese Thurbera, která pojednávala o muži, který se na příšerných večírcích pořádaných jeho ženou bavil tím, že zadržoval dech, aby zjistil, jak dlouho vydrží nedýchat. Povídka končila tím, že již rozvedený se potácel po ulicích se zavřenýma očima a zkoušel, jaké to je, když člověk nevidí.

Tento přístup se mi velmi zamlouvá. Kromě toho, že vám umožní elegantně se zbavit své drahé polovičky, což ocení zvláště starší generace, můžete si podobným způsobem podstatně rozšířit své vědomosti a schopnosti.

Umíte dojít potmě do svého bytu, nebo si musíte rozsvítit? Na jak dlouho umíte zadržet dech? Dělá vám problém se vyspat na podlaze místo v posteli? Vydržíte nespat jeden den, dva dny, tři dny? Zkoušeli jste se někdy koupat v zimě v rybníce? Vylezli jste někdy strmou skálu? Chodíte přes hory a doly, nebo po cestách? Na kterou nejvyšší horu jste opravdu vylezli vlastními silami? Dělá vám problém spát pod širákem? Přepočítáváte si někdy čísla uvedená v článcích/reklamách/zpravodajství? Když něco nevíte, zjišťujete si o tom podrobnosti? Snažíte se utvářet si vlastní názor tím, že vyhledáváte informace z více zdrojů? Zkoušíte občas něco nového, o čem jste se doslechli?

Zóna nepohodlí
Všechno, co děláte mimo obvyklé mantinely, vás odvádí z příjemné zóny pohodlí. Najednou zjišťujete, že zóna nepohodlí není vůbec tak strašná, jak všichni tvrdí. Získáváte vlastní zkušenost. Získáváte vlastní prožitky. Získáváte vlastní názor. Získáváte sebevědomí, podložené tím, co jste vyzkoušeli. Už vás nikdo jednoduše neodradí tvrzením, že něco nejde, máte vlastní zkušenost. Máte vlastní prožitky. Dělali jste to, o čem ostatní jen mluví. Vy jste si to sami vyzkoušeli, takže se tvrzením typu „tohle nejde" můžete jen smát.

To nejlepší, co může život člověku udělat, je občas ho z teplé místnosti vystrčit na mráz. Pak třeba člověk zjistí, že byl šťastný, ale nevěděl o tom. A pak člověk třeba taky zjistí, že dostat se opět do teplé místnosti, dá tolik úsilí, že příště udělá všechno pro to, aby se tam mohl bez problémů vracet.

Za všechno se ovšem platí.

Obklopující většina, která nikdy nevybočila ze své pohodlnosti, si to s vámi vyřídí. Začínáte se odlišovat, děláte to, co oni nikdy nedělali, závidí vám vaši novou sebedůvěru, vaše nově získané sebevědomí, vaše prožitky, vaše znalosti. Začnou vás pomlouvat, začnou vás ignorovat. Nastavujete jim zrcadlo průměrnosti, máte něco, co oni nemají, lišíte se a za to musíte zaplatit.

Budou vás obviňovat ze své neschopnosti. Dovolili jste si to, na co se oni nikdy nezmohli, o čem sní, ale o čem umí pouze a jen mluvit. Budou se nad vámi morálně rozhořčovat. Budou vás obviňovat, že pohrdáte konvencemi, že nejste normální, že se tohle nedělá, že k ničemu nemáte žádnou úctu.

Jakmile vybočíte ze směru určeného společenskými konvencemi, není již cesty zpět. Dobře si tedy rozmyslete, co chcete dělat. Nechcete si řídit svůj život sami? Chcete si nechat do života mluvit rodinou/kamarády/okolím/cizími lidmi? Pak nevybočujte.

Pokud vybočíte, tak se nedivte.

Ale stojí to za to.





Související články:
Chůze po žhavém uhlí




Rubrika: Šepoty a výkřiky | 30.05.2009, 11:16:00

11 komentářů:

  1. INFO: Zítra, v neděli 31. května na ČT2 ve 22:00 bude vysílán první z celkem desíti dílů dokumentární série \"Proces H\". Jde o jedinečný projekt, mapující den po dni bolševiky vykonstruovaný monstrproces s \"protistátním spikleneckým centrem\". Nenechme si tuto příležitost ujít. Možná pak lépe pochopíme atmosféru doby po převzetí moci komunisty, jejich snahu vyvolat třídní nenávist a motivace účastníků protikomunistického odboje včetně skupiny kolem bratří Mašínů. A třeba většině z nás dojde, že metody současných samozvaných vůdců lidu, jejich arogantní křupanství, dezinformační a propagandistické kampaně, mají stejné kořeny, hledají stejnou podporu v těch, které ožebračují a mohly by vést ke stejným koncům... http://www.ceskatelevize.cz....html

    OdpovědětVymazat
  2. Před 12 roky jsem opustil vše vyjmenované pohodlí v kulturní stověžaté a žiji systémem - sám si vařím a všechny další činnosti ve \"vidlákově\" bez veškeré obslužnosti a řeknu Ti, že už bych neměnil. I na ten oblíbený golf musím dojíždět 20 a více km, až tak se obětuji. /He ?/

    OdpovědětVymazat
  3. buteo, závidím.
    Mezi mnou oblíbené požitky patří vstát v noci, vyjít bosýma nohama na zasněžené zápraží a vyčůrat se do čerstvě napadaného sněhu. Bohužel, v současné době je to trochu komplikované zasklenou lodžií, nepřítomností sněhu a zvýšenou ostražitostí sousedů, neb vchod do baráku jest přímo pod balkonem.

