Memy a informace 2.

Minule jsme se dozvěděli, jakým způsobem se došlo k pojmu mem. Bylo definováno, že mem je nejmensí informační jednotka schopná své replikace. Byla představena terminologie a bylo ukázáno, že se memy šíří opakováním a napodobováním. Byl ukázán životní cyklus memů a na příkladu náboženství bylo ukázáno jakým způsobem memy pracují.





Petr Schink

MEMY: INFEKCE JMÉNEM CIVILIZACE (dokončení)

3. Chaotické systémy.
3. 1. Samoorganizace a systémová inteligence.
Z předchozí kapitoly bychom mohli nabýt dojmu, že memy se často chovají téměř inteligentně. Sdružují se přeci do celků za účelem spolupráce, 'balamutí' nás psychologickými triky, množí se a vyvíjejí. Podobné vlastnosti jsme byli dosud zvyklí připisovat jen živým tvorům. Jak je to tedy možné, když se v podstatě jedná jen o myšlenkové komplexy? Na tuto otázku nám snad dá odpověď nadějně se rozvíjející disciplína fyziky, zabývající se zkoumáním chaotických systémů. Mohlo by se zdát, že fyzika je jen těžko schopná objasnit dění v lidské ideosféře (tedy životním prostředí memů)...
Pojem chaos pochází z řečtiny a už v dobách antiky popisoval stav prvotní neuspořádanosti, neuchopitelnosti, a naprostého zmatku. Zároveň v sobě ale nesl příslib nového počátku, řádu. Tento význam byl do značné míry zachován i v současnosti.

Teprve od druhé poloviny 20. století začíná být na základě nových poznatků na poli fyziky pojem chaos vnímán jako popis nelineárního dynamického systému, tedy uspořádaného komplexu, do jehož vnitřních vazeb zatím nejsme schopni nahlédnout. Chaos získává poněkud paradoxní přívlastek deterministický, tedy předvídatelný.

Toto uvědomění si pravé podstaty chaosu vzešlo do značné míry z bádání meteorologa Edwarda Lorenze, objevitele známého a zpopularizovaného motýlího efektu. Při počítačové simulaci vývoje počasí se mu jaksi nedařilo při zadání stejných dat dospět při opakování pokusu ke stejnému výsledku. Markantní rozdíl ve výsledném stavu způsobovala drobná změna v zaokrouhlení vstupních dat. Rozdíl sice činil jen jedno promile, ale i tak se výsledný stav zcela lišil od předchozího experimentu.

V zásadě jde o to, že chování složitých systémů nelze předpovídat, pokud neznáme naprosto přesně počáteční stav a všechny další faktory, schopné jej ovlivnit. Mávnutí motýlích křídel v Pekingu tak dokáže vyvolat bouři nad New Yorkem. To byl doslova nůž do srdce exaktních věd, v nichž od dob Newtona zůstával zachován silně racionalistický přístup, podle něhož jsou veškeré fyzikální i jiné procesy přesně vyčíslitelné.

V této chvíli bychom se mohli začít topit ve složitosti a zmatku chaotických systémů a dalo by se snad i skepticky mluvit o konci vědy, jak ji známe. Vždyť existuje nekonečné množství vlivů a kombinací prvků na všech úrovních bytí a jakákoli změna v kterékoli fázi přináší naprosto nepředvídatelné následky. V jevové neuspořádanosti chaotických systémů je však pod povrchem skryt pevný deterministický řád. Celý vesmír se v podstatě chová jako jeden celistvý seberegulační systém, a to na všech úrovních existence. Vztah příčiny a následku nepřestal platit, jen je občas dobře skryt a obvykle je možno jej odhalit až při zpětném zhodnocení.

Prvky systému i systém jako celek jsou soběpodobné, a to nejen v rámci jednoho komplexu. Celý viditelný i neviditelný vesmír si, přenesen do matematického vzorce, uchovává téměř totožné atributy. Určité kvality a vlastnosti zůstávají zachovány, bez ohledu na měřítko nebo druh prvku, který je jejich nositelem. V detailu tak lze zahlédnout celek a naopak.

