sobota 10. října 2009

Jak zvládat stres 3

Pokud jste si posledně zjistili pomocí dotazníku, jak na tom se stresem jste, tak to již víte. Pokud vyšlo číslo menší než jedna, tak je všechno v pořádku a nic dalšího nepotřebujete. Všechno je, jak má být, takže nazdar.





Poněkud jiná situace nastane ve chvíli, jestliže vám Index stresu vychází vysoký. Přece jen by to chtělo nějakou radu co s tím. Jedna věc vyplývá přímo z dotazníku, takže je naprosto jasná. Je potřeba si pořídit nějaké příjemné zážitky
.

Co však v případě, že si stres vyrábíme sami? A můžeme si stres vyrábět sami?

Samozřejmě. Letmým pohledem na emoce, které přispívají ke vzniku stresu, jako je vztek, špatná nálada, případně frustrace zjistíme, že stačí tyto nálady omezit a máme napůl vyhráno. Omezit tyto nálady je totiž naprosto v naší moci. Nikdo nám nedrží pistoli u hlavy a nevyhrožuje tím, že musíme mít špatnou náladu, i když je pravda, že člověk s dobrou náladou je podezřelý, takže se mu všichni snaží všemi silami náladu zkazit. To je však pouze slepá závist okolí.

Když se zamyslíme, tak zjistíme, že o tom jakou budeme mít náladu, rozhodujeme pouze a jedině sami. Jde o záležitost osobního rozhodnutí. Když se rozhodneme, že budeme mít dobrou náladu, tak nám to nikdo nemůže zakázat, ani nás nemůže žádným myslitelným způsobem donutit k náladě špatné.

Rodiče vám vyčítají, že se vracíte pozdě v noci? Je to jejich vina. Měli s vámi emigrovat do Ameriky, nemůžete za to, že bydlíte na blbém kontinentě. Děti s vámi nemluví? No výborně, budete mít klid. Žena vyhrožuje, že odejde? Ať táhne, sex za peníze vyjde mnohem levněji. V zaměstnání po vás chtějí práci? Dejte se na politiku.

Někdy však ani vědomé rozhodnutí k dobré náladě nestačí a úroveň stresu se zvyšuje. V tom případě by bylo vhodné se podívat na to, jakým způsobem přistupujeme k rozhodování v obtížných situacích. Stačí několik špatných, nebo ne úplně správných rozhodnutí a máme stresu, že nevíme co s tím.
Ukazuje se, že zvládání stresu má něco společného se způsobem, jakým přistupujeme k řešení problémů.

Jak řešíme problémy?
Pokud se vás někdo zeptá, jakým způsobem řešíte problémy, tak většinou odpovíte, že nevíte. Problém přijde a vy ho vyřešíte. Nepřemýšlíte o tom, jakým způsobem to uděláte. Prostě to uděláte a hotovo. Pokud problém vyřešíte dobře, stres se nezvýší, naopak se může snížit, protože máte z vyřešení problému dobrý pocit.

Asi to zní divně, ale pokud nastane nějaký problém, tak k jeho řešení použijeme nějakou strategii, která vede k jeho vyřešení. Strategií je mnoho, a buď jsou účinné, nebo neúčinné. Pokud se strategie osvědčila, tak si to zapamatujeme a pro řešení dalšího problému podvědomě použijeme stejnou strategii jako minule. Jedná se o podvědomý, samoučící se proces.

Existují jen dvě možnosti jakými lze zacházet s problémem. Problém lze vyřešit dobře, nebo špatně. A protože se jedná o učení, tak nám nic nebrání, pokud naše stávající strategie selhávají, naučit se používat strategie jiné.

Pokud někdo namítne, že problém se nemusí řešit vůbec, tak ho zklamu. I neřešení problému je způsob, jakým lze problémy řešit.

Obvyklé strategie
Jednou z používaných strategií je útěk. Jestliže se dostaneme do problému s rodinou, odejdeme do hospody. To je strategie oblíbená u většiny mužské populace.