    OdpovědětVymazat
  4. Omluva za ten OT komentář, kterým jsem vědomě zaspamoval blogosféru a vytvořil tak mnohým zónu nepohodlí... :)
    Jako student gymnázia jsem si tohle naléhavě uvědomoval a všechny prázdniny jsem trávil v naprostém nepohodlí, abych si pak více vážil toho, čím jsem obklopen. V praxi to fungovalo tak, že jsem si vzal občanku, stokorunu a nůž a postavil jsem se na výpadovku. První, koho jsem stopnul, mě někam odvezl. Bylo mi šumák, kam. A takhle jsem se potloukal a protloukal celé dva něsíce. Občas si říkám, že bych si to měl zopakovat... ;)

    OdpovědětVymazat
  5. Dodatek: Ta stokoruna znamenala stoprocentní úspěšnost. Když jsem z ní utratil pětku, uspěl jsem pouze na 90%. Byla to pojistka proti smrti hladem... :)

    OdpovědětVymazat
  6. @Teo, obávám se, že vytvoření zóny intelektuálně historického nepohodlí jsi nevytvořil u těch, kterým to bylo určeno.

    Metoda jedu tam, nevím kam je moje oblíbená forma zóny nepohodlí. Většinou to spočívalo v pověření rodinného příslušníka k zavření očí, zabodnutí nože do mapy, rozevření stránek a dalším zabodnutím výběr konkrétního cíle. Cílem hry pak bylo navštívit toto místo. Pokud se mi tam nechtělo, tak se mi při zastavování krvácení, většinou podařilo zafixlovat a vybrat přijatelnější lokalitu. - Doporučuji!

    OdpovědětVymazat
  7. No, já jsem za pohodlí vždy vděčná, protože toho nepohodlí je v mém životě stále převažující část. A nejsem na pohodlí závislá.

    Jinak takový ty věci jako spát pod širákem, i na sněhu, i za deště, orientace v noci v lese, odejít z domu jen se spacákem, kudlou a sirkami a vrátit se za několik dní, překonávání propastí a jiné a jiné jsem si odbyla v dospívání. Ano, čerpám z toho dodnes a je-li třeba, použiju tu zkušenost. Chtěla jsem jít ke kamrádce, co bydlí ve vsi dvanáct kilometrů dosud, nebylo dost času do setmění, autem se mi nechtělo, tak jsem to vzala azimutem přes hory doly černý les. Běžná věc. Život mi připravuje ale další a další dobrodružství, takže si to nepohodlí nemusím ani sama vytvářet. Naposledy (od pátku) jsem musela spát celou noc jako prkno s nataženou rukou, protože mi tam celou noc dávali kapačky, měla jsem bolesti, vedlě chrápaly - každá jinak a vůbec spolu neladily! :-) - starší paní, jedna z nich navíc chrčela, protože měla zápal plic, a tak každou půlhodinu nám v pokoji rozsvítili, aby jí změřili teplotu, páč jí to lezlo přes čtyřicítku. Když takhle člověk stráví dvě tři noci, nepotřebuje si zkoušet, kolik nocí vydrží nespat. Je rád, že je rád.

    OdpovědětVymazat
  8. Lenko, předpokládám, že pokud se člověk cílevědomě pohybuje v zónách nepohodlí, tak ho pak příhody typu jak popisuješ v příspěvku naprosto nerozhází a je to pak víceméně procházka růžovou zahradou s prstem v nose.

    OdpovědětVymazat
  9. Já nevím, jak lidé, co se pohybují cílevědomě v zónách nepohodlí ........... ale já si to fakt užila. Co bych dělala doma? Uklízela a dělala účty. Venku lilo. Takhle jsem měla pokoj u okna s výhledem na rozkvetlé keře - jak na riviéře, poznala jsem nové lidi, nové prostředí, přišla jsem si na spoustu věcí, hezky se tam o mně starali, každou půlhodinu se mě někdo ptal, zda něco nepotřebuji, po třech dnech hladovky mi dali suchý rohlík a to bylo úúúúúžasné jídlo! Povtipkovali jsme s primářem a paní, co ležela vedle a co jí našli problémy s kostní dření, jsem stihla říct skoro všechno, co vím o tom, že nemoce nejsou až tak o těle, jako o hlavě a o emocích, protože paní to hltala a chtěla to slyšet. Měla jsem pocit, jako by si mě do té nemocnice zavolala. Věřím, že to zvládne.
    Procházka růžovou zahradou to nebyla, ale byl to silný a krásný zážitek a jsem za něj vděčná. V hlavě se všechno přeskládá a vyplavou věci důležité a najednou jsou věci jasnější a blbosti se propadnou do pryč.
    A viděla jsem, jak se i chlapi - zřízenci dokážou hezky starat o staré ležící babičky, viděla jsem nádherné mladé chlapce, jak svědomitě dělají práci zdravotních bratrů, pobavila jsem se a poučila, jak paní se zápalem plic, když ji všechno bolelo, hlasitě bědovala, že už nikdy nikdy nevezme cigaretu do úst, že se začne o sebe starat a nebude už ten workholik, co si při chřipce ani nelehne...
    Fakt pěkný to bylo.
    Ale záměrně tam znovu nepolezu, nejsem blázen. :-)

    OdpovědětVymazat