Graficky je tato podobnost zachycena pomocí fraktálů – jemného krajkoví, které osvětluje řád v neuspořádanosti. Všechny prvky se opakují, nejsou ovšem nikdy úplně stejné, ale vždy lze vypozorovat základní strukturu, a to na všech úrovních fraktálového vzoru. Příroda i společnost je fraktálů plná, respektive je jimi doslova tvořena. Ať už se zadíváme na kůru stromů, list či jeho korunu, vždy lze zahlédnout stejný vzor, opakující se v nekonečnu variant. Tak může graf znázorňující výskyt tornád na americkém Středozápadě nápadně připomínat výkyvy cen oceli na tokijské burze nebo grafické znázornění šíření nového vtipu (tedy memu) a jeho postupné mutace (z 'fóru' o blondýnkách se stane vtip o policajtech; základní rysy a pointa však zůstanou zachovány). Ze stejného důvodu připomíná dav lidí, vpuštěný prodavačkou těsně po otvírací hodině do supermarketu, chování plynu, napumpovaného pod tlakem do spojených nádob – jak si ke své nelibosti jistě mnozí z nás již měli možnost ověřit na vlastní kůži.

Pomocí fraktálového znázornění lze odhalit další, na první pohled nesmyslný aspekt chování chaotických systémů. Procesy v rámci systému lze často z dlouhodobého hlediska vcelku přesně předpovědět, ne tak už z hlediska krátkodobého. Podle jednotlivých prvků fraktálové struktury můžeme totiž usuzovat na celkový průběh chování systému – v jednom prvku se odráží celek. Okamžité procesy na úrovni menších prvků už tak odhadnutelné nejsou (snad jen po sestoupení na nižší úroveň pozorování – pokud nám to ovšem technika dovolí), nakonec se však vždy složí do relativně jednotného celku.

Pravěká želva se svým krunýřem, vyrůstajícím z kosterní struktury, je dobrým příkladem předvídatelnosti chaotických systémů v dlouhodobém horizontu, zmíněném výše. Želva, jak ji známe dnes, má totiž krunýř tvořený zrohovatělou kůží. Tvor, z něhož se želva vyvinula, si prostě 'vyhlédl' ekologickou niku, uvolněnou po vyhynutí svého předchůdce a poté, co se novému prostředí po svém přizpůsobil, ji obsadil. Takovýto proces můžeme pozorovat i v uspořádání společnosti (které lze pojmout jako memetický komplex názorů, umění, vědy, náboženství atd.) středověké Evropy a podobného uspořádání Japonska 19. století. Obě společnosti žily izolovaně v relativně odlišných podmínkách a různých epochách, přesto dospěly – každá svou cestou – k podobnému uspořádání. [6]
Ať už jsou však fraktály v důsledku jakkoli složité, platí, že základní pravidla v rámci jejich struktury jsou extrémně jednoduchá. S pomocí několika primitivních prvků, mezi nimiž probíhá podle určitých pravidel interakce, se lze dobrat až k extrémně sofistikovaným komplexům jako lidské tělo nebo galaxie.

3. 2. Dvě evoluce.
Vraťme se nyní opět do hájemství biologie, z něhož vzešla i myšlenka replikátorů – tedy genů – a později replikátorů druhého typu, memů. Biologická evoluce se totiž řídí podobnými zákony jako evoluce kulturní a technická – zákony deterministického chaosu, popsanými výše.

Na základě daných východisek v určitém nehomogenním a měnícím se prostředí, se vyvíjejí různé systémy, schopné existence v něm, které jsou zároveň do určité nezbytné míry adaptabilní.
Tak se z jednoduchých prvků v prapolévce vytvořily zárodky života, které se postupně rozvinuly ve složitější organismy. Opět působením sobeckých genů, které byly jako replikátory předurčeny množit se. Lépe prosperovaly geny, schopné vinou nějaké náhodné mutace spojit se do celků, a obsadit tak díky své velikosti novou ekologickou niku.

Stejný princip jsme již dříve odhalili u memplexů. Mem jako samostatná myšlenka – například rozkaz – nemá příliš mnoho šancí na uchycení v lidském mozku. Je třeba jej podepřít složitým lešením vzájemně se podmiňujících idejí, přinášejících naději, radost, racionální (či jen zdánlivě racionální) zdůvodnění, hrozbu apod. Mem třeba vojenského rozkazu je tak podmíněn hluboko do mozku vpálenými myšlenkovými systémy soudržnosti, národního cítění, hierarchie, uznané autority a ovšem v neposlední řadě také drilem a hrozbou trestu.

Nové druhy se zpočátku snaží napodobit své starší konkurenty, stejně jako memy využívají evoluční techniku infiltrace a nápodoby (viz výše), pomocí níž si připravují půdu pro postupné převzetí niky. Teprve díky zdánlivě nepatrným rozdílům v ekosystému (ať už v přírodním prostředí, lidmi vytvořeném technickém prostředí nebo v médiu lidského mozku) dostávají šanci prosadit se.
První ptáci připomínají spíše neohrabané opeřené ještěrky, sotva schopné poletování. Obdobně jsou první pokusy o konstrukci automobilu vzhledově odvozeny z kočárů nebo si rádio vypůjčilo vnější podobu od dříve vzniklého telefonu.

Starší druhy se uchylují do specializovaných ekologických nik, a často si k tomu pomáhají extrémním nárůstem, nebo naopak miniaturizací. Tak můžeme obdivovat poslední exempláře parních lokomotiv, které se před vytlačením novými typy dočkaly rozměrů vpravdě gigantických, a naopak miniaturní rádia do kapsy. Ve své speciální nice dosud přežívají obří vzducholodě, které se dodnes občas používají hlavně pro přemísťování materiálu na stavbách. Kino se televizní konkurenci brání zase zvětšením plátna, lepším ozvučením, a často i 3D obrazem, stejně jako přednostními termíny uvádění nových filmů.

Dominantní memplex křesťanského náboženství se evolučním tlakem rozštěpil do mnoha odnoží jako protestantské, luteránské či quakerské vyznání, pravoslaví atd. Každý z těchto výhonků si našel nejvýhodnější podmínky pro přežití v lidských myslích, které byly právě ten který typ víry schopny akceptovat a vstřebat do memetického komplexu vlastní mysli. Obdobně jako rozmanité umělecké směry, různé druhy kočkovitých šelem, nebo třeba specializované typy automobilů od autobusů po sportovní vozy, si vyhledaly odpovídající 'životní prostředí' nebo ještě spíše – byly do něj vtlačeny evoluční nutností přežít.

Existují ovšem i relikty starých pohanských náboženství, které probudilo hnutí New Age a jemu podobné. S nastupujícím věkem genetických manipulací začíná být stále pravděpodobnější, že podobně jako nově rozkvetlá náboženství jednou ožijí i životní druhy, vyhynulé zásluhou člověka. Podnikají se například první kroky na cestě, na jejímž konci by měl stát mamut, vzniklý pomocí extrakce DNA ze zmrzlých kusů, nalezených na Sibiři.

Ačkoli však v evoluci technické i biologické existuje mnoho styčných bodů, zcela totožné nejsou. Základní rozdíl spočívá v odlišnosti původce. Zatímco biologická evoluce vznikla jaksi sama od sebe, patrně překročením určité kritické hranice látek potřebných pro vznik života a za pomoci výhodných vnějších podmínek (tedy výše popsanou sebeorganizací, vlastní chaotickým systémům), technická a kulturní evoluce vděčí za svůj původ člověku.

Vznik a rozvoj memů lze do značné míry ztotožnit s technickým i kulturním pokrokem společnosti jako celku, úplně zaměňovat jej však nelze. Na úrovni memů totiž dosud do značné míry platí pravidla původních homeostatických (rovnovážných či k rovnováze směřujících) systémů. Technický vývoj je oproti tomu námi usměrňován a často tak z rovnováhy vychylován.

Evoluce přirozená, ať už memetická či biologická, je odkázána na metodu pokusu a omylu. To by se mohlo zdát jako nevýhoda – kolikrát už byla evoluce zavedena do slepých uliček tvorů neschopných obstát v divokém konkurenčním boji o přežití, a přesto to za pár milionů let zkusí znovu s podobným schématem a zase neuspěje.

Lidé se oproti tomu snaží pochopit a předjímat důsledky svých činů, proniknout do skrytých souvislostí zkoumaných pochodů a podle toho pak směřovat technický rozvoj.

V poslední době se však ukazuje, že podobný přístup se ne vždy vyplatí. Konstruujeme metodou od složitého k jednoduchému – snažíme se vytvořit extrémně specializované přístroje, v nichž se ale odráží jen naše představa o tom, 'jak to všechno funguje'.

Postup přírody je jiný. Informace zakódovaná v DNA je prakticky totožná ve všech živých tvorech, je velice adaptabilní a přitom ve své podstatě jednoduchá, tvořená řetězcem čtyř kódově označených aminokyselin – A, T, G, C.

Evoluce si nemůže dělat plány, ale přesto – či spíše právě proto – jí lidský pokrok ani zdaleka nešlape na paty. Není omezená připravenou maticí, operuje jen se základními prvky, je přizpůsobivá a právě díky tomu tak extrémně odolná vůči vnějším vlivům – od živelné pohromy, přes mutaci živočišného druhu, po zavlečení nového predátora do zaběhnutého ekosystému.

S nástupem počítačové techniky se ukazuje jako daleko efektivnější využít tyto miliardy let staré metody biologické evoluce a postupovat už ne odshora dolů (od složitých, překombinovaných strojů, které se snaží napodobit principy přírodních jevů), ale zdola nahoru – zadat v počítači několik jednoduchých pravidel pro chování prvků, simulovat vnější podmínky, i s občasnými nerovnovážnými stavy, a prostě si počkat na výsledek.

3. 3. Konflikt evolucí.
Nastíněný střet těchto dvou evolucí – kulturní a biologické – se nemůže obejít bez potíží. Některé z nich se pokusím nastínit. Evoluce přirozená probíhá na Zemi již od jejího vzniku a její pozvolné změny nemohou být pro život hrozbou. Na ní však parazituje evoluce kulturní, kterou zažehl vývoj člověka jako myslící bytosti. Člověk, jakožto činitel kulturní evoluce, se snaží podmanit si okolní prostředí a přizpůsobit je svým požadavkům. Zasahuje do daného stavu věcí a svým urychleným postupem nabourává přirozený vývoj.

Evoluci lze definovat jako jakousi výjimku z vesmírného pravidla. Všeobecná entropie a chaos jsou evolucí narušovány a na svět přichází řád. Hnací silou evoluce je paradoxně nedostatek prostředků. V honbě za zdroji se organismy stále více zdokonalují, minimalizují únik energie a maximalizují využití omezených prostředků. Všechny tyto pochody probíhají jakoby naslepo. Evoluce tápe a tvoří ve velkém – přežijí ovšem jen její nejschopnější děti, které pak své geneticky zakódované schopnosti předávají dalším generacím.

Evoluce přirozená je zcela odkázána na přírodní zdroje, jen minimum prostředků si může dovolit vynaložit jako jakousi přidanou hodnotu, jíž lze využít k dodatečnému rozvoji. Lidé však objevili akumulované zdroje energie, ať už mluvíme o uměle vytvořených zásobárnách potravin či ložiscích fosilních paliv. Situace se tedy obrací, a jen nepatrné množství energie je vynaloženo na bezprostřední přežití a rozmnožování. Zbytek pak slouží k tvorbě a rozvoji dalších struktur, které nám mají ulehčit život a zefektivnit čerpání zdrojů.

Zajímavé je, že obě soupeřící evoluce probíhají nerovnoměrně, v jakýchsi skocích. Snad po tři miliardy let byl jediným životem na Zemi pouze jakýsi biotický sliz, pak, zhruba před 600 miliony let nacházíme ve fosilních pozůstatcích předchůdce prakticky všech dnešních životních forem. V evoluci kulturní může být jakýmsi zrcadlem tohoto skoku rozvoj mechaniky v 19. století, nebo počítačová revoluce posledních padesáti let.

Další podobnost obou evolucí pak spočívá v uspořádání jejich prvočinitelů. Tak je buňka jednotlivého organismu bezprostředně závislá na svých sousedech, a dohromady tvoří perfektně fungující živý systém, avšak organismy jako jednotlivé celky žijí naopak v relativně rozháraném prostředí ekosystému, který je založen na vzájemném soupeření.

Stejně tak i prvky evoluce kulturní – jako stavby nebo technické systémy – tvoří perfektně fungující celek, ale na úrovni vesnice, města, či státu již fungují mnohem rozvolněnější vztahy. Kupodivu i přesto jsou tyto vzájemně soupeřící a nekompatibilní celky schopny fungovat relativně stabilně a právě vzájemné rozpory dávají podobnému systému potřebnou pružnost.

Rozdíl evoluce přírodní a kulturní spočívá pak v tom, že zatímco v přírodě je pro živého tvora běžné přizpůsobovat se okolnímu prostředí a vyvinout se v průběhu mnoha generací v organismus schopný úspěšně přežít, v kulturní sféře člověk přizpůsobuje svět sám sobě a je díky tomu schopen daleko rychlejšího rozvoje. Daní za tuto asimilaci přírody je pak její destabilizace, kdy může každý další zásah do nabourané rovnováhy vést ke zhroucení celého systému. Evoluce kulturní se ovšem řídí stejnými pravidly jako ta přirozená. Její jednotlivé subsystémy jako jazyk, peníze, věda nejsou čistě lidským konstruktem, ale vyplývají ze samotné podstaty vývoje a na svět přišly přirozeným výběrem stejně jako ptačí křídla nebo rybí žábry.

Lidé jako prvek kulturní evoluce, její iniciátoři a budovatelé, se stávají také jejími otroky. Spolu s tím, jak se naše společnost odpoutávala od závislosti na přírodě, dostávala se zároveň do područí vlastní techniky, institucí, kultury a informačních struktur.

Zároveň s masivním rozvojem civilizace a technických prostředků, určených k získávání zdrojů, je stále více narušováno původní přírodní prostředí. Nesoulad mezi přírodou a kulturou existoval už v době sběračů a lovců, ovšem teprve s nástupem globálních technických a dopravních prostředků je příroda vážně ohrožena. Necitelné zásahy destabilizovaly prostředí a lidé si náhle nevědí rady, jak s takto narušenou přírodou zacházet. Začínáme si uvědomovat, že zatímco kulturní evoluce je schopná dlouhodobě fungovat bez rizika vyčerpání zdrojů a zhroucení, naše naroubovaná kultura je v podstatě parazit, který je na nejlepší cestě zabít svého hostitele.

Toto přirovnání hostitele a parazita nás přivádí k další myšlence – starověké ideji Země jako živého tvora, zvaného Gaia. Každý složitý nelineární systém, kterým je i příroda jako celek nebo lidská civilizace, si sám od sebe vyčlení část svých prostředků za účelem tvorby paměťového média. Takovým médiem je třeba nukleová kyselina nebo kulturní pojmový jazyk a od něj odvozené struktury jako kniha, knihovna, elektronické médium. Vzhledem ke své jednoduchosti je relativně stálý a slouží k opravě poškozených částí systému.

Oba systémy se zde střetávají v člověku, respektive jeho mozku. Jeho biologická struktura je zakódována naší genetickou informací a tvoří tedy jakýsi hardware. Celé lidské dějiny, naše kultura, vědecké poznatky, zvyky prostě memplexy pak tvoří software, který ovšem na rozdíl od genetických informací nemáme vrozený, ale je třeba si jej pracně osvojovat.

Naše vrozené dispozice nás dokonale uzpůsobují k rozvoji naší civilizace. Ovšem jen na základě informací, získaných z kulturního (vědeckého) zázemí, jsme schopni uvědomit si zničující vliv našeho (v podstatě) přirozeného konání. A sice podrobování si přírody. Kruh se tedy uzavírá a jen nový pohled na věc, vyplývající z kulturní evoluce, může zachránit evoluci přírodní a potažmo i evoluci kulturní, na ní závislou.

Je ovšem otázkou, zda dokážeme zlomit naše přirozené sklony bezhlavě se rozmnožovat, podrobovat si nové prostory a velkopansky je ovládat. Pokud se tedy nechceme pouštět do složitého úkolu 'přeprogramování' nám daných instinktů, zbývá patrně jen přenést puzení evoluce – rozvoj, množení, zdokonalování – do vesmíru a stát se tak jakýmisi semeny, oplodňujícími mrtvý kosmos.

3. 4. Člověk jako celulární automat.
Jsou-li tedy replikátory schopné množení, vývoje, boje o přežití a jejich jednání lze vnímat jako rozumné, jsou formou života? Odpověď na tuto otázku závisí na tom, co považujeme za živý organismus.

Podobnou myšlenkou (i když patrně ne v těchto souvislostech) se zabýval v padesátých letech 20. století jeden z průkopníků výpočetní techniky – John von Neuman a jeho kolega Stanislav Ulam. Neuman tehdy teoreticky navrhl přístroj zvaný celulární (buněčný) automat, který sestával ze vzájemně propojených miniaturních automatů. Ty samy o sobě neznamenají téměř nic a jsou schopny jen jediné jednoduché operace. Ve spojení – při synchronizované akci – se však automaticky začnou chovat jako živočich nebo komunita (záleží na tom, jak hluboko do subsystémů pronikneme), schopná vytvářet své kopie. Za kritickou hranici množství prvků, za níž už se měl systém chovat jako celistvý organismus, považoval Neuman 150 000.

Celulární automat je tvořen elementárními buňkami (anglicky cells), uspořádanými do pole (jednorozměrný C.A.), nebo pravidelné mřížky (dvourozměrný C.A.), popřípadě do třírozměrné struktury. Každá buňka má přiřazenu určitou proměnnou. Stav celulárního automatu je úplně popsán hodnotami proměnných ve všech buňkách a vyvíjí se v časových krocích. Nová hodnota proměnné závisí na své předchozí hodnotě a na předchozích hodnotách nejbližších dvou, nebo více sousedních buněk.

V rámci celulárního automatu rozeznáváme 3 hlavní faktory: stav, který lze brát jako vlastnost, společnou všem buňkám v celku (při simulaci krajiny může stav vyjadřovat dominantní typ živočichů v daném prostředí), okolí (sousední buňky, mezi nimiž probíhá interakce) a konečně program – soustava pravidel, kterými se každá buňka řídí.

Zcela primitivní pravidla mohou znít třeba takto: nová buňka vzniká v blízkosti dvou buněk, zaniká, pokud zůstane po určitou dobu v izolaci od ostatních buněk. Není nic snazšího než v celulárním automatu naprogramovat náhodné mutace prvků, změny životního prostředí a další faktory, specifické pro biologickou evoluci. Základní programy jsou schopny pářit se, mutovat, bojovat o energii i místo na disku počítače, zabíjet a učit se. Stejně jako v přírodě vyhrává ten nejschopnější – tedy chování, jež obvykle označujeme jako inteligentní, a přisuzujeme je živým tvorům. Stačí jen počkat, než se v průběhu několika generací zformuje z původně chaotického shluku prvků fungující komunita s vnitřními vztahy, z vnějšího pohledu vyjádřená fraktálovým obrazcem.

Příklad celulárního automatu v biologické sféře můžeme najít třeba při vývoji embrya. Informace mezi buňkami jsou zde předávány pomocí přesně odměřených dávek chemikálií. Buňka díky nim ví, jakým způsobem se má vyvíjet. Každá buňka má pak jakousi knihovnu ve formě informace DNA, usměrňující její budoucí formu. Různá kvanta chemikálií, dávkované v různých intervalech, nutí buňku reagovat specifickým způsobem, a mohou vést k radikálním změnám její struktury. Tímto mixem akcí a reakcí v přesně načasovaných intervalech pak vznikne tak komplexní tvor, jako je lidské dítě.

Metodou celulárního automatu lze vytvářet složité programy, jejichž propočítání by trvalo možná desítky let, stejně jako navrhnout nejvhodnější tvar trysky raketoplánu, nebo simulovat epidemii (biologickou, stejně jako memetickou), šířící se určitým ekosystémem.

Snad nejznámější aplikací celulárního automatu je Conwayův program s prostým názvem Life (Život). Jde o dvourozměrný C.A., v němž každá z buněk může zaujmout jeden ze dvou stavů: zapnuto/vypnuto. Buňky jsou identické a fungují na základě těchto jednoduchých pravidel: [7]

a) Živá buňka s 0 nebo 1 jedním živým sousedem zemře díky izolaci;
b) Živá buňka se čtyřmi nebo více sousedy zemře díky 'přelidnění';
c) Mrtvá buňka s přesně třemi živými sousedy ožije;
d) Všechny ostatní buňky zůstávají neměnné;

Tato pravidla jsou aplikována na všechny buňky současně a každý proces změny je nazýván generace. V průběhu několika generací lze vysledovat určitou pravidelnou strukturu, v níž se buňky pohybují. Uspořádávají se do vzorců, z nichž některé vykazují určitou stabilitu a další vývoj, zatímco jiné po krátké době vyhynou. V této souvislosti je zajímavé, že jen určité typy celulárních automatů dokáží přesvědčivě simulovat život. Valná část vyhyne po několika generacích nebo se zacykluje ve stále stejných obrazcích. Tyto života a evoluce-schopné typy balancují přesně na hranici mezi řádem a chaosem a jen díky tomu jsou schopny dalšího vývoje a zároveň jsou dostatečně stabilní – stejně jako biologický život sám.

Princip buněčného automatu využil také australský vědec Rodney Brooks, zabývající se výzkumem umělé inteligence. Zavrhl tradiční pojetí robotiky, které se snaží předvídat veškeré možné situace a stavy, a robota napojit na obří databanky s řešeními předpokládaných problémů, a šel cestou 'hmyzích robotů'. Jde v podstatě o malá, jednoduchá zařízení, opatřená jen nejnutnějším programovým vybavením a senzory, vyvinutá pomocí evolučních programů, která jsou však schopna poradit si ve většině situací lépe, než tradiční roboty. Vyšší forma inteligence vzniká, pracují-li skupinky těchto robotů pohromadě – tedy stejný princip jako inteligentní mraveniště nebo mnohobuněčný organismus, kterým je i člověk, lidská kultura a potažmo memplexy.

Objevují se ovšem i varovně zdvižené prsty. Nejsme totiž schopni zpětně zrekonstruovat pochody, s jejichž pomocí se z jednoduchých mašinek se základním programem stalo perfektně fungující mraveniště nebo jak dokázal počítač, vybavený genetickým algoritmem (varianta celulárního automatu), vytvořit okruh k vyhodnocení informace třicetkrát menší a stokrát výkonnější a dokonalejší, než jaký kdy stvořili lidé (pokus s rozlišováním zvuků na univerzitě v Sussexu). [8] Jen ztěží tak šlapeme na paty vlastním vynálezům. Vybavíme-li podobně dokonalým programem stroje, sloužící vojenskému průzkumu nebo přímo boji, jak se už mnohdy děje, můžeme jen doufat, že proces sebeuvědomění umělých forem života nebude probíhat podle podobného schématu jako v hollywoodských katastrofických trhácích.

Celulární automaty jsou využívány také v oblasti memetického inženýrství, které se, stejně jako inženýrství genetické, pokouší proniknout do struktury replikátorů a změnit jejich uspořádání.
První pokusy na tomto poli už byly učiněny. Program s názvem Sugarscape (v podstatě nic jiného než celulární automat) se pokouší imitovat sociální strukturu původního indiánského obyvatelstva Ameriky. V rámci programu probíhá celý složitý, staletí trvající vývoj původní americké populace, včetně podrobné simulace dostupných zdrojů, migrace kmenů, zničujících epidemií, decimujících obyvatelstvo, a opětovného budování kultury a ekonomiky.

Zmiňované modely kultury by mohly sloužit k lepšímu pochopení naší společnosti. Výsledky lze ovšem stejně dobře využít k proniknutí do tajů struktury a vývoje civilizace, jako k prolomení či obejití naší obrany vůči agresivním memům třeba reklamní agenturou nebo samozvaným diktátorem. Stejně jako kterýkoli nový objev, je i tento dvojsečný.

Pokusíme se nyní dojít k odpovědi na úvodní otázku – lze replikátory vnímat jako druh života?
Tradičně jsou jako živé pojímány struktury schopné replikace (ať už klonováním nebo pohlavním množením), zachování vlastní struktury navzdory vlivům okolí (tedy zachování informace), interakce s okolím, mutace (potažmo rozvíjení a expanze). Chaotickým strukturám nemůžeme upřít ani inteligenci svého druhu, s níž jsou schopny sebeorganizace a přizpůsobování vnějším i vnitřním vlivům.

Lze se tedy klidně vzdát zažitého stereotypu, podle něhož jsou jako živí chápáni jen tvorové takříkajíc na materiální bázi? Všechny výše uvedené podmínky totiž stejně dobře splňuje organizovaný systém replikátorů – genů i memů.

Mohli bychom argumentovat tím, že umělé systémy postrádají lidmi tolik opěvovanou schopnost sebeuvědomění – vědomého vřazení sebe samého do okolních struktur a jasnou hranici, kterou si sami vytyčíme, mezi svým JÁ a okolím. Ovšem, tuto schopnost postrádají i nižší formy života řekněme od hmyzu (včetně) níže. Je tedy nejspíše načase nově formulovat pojem 'život' a hlavně – přistupovat k našemu okolí s úctou, kterou si každá živá bytost zasluhuje.

3. 5. Memetická společnost.
Už od starověkého Řecka se táhne idea společnosti jako jednotného super-organismu, v němž každý jedinec plní funkci buňky, sloužící prospěchu celku. Průmyslové podniky vyživují strukturu společnosti jako trávící orgány, dálnice, železnice a další dopravní tepny transportují materiál a palivo jako opravdové tepny krev, a komunikačními kanály plynou informace, podobně jako nervové impulsy, proudící mozkem. Samozřejmě i v tomto super-organismu vznikají odpadní produkty, které bohužel neodcházejí z těla, ale pronikají všemi jeho sférami a otravují tak tento pseudoživý moloch na všech úrovních.

Systém lidské společnosti si můžeme znázornit v několika tabulkách, které nám lépe osvětlí jednotlivé funkce.

Základní vlastnosti systému [9]

Funkce	Organismus	Společnost
Jednotka	buňka	člověk
Rozlišení	typy tkáně	dělba práce
Subsystémy	orgány	organizace
Obal	kůže	zdi, obaly...
Ochrana	imunitní systém	vojsko, policie...

Metabolismus

Funkce	Organismus	Společnost
Výživa	jídlo, pití, vstřebávání živin...	dolování, těžba, čerpání...
Konverze	trávicí soustava	rafinerie, zpracovatelské závody
Distributor	krevní oběh	dopravní infrastruktura
Nosič energie	hemoglobin	ropa, elektřina...
Producent	buňky	továrny, stavitelé
Odpad	moč, výkaly	skládky, kanalizace, spalovny
Skladiště	tuk, kosti	skladiště, sýpky...
Podpůrná struktura	kostra	stavby, mosty...
Pohon	svaly	stroje, lidé, zvířat

Nervový systém

Funkce	Organismus	Společnost
Smysly	čich, zrak, chuť...	informatici, novináři, výzkumníci...
Dekodér	mozek	experti, politici, veřejné mínění...
Kanály a sítě	nervy, neurony	média
Asociativní funkce	synaptické učení	vědecké objevy, sociální učení
Paměť	neurální paměť	knihovny, databáze, znalosti
Rozhodovací funkce	vyšší mozkové funkce	vláda, trh, voliči
Výkonné funkce	