Blokování reklamy

Není nad to, přečíst si občas názory provozovatelů webů. To se pak člověk nestačí divit. Věděli jste například, že musíte číst, nebo klikat na reklamu, kterou najdete na stránkách? Aspoň to provozovatelé tvrdí.

Samozřejmě, že nic takového dělat nemusíte.





Oblíbená argumentační smyčka vypadá takto.
Provozovatel uživatelům nabízí službu, kterou chtějí. Provozování této služby něco stojí. Aby zůstalo provozování této služby zachováno, musí umístit na stránky nějakou reklamu, což je jediný zdroj provozovatelovo příjmů. Pokud chce uživatel službu používat, měl by této reklamě věnovat pozornost.

Zde se argumentace rozděluje na několik dalších směrů.
a) uživatel má morální povinnost reklamu číst, protože bez toho služba zanikne.
b) uživatel má povinnost reklamu číst, protože je to nejmenší, co může pro provozovatele udělat, aby ho podpořil v jeho úsilí.
c) uživatel má morální povinnost reklamu číst, protože, když tak nečiní, stává se z něj zloděj obsahu.
d) sehnat reklamu na stránky je pracné a proto by měl být uživatel rád, že pro něj provozovatel vůbec tuto službu poskytuje, takže má provozovatel morální právo vyžadovat po uživateli konzumaci reklamy na stránkách.

Další argumenty nějakým způsobem kombinují důvody uvedené výše. Na jednom se však všichni provozovatelé shodují. Uživatel nemá žádné právo používat žádné blokovače reklam! Pokud tak činí, stává se z něj zloděj obsahu, nemorální osoba srovnatelná s nelegálními stahovači autorských děl. Někteří tak dokonce označují ty, kdo na reklamu nezaostří svůj zrak, reklamu si nepřečtou a reklamní bannery přeskakují. Takoví lidé by se prý měli přinejmenším vnitřně stydět.

Výsledkem je pak doporučení, aby bylo používání blokování reklamy prohlášeno za nelegální, nebo přinejmenším za nemorální a uživatelé, používající tyto systémy, byli vystaveni represím a pokud se to nepovede, tak alespoň společenskému opovržení.

Tento mediální tlak poskytovatelů webů již nese jisté úspěchy, protože v diskuzích na svoji obranu uživatelé, většinou argumentují způsobem: „Sice používám blokovače, ale jenom proti té agresivní a vlezlé reklamě, tu normální neblokuji." Uživatel se hájí, jako by prováděl něco špatného a chránil se jen proti výstřelkům přesahujícím určité hranice.

Kudy tečou peníze.
Zkusme podívat na celý problém z hlediska toku peněz. Máme tu provozovatele webu, poskytovatele obsahu, zadavatele reklamy a konzumenta obsahu, známějšího pod pojmy uživatel služby, nebo čtenář. Takže kudy tedy tečou peníze?

1) Provozovatelé webů uzavřou smlouvu se zadavateli reklamy a dostanou za to zaplaceno.
2) Provozovatelé webů vytvoří, nebo od poskytovatele obsahu získají materiál/služby na jejíž používání/četbu uživatele/čtenáře nalákají. Pokud nemají nic vlastního, koupí si od poskytovatelů obsahu to, co uživatele/čtenáře zajímá. Do tohoto obsahu podle nějaké, blíže neznámé smlouvy zamíchají reklamu.
3) Pokud má být tento obchodní model úspěšný musí si reklamu přečíst/reagovat určité množství lidí. Provozovatelé tak parazitují na uživatelích/čtenářích, protože z nich bohatnou.
4) Pokud to uživatelům/čtenářům nevadí, mohou (ale nemusí), konzumovat přimíchanou reklamu a tak mohou (ale nemusí) provozovatelům webu dovolit, aby na jejich zájmu generovali svůj zisk.
5) Uživatele/čtenáře totiž cizí smlouvy vůbec nezajímají, ani nejsou jejich účastníky. Z nějakých cizích smluv pro ně nevznikají žádné právní, ale ani morální povinnosti, takže je zcela na jejich uvážení, co budou číst a co ne, jestli reklamu vyblokují, nebo nikoliv. Blokování reklamy je tedy naprosto morální.
6) Uživatele/čtenáře naprosto nezajímá, že provozovatel webu neumí, nebo nechce, vydělávat peníze jiným způsobem (předplatným, souběžnými podnikatelskými aktivitami, jinak), nebo že neumí vydělat dostatečné množství financí na svůj provoz. To je pouze a jedině provozovatelovo podnikatelské riziko.
7) Přenášet vlastní podnikatelský neúspěch na uživatele/čtenáře je naprosto nemorální, protože to je čtenář a jeho zájem, co přináší provozovateli zisk.