Jiným typem strategie je neřešit to. Pokud problém nebudeme brát na vědomí, tak se nějak vyřeší sám, což je také oblíbená strategie, bohužel většinou funguje pouze krátkodobě. Velmi úspěšnou je ovšem tato strategie v případech, kdy problém je natolik rozsáhlý, že žádným způsobem nemůžeme jeho řešení ovlivnit. Pokud je v Africe polovina lidí nakažena AIDS a druhá polovina má tuberu, tak s tím asi nic nenaděláme a nemá cenu se tím trápit. Jediné co je třeba mít na paměti, že pokud budeme chtít v Africe souložit, měli bychom si vybrat toho, kdo kašle.

K řešení problému můžeme přistoupit zodpovědně. Zjistíme si veškeré potřebné informace, promyslíme důkladně veškeré varianty a přijmeme řešení. Nevýhodou je, že získávání informací může být časově i finančně velmi náročné. Pokud se budeme chtít najíst, neobejdeme kvůli tomu všechny restaurace ve městě, abychom si vybrali tu nejlepší.

Nebo můžeme hledat podporu u jiné osoby. To je zvláště ženami oblíbená strategie, kdy dochází k naprosto detailnímu pitvání problému a získávání názorů od poradní tlupy spolužen, čehož oblíbeným výstupem je chování, které pak muži souhrnně označují jako: „kundou ke zdi".

Velmi oblíbenou strategií při řešení problému je konfrontace. Vzniklý problém vyřešíme tím, že si prudce vyměníme názory. Ženy se hlasitě pohádají a vyvolají skandál. Muži se poperou, nebo zastřelí kočku. Na politické a celostátní úrovni se to řeší obvykle válkou. Mírnou nevýhodou je, že je zcela nezbytné vyhrát, jinak je to dost k ničemu.

Konfrontační řešení problému se však nemusí nutně odehrávat mezi více účastníky. Můžeme se konfrontovat sami se sebou. Výsledkem může být chování vedoucí k sebeobviňování, sebedestrukci, případně sebepoškozování. Pokud se vám stává, že tlučete hlavou do zdi, kopete do skříně a křičíte, jaký jste idiot, jedná se o tento případ.

Velmi vysoce hodnocená strategie je pozitivní přístup. Obvykle se vyjadřuje příslovím, na všem zlém je něco dobrého. Pokud přejedeme sousedovi psa, tak se radujeme, že nám se nic nestalo. Pokud nás navštíví tchýně, radujeme se, že skončila nejistota, prootože přijede zase až za rok. Když uděláme chybu, radujeme se, že máme možnost se poučit a už ji neuděláme.

Strategií, které lze použít k řešení problému, je mnoho. Některé jsou úspěšnější, jiné méně a některé vůbec ne. Pokud se ukázalo, že zvolená strategie problém vyřešila dobře, tak je vysoce pravděpodobně, že ji k řešení další situace použijeme znovu.
Pokud se ukáže, že demonstrativní odchod do hospody ukončí hádku se ženou, je vysoce pravděpodobné, že tento způsob bude preferován při řešení podobné situace i příště. Bohužel, takový způsob ukončení hádky občas vede i k ukončení manželství.

Problémy, které musíme řešit, nejsou nikdy stejné, z toho však vyplývá, že pokud podvědomě sáhneme po strategii, která se nám osvědčila v minulosti, znamená to, že velmi pravděpodobně nový problém vyřešíme špatně. Nikde totiž není zaručeno, že pokud budeme k řešení problému používat stále stejnou strategii, bude pokaždé úspěšná.

Jako příklad by mohlo posloužit soužití s otcem alkoholikem. V dětství bylo osvědčenou strategií zmizet a nelézt mu na oči. To byla tehdy poměrně velmi účinná a spolehlivá strategie. Co však asi nastane, pokud ji použijeme v případě potíží se svým nadřízeným? Je evidentní, že vzniklý problém vyřešíme za pomocí této strategie špatně, takže zcela zákonitě dojde ke konfliktu a úroveň našeho stresu se zaručeně zvýší.