Provozovatelé webu.
Je samozřejmé, že se to provozovatelům nelíbí. Kazí jim to zisky, protože jsou to ve většině podnikatelské subjekty za účelem vydělávání peněz. Nic však provozovatelům nebrání uzavřít se čtenáři smlouvu, podělit se s nimi o svůj zisk a ve smlouvě si vyhradit, povinnost číst reklamy a zákaz používání blokovače. Že to zní šíleně? Stejně šíleně zní, že by uživatel měl za povinnost konzumovat reklamu. Provozovateli přece nic nebrání svůj kvalitní obsah zpeněžit formou předplatného. Pokud bude kvalitní, pak si své předplatitele najde. Že to nefunguje? Že to provozovatele neuživí? – A koho to zajímá! Je to jejich byznys. Jestli chtějí, ale neumí vydělávat na návštěvnosti, je to pouze jejich obchodní neschopnost. Tak ať provozují nějaký jiný obchodní model.
Snaha obviňovat z vlastní podnikatelské neschopnosti chudáky uživatele, nutit je aby provozovatelům generovali zisk a bránit jim v blokování reklamy je zároveň to nejjednodušší, a nejméně pracné z toho, co s tím provozovatelé mohou dělat. Takový přístup provozovatelů k řešení problému zcela jistě můžeme označit za nemorální. Tento druh podnikatelského chování byl již před dlouhou dobou v ekonomii popsán, a je znám pod výrazem dobývání renty. Označuje se tím snaha podnikatele získat od vyšší autority nějaké zisk generující právo, které pak ostatní pod hrozbou trestu budou muset dodržovat.

Samozřejmě se může stát, že to sem tam nějaký provozovatel neustojí a web se zajímavým obsahem zmizí. To se stává. Podobným způsobem však také každou chvíli mizí i jiné zajímavé firmy, které si nejsou schopny na sebe vydělat. Rozdíl je v tom, že nad tím se nikdo nepozastavuje.

Bude moje vina, že zkrachuje samoobsluha v ulici, a budu muset chodit nakupovat o 300 m dál? Jak bych se tvářil, kdyby mi u dveří zazvonil majitel samoobsluhy a vyhrožoval, že musím chodit nakupovat k němu, protože je nemorální chodit nakupovat jinam a vyčítal mi, že může zkrachovat, neboť uzavřel se svými dodavateli jakési smlouvy, které nyní nemůže plnit.

Vytvářením takového mediálního tlaku si provozovatelé webových stránek hájí jen a pouze svoje zájmy. To nejsou nezúčastněné strany ve sporu. A protože své názory mohou snadno veřejně prezentovat na svých stránkách, může to být chápáno jako zneužití jejich informačního prostoru. To by také mohlo být považováno za zavrženíhodné. Ne, že by si tam nemohli psát co chtějí. Ale musí počítat s tím, že někdo bude hodnotit podle morálních kritérií to, co píšou.