Jiným příkladem je, pokud se rozhodneme problémy v práci řešit tím, že je nebudeme brát na vědomí, což je však mimochodem strategie, která naprosto výtečně funguje vzhledem k potomkům, kteří proto s námi pak nemluví a máme pokoj. Troufám si odhadovat, že v práci se s touto strategií dostaneme do potíží a jestliže budeme tvrdošíjně setrvávat na tomto způsobu řešení, máme po práci, což může být také řešení, které však velmi pravděpodobně také silně zvýší úroveň našeho stresu.

Správnou strategií je ta, která problém úspěšně vyřeší. Některé strategie nám řeší problémy lépe, některé hůře. To však neznamená, že by používání těchto strategií vedlo pokaždé k dobrému výsledku. K řešení jednoho problému můžeme použít několik různých strategií, a pokud po jejich použití problém zmizí, jsou správné všechny.

Za zmínku ještě stojí, že různí lidé mohou k řešení stejného problému použít různé strategie, a všechny tyto rozdílné strategie mohou vést ve výsledku ke správnému řešení. Pokud si to uvědomíme, tak si nebudeme vůbec nic dělat z toho, že nám nějaký chytrolín radí co máme dělat. Okolí většinou naprosto přesně ví, co a jak bychom dělat měli. Pravděpodobnost úspěchu je však naprosto náhodná. Nikdy nemáme jistotu, jestli si příslušní radilové soužitím s alkoholickými otci během svého dřívějšího života neosvojili pro nás naprosto nevhodné strategie.

Shrnutí
Jakou budeme mít náladu, si můžeme sami určit svým osobním rozhodnutím.
Rozhodnutím, že budeme mít dobrou náladu, dramaticky ovlivníme faktory přispívající k vytváření stresu.
K vytváření stresu přispívá úspěšnost či neúspěšnost při řešení složitých situací.
K řešení problému lze použít nejrůznější strategie.
Strategie, které byly v minulosti úspěšné, si pamatujeme a preferujeme je.
Rozhodnutí o tom, jakou strategii použijeme je podvědomé, a vychází z našich dřívějších zkušeností.
Pokud jsou strategie použité k řešení problému nevhodné, velmi pravděpodobně se rozhodujeme špatně a to zvyšuje úroveň stresu.
V takovém případě je vhodné tuto situaci zjistit a vědomě zvolit jinou strategii.
Nikdy není známo, jestli strategie používané jinými osobami, budou vhodné i pro nás.

Příště si povíme, jakým konkrétním způsobem zjistit, které strategie pro řešení problémů preferujeme a co z toho plyne.




Související články:
Jak zvládat stres 1
Jak zvládat stres 2
Jak zvládat stres 4




Rubrika: Teorie všeho | 10.10.2009, 15:32:00

14 komentářů:

  1. \"Jakou budeme mít náladu, si můžeme sami určit svým osobním rozhodnutím.\" V extrémním případě, když dostanu kopačky od ženský, vyhodí mě z práce a vykradou mi byt, stačí abych se vědomě rozhodl, že \"tohle mi přece náladu nezkazí\" a budu v pohodě? I v běžných, neexetrémních případech mám nad svou náladou jen malou kontrolu. Mohu mít pozitivní přístup, ale nemohu efektivně kontrolovat svoje emoce (nálada = emocionální stav). Přestože je užitečné tomu věřit (protože tohle přesvědčení podvědomě zlepšuje náladu tím, že \"věřím, že svoji náladu mám ve svých rukou\"), nálada je emoce a emoce lze kontrolovat jen velmi omezeně.

    Zbytek textu svěží a chytlavý - jak je na tomhle bloku obvyklé :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Mordemy, možná to zní neuvěřitelně, ale emoce ovládat lze. Ale není to vůbec lehké, protože je potřeba silně používat vůli, a to je natolik vyčerpávající, že se zdá, že to nejde. Spíš jsem chtěl vyjádřit to, že emoční stav způsobený událostí odezní během několika hodin a prodlužování tohoto stavu je pak jen ke škodě. Ovšem jedná se jen o jednu z mnoha možností a co funguje u jednoho, nemusí fungovat u druhého.

    OdpovědětVymazat
  3. [2]Záleží na tom, co znamená \"ovládat emoce\". Pokud cítím strach a nedám ho najevo, neznamená, že jsem ho ovládl - pouze jsem se vědomě rozhodl jednat proti své emoci (strach velí \"UTEČ\", ale já místo toho udělám krok vpřed). Technicky vzato můžu ovládat i další projevy strachu (třeba pocení zvládnu tím, že budu soustředěně dýchat). Stále však neovládám strach jako takový. Jinými slovy, co cítím ovládnout nemohu. Mohu se vědomě rozhodnout, že se nenechám ovládnout (nebudu poslouchat svoje emoce), ale těžko zařídit, abych to necítil.

    Obecně pak jsem toho názoru, že kontrola emocí je nezdravá. Emoce (včetně nálad) mají konkrétní důvod a pokud je budu potlačovat, budou se to kupit v podvědomí a zpětně pro mě bude stále těžší emoce \"ovládat\", protože se budou snaži násilým dostat na povrch. Ano, mohu je dostatečnou vůlí potlačit (ovládnout), ale to neřeší problém (to, že cítím danou emoci).

    OdpovědětVymazat
  4. Emoce jsou zajímavé téma. Obecně se má za to, že emoce je třeba prožít. Dostat to ze sebe, nepotlačovat je. To však vyvolává otázku, jak dlouho má takový stav trvat. Druhý přístup tvrdí, že emoce je třeba nechat projít. Oprostit se od nich. Například zaujmout pozici nezávislého pozorovatele, kdy sami sebe nezaujatě pozorujeme, co že se to s námi vlastně děje. Soutěživé typy spíše preferují prožívání emocí. Klidnějším lidem může vyhovovat emocionální odstup.
    V každém případě, však mohu mít svůj emoční stav pod kontrolou, a je jen na mě, jak s ním naložím.
    Já se domnívám, že je nutné se naučit uvědomovat si v jakém emocionálním stavu se právě nacházím a podle toho se zařídit.
    Problém je, že skoro nikdo netuší, že během naprosté většiny času se nacházíme v emocionálním a nikoliv racionálním stavu, ačkoliv rozšířenou domněnkou je pravý opak.
    To pak způsobuje problémy hodnotitelům výzkumů veřejného mínění, kterým vstávají vlasy hrůzou na hlavě z toho, co se zase dozvěděli.

    OdpovědětVymazat
  5. dobra metoda reseni problem je pocitat s tim, ze pokud neco muze nastat tak to nastane. Pokud me nekdo chce vykrast tak tomu nezabranim, pokud mi ma spadnout nahlavu cihla tak mi spadne. Zni to tak trochu fatalisticky ale venjsi okolnosti ve smyslu kravskych nahod nemuzu vyloucit. Proste se muze stat cokoliv a na to cokoliv by clovek mel reagovat prijetim faktu. Az ho prijme: nojo fakt, vykradli me tak muze zacit resit kolik, zda mu neco zustalo, zda dokaze prezit... vetsinou zjisti ze jeho moznosti existence zustaly zachovany. Zema porad hlavu a ruce. A ze prichazi nove rano.
    Byly doby, kdy jsem furt neco hledala, ztracela, nekdo me neco vzal nebo jsem neco zmastila. Od doby kdy s tim automaticky pocitam mam klid. Nejen ze me neokradaji, ale tesim se z kazde nalezene veci a to co zmastim, muzu udelat znovu a jinak..
    Rikaji o me ze jsem resitel problemu :o)) Doma i v praci. Kdyz se neco posere tak prijdou za mnou. A ja jim reknu, ze se nic nedeje, ze tohle se stava. Kdyz se zije. ze takhle to v zivote chodi.
    Muj emocni zivot je hluboce pozitivni prirozene. Protoze pruser je zaroven sanci. Udelat ty veci jinak.

    OdpovědětVymazat
  6. ratko, myslím, že to je dobrý popis toho \"vědomého rozhodnutí\"
    Pokud zjistím, že můj spolupracovník je vůl, tak přeci nenechám cloumat svým majestátem a nebudu se kvůli tomu rozčilovat. Akorát s tím budu příště počítat. Tím eliminuji podstatnou část stresu a emoce mám pod kontrolou. Přičemž se nejedná o jejich násilné přemáhání ani potlačování. Prostě nemají šanci vzniknout.

    OdpovědětVymazat
  7. pak je jeste dalsi faze Vlado. Nepocitat s tim ze spolupracovnik je vul (nevnaset do toho negativni hodnoceni) nybrz pocitat s tim ze reaguje jinak nez bys chtel. To je dobry predpokad toho navazat s nimnormani dialog. Protoze predpokladam, ze pokud si o nem myslis ze je vul tak on si samozrejme totez mysli o tobe. (v tom druhem se proste odrazis) kdyz clovek prijme \"jinakost\" toho druheho tak casto tim i vyresi problem. Prestane vyzarovat negace (ty jsi ale vul) ale naopak respekt k nazorum toho druheho a ti m automaticky zahajuje vnitrni dialog a moznosti dohody.

    OdpovědětVymazat
  8. [4] Absolutní souhlas v tom, že lidé jsou tvorové řízení emocemi (stejně jako všechna ostatní \"zvířata\") a racionalita je iluzí - děláme zdánlivě racionální rozhodnutí založená na tom, co cítíme.

    Jsem toho názoru, že emoce je třeba skutečně prožít. Oproštění se od emocí je sice teoreticky přitažlivé (a zatraceně by se to hodilo, moct to používat v praxi), ale nevím o jediném případu, kdy by to fungovalo (tak, jak má). Snaha o oproštění se od emocí vede k \"devastaci podvědomí\" (emoce pracují v prvé řadě na podvědomé až nevědomé úrovni a na povrch se dostávají třeba v podobě těch nálad). Podvědomí si to (pokus o oproštění) ovšem nenechá líbit a krutě to vrací a nutí člověka si emoce skutečně prožít.

    \"...mohu mít svůj emoční stav pod kontrolou, a je jen na mě, jak s ním naložím.\" - nemyslím si. Mohu mít svůj emoční stav POD DOHLEDEM, tedy mohu analyzovat jak a eventuelně proč se tak cítím, ale kontrolovat (ve skutečném smyslu toho slova) emoce nelze.

    OdpovědětVymazat
  9. ratko, spíš než o způsob vyjednávání s debilama, mi šlo o vyjádření toho, jak se člověk může ubránit negativním emocím v případě, že se nemůže setkání vyhnout.
    Ale metoda je to dobrá. Já používám sestup na jeho mentální úroveň a stejný způsob jeho myšlení.

    Mordemy, já neshledávám podstatného rozdílu mezi slovy pod kontrolou a pod dohledem, ale chápu jak to je myšleno.
    Oproštění od emocí se dá naučit, ale je to strašná dřina. Když se to povede poprvé, tak je to čistý \"Aha-efekt\". Ale pak už se to jen zlepšuje. Práce s podvědomím je taky zábavná. Podvědomí se dá zblbnout a dostat tam co člověk chce. Má to jednu nevýhodu, že to trvá dost dlouho. Podvědomí se dá oblbnout třeba tím, že si emoce zapamatuju a pak je prožiji s časovým zpožděním, jindy, jinak a řízeně. Důležité je však spáchat, aby podvědomí došlo k názoru, že se jedná o prospěšnou věc, pak začne spolupracovat.
    Sakra to jsou chytrosti. Až je mi z toho špatně.
    Prostě jde to, ale dře to.

    OdpovědětVymazat
  10. ja jedu pres jogu. ono je fakt jedno jak to clovek nazve, ale fakt jedinou cestou je vstoupit k sobe dovnitr a udelat si tam poradek :o))
    Ten sestup nebo vzestup (dle nazoru) na mentalni uroven druheho je podle me jedina moznost jak dosahnout aby me ten druhy vnimal.

    OdpovědětVymazat
  11. [9] Myslím, že ten rozdíl je právě zcela zásadní. Pod dohledem mohu mít třeba globální oteplování. Kontrolovat ho však mohu stěží.

    Dobrá, připouštím, že odprostit se od emocí lze a dá se to naučit. Ale nevede to k ničemu dobrému. Efekt je krátodobý - podobá se pokusům politiků \"léčit\" finanční krizi. Snaha o odproštění vede k tomu, že ačkoliv krátkodobě (třeba i v řádech měsíců či někdy až roků) je člověku \"lépe\", dříve či později se to po***e.

    Abychom nemlátili prázdnou slámu, můj názor je ten, že ačkoliv ti to třeba nyní funguje, jednou se dostaví takový \"flashback\", že tě to odrovná. A kvůli zvyku kontrolovat a ovládat svoje emoce si toho všimneš až když bude pozdě. A hrozně se budeš divit tomu, že \"přece poslední dva-tři roky byly úplně v pohodě, všechno bylo fajn a všechno jsem zvládal, tak kde se to ksakru vzalo?\"
    (každopádně pokud se mýlím, tím lépe...)

    OdpovědětVymazat
  12. Mordemy, z jiného pohledu. Pokud si díky dohledu nad emocemi užiju tři roky pohody a pak budu mít třeba půl roku flashback, ze kterého se po.., tak mi to pořád připadá jako kladná bilance. Zásada předběžné opatrnosti, nebudu se o nic pokoušet, protože by se třeba mohlo něco stát, mi připadá kontraproduktivní. Z ničeho nevyplývá, že když se nebudu o nic pokoušet, tak se mi nemůže přihodit zmiňovaný flashback úplně stejně, a navíc to určitě bude mnohem horší v tom, že pokud taková situace opravdu nastane, nebudu zcela jistě tušit, která bije.

    OdpovědětVymazat
  13. [12] Předběžná opatrnost je blbost, to ano. Měl jsem na mysli spíše \"průběžné prožívání\". Koncipuješ to tak, že lidé přirozeně tíhnou k tomu emoce prožívat a že dá \"spoustu dřiny\" naučit se je ovládat. Co když je to spíš naopak? Lidé se neustále snaží podvědome kontrolovat svoje emoce, protože je to pro ně zdánlivě lepší - nebudou cítit to negativní a tím budou jakoby produktivnější (což je myslím spíše iluze).

    Dřina pak znamená spíše umění prožít emoce bez toho, abych se to snažil usnadnit si to tím, že se je prostě jen pokusím potlačit a odprostit se od nich. To mi přijde podstatně těžší, než snaha o jejich kontrolu (která je myslím předem odsouzena k neúspěchu).

    OdpovědětVymazat
  14. Mordemy, z mého pohledu je dřina to opačné. Prožívání emocí mi nedělá problémy. Cílem hry je umět si vybrat, jestli chci emoce prožívat, nebo ne. Cílem je, je ovládat, podle momentální situace a potřeby. Po určité experimentální době jsem zjistil, že prožívání emocí mi nepřináší konkurenční výhodu, ovládání emocí ano. Rozpor je pouze v pohledu, co je příčina a co následek. Z praktického pohledu je to stejně jedno.

    OdpovědětVymazat