Poskytovatelé obsahu.
Zatím jsme se bavili o provozovatelích a jejich potížích s financováním. O poskytovatelích obsahu zatím nepadlo ani slovo. Takže, kdo jsou ti poskytovatelé obsahu? Většinou profesionálové zaměstnaní u provozovatelů. Tito autoři generují obsah za mzdu a jeho kvalita a zajímavost bývá přímo úměrná vyjednané mzdě a tvůrčím schopnostem. Pokud se podaří získat jako autory nějaké experty, nebo autority ve svém oboru, má to výrazný vliv na pověst a důvěryhodnost webu. Na důvěryhodnost a serióznost má také výrazný vliv kvalita a pečlivost redakční práce. Pokud se za pomoci managorské neschopnosti podaří kvalitní autory vyštvat, pak takový web ztratí zajímavost, kredit a brzo nastává finanční krize. Není bez zajímavosti, že na takto provozovaných webech jsou názory o tom, že čtenář je povinen konzumovat reklamu nejhlasitější. Získat zajímavý obsah, který generuje návštěvnost dá opravdu hodně práce a jakákoliv managorská neschopnost, nenažranost, idiotismus, nebo chamtivost se brzo vymstí v poklesu návštěvnosti a tím pádem v poklesu příjmů.

Existuje početná skupina lidí, kteří berou publikaci obsahu jako svůj koníček a protože je to baví provozují nějaký zájmový web. Ze začátku jsou ochotni tento svůj koníček dotovat, ale pokud tento web prodělá nějaký vývoj a utrpí zvýšený zájem, musí dojít buď k jeho prodeji, nebo k profesionalizaci, protože pak z toho přestává být koníček, ale stává se z toho kůň co žere čas, práci a peníze. Z těchto míst většinou zaznívají výhružky typu: „Pokud nebudete klikat na reklamu, tak zkrachujeme!" Zde záleží jen a jen na konzumentovi, jestli se rozhodne provozovatele podpořit, nebo je mu to jedno, a nechá ho zkrachovat.

Pak je tady ovšem nemalá skupina, která negeneruje obsah za peníze, ale dělá to jen pro vlastní čest a slávu, případně pro uspokojení vlastního video/foto/grafoega. Tito uživatelé například píší blog a tím uspokojují svůj egozájem, čímž dovolujeme firmě, která pro nás weblog připravila a nese provozní náklady, na výsledcích naší egopráce bohatnout.

Zadavatelé reklamy.
Zadavatelé reklamy určují hru podle takzvaného zlatého pravidla. Pokud s tímto termínem ještě někdo není obeznámen, tak to znamená: „Kdo má zlato, určuje pravidla."

Protože provozovatel webu v naprosté většině nemá žádné další příjmy, a je na zadavatelích reklamy naprosto závislý, tak samozřejmě nemá žádnou sílu k tomu, aby vůbec mohl přemýšlel o tom, že by se mohl bránit vůči nejpříšernějším a nejhnusoprdelnějším reklamám, které si je schopen zadavatel vymyslet. Hnusy, co na vás piští, blikají, bez varování vylezou z rohu a schovají čtený text, grafické humusárny, barvy z kterých přechází zrak, to všechno provozovatel bez mrknutí oka zařadí na své stránky, protože mu to přináší peníze. Pokud si konzument obsahu nepomůže sám blokováním, tak mu nikdo nepomůže.

Kudy tečou peníze v reklamě?
Výrobce zadá výrobu, nebo zaplatí za reklamu reklamní agentuře, případně spáchá reklamu vlastními silami. Reklamní agentura (nebo výrobce) koupí pro tuto reklamu reklamní prostor na webu. Pokud se podaří, aby tuto reklamu shlédlo 1000 lidí, je pravděpodobné, že jeden z nich zareaguje a reklamovaný* výrobek koupí. O kolik se zvýšil prodej po reklamní kampani a jak byla reklamní kampaň úspěšná patří mezi nejdůvěrnější informace. Výrobce je ochoten část svého zisku rozpustit v reklamě, protože se mu to vyplácí. Tyto peníze se pak stávají cílem nejrůznějších subjektů na reklamním trhu a je o ně veliká rvačka. Je obvyklé, že než se dostanou k cíli přejdou přes několik překupníků, agentur a přiživí se na tom všichni, kdo mohou. Pokud k provozovateli webu doputuje přes překupníky aspoň 25% z vyhrazené reklamní částky, může se prsit, jak je dobrý.

Provozovatelé si však nenechávají líbit, že jsou drženi u huby a celou situaci zatemňují tím, že zahlcují zadavatele nejrůznějšími reklamními údaji, termíny, a systémy, o kterých nikdo (kromě tvůrců) neví jak fungují. Firmám jsou naslibovávány hory doly, přitom se ale dopředu ví, že účinnost tohoto reklamního působení bude pochybná.

Dokud je peněz v systému tolik, že je na provoz a na výplaty jsou všichni zticha. Ve chvíli, kdy jdou "tlustý do tenkejch" se začíná hledat pachatel, který bývá neprodleně nalezen. Za všechno může konzument obsahu, protože nečte reklamy. Nejlepší bude mu to nařídit a pokud se bude vzpouzet, bude nutné ho pro výstrahu za úsvitu zastřelit.

Předtím ovšem musí naklikat aspoň 1000 reklam, aby bylo na náboje.

Konzumenti obsahu.
Čtenáři, uživatelé služeb, konzumenti obsahu jsou ti, kdo svým zájmem dovolují, aby provozovatel vydělával. Oni rozhodují svým zájmem o úspěšnosti, či neúspěšnosti. Nevím jak vy, ale já bych se k lidem na kterých finančně závisím choval pokud možno slušně. Rozhodně bych se dost snažil, abych je z nějakého důvodu nenasral. Když už jim budu něco tlačit, tak jen do té míry, aby jim to nevadilo.
Ještě k tomu klikání. Jediná akce, která opravdu přináší nové peníze do systému, je nákup reklamovaného* výrobku. Pouze taková akce reálně přináší výrobci opravdový zisk a reklamě smysl. Jakékoliv klikání bez příslušné nákupní akce, pouze přispívá k dělení peněz mezi jednotlivé subjekty a nic jiného nepřináší. Je to naprosto stejné, jako když hlasujete v anketě, jestli víc peněz má dostat subjekt A, nebo B. Komu věnujete svou přízeň je úplně jedno. (Tedy vám to může být jedno, těm subjektům to jedno není.)

Nakonec jsem si nechal oblíbený názor, že pouhým přečtením reklamy se něco stane. To snad může myslet vážně jen opravdový magor.

Závěrem.
Blokování reklamy je morálně naprosto nezávadné.
Provozovatel webu poskytuje obsah v naději, že tím dosáhne na reklamní peníze.
Pokud to uživateli nevadí může (ale nemusí), konzumovat přimíchanou reklamu a tak může (ale nemusí) provozovateli webu dovolit, aby na něm bohatl.
Je plně na vás, jestli někoho chcete podpořit kliknutím na reklamu, nebo nechcete.
Pokud provozovatel nezvládá svůj byznys, není to vaše vina.
Pokud reklamy (jako já) blokujete, nemáte se za co stydět.
Pokud budou všichni jako vy a nikdo nebude klikat na reklamy, nic strašného se nestane. Jenom zmizí pár webů a provozovatelé si budou muset najít jiný obchodní model.

Poznámka:
Bylo vědecky dokázáno, že k úspěšnému podnikání stačí dodržovat tři jednoduchá pravidla.
Bohužel, zatím se nikomu nepodařilo zjistit která.




* Já vím, že se má psát inzerovaný/inzerovaného.





Rubrika: Šepoty a výkřiky | 4.09.2008, 4:10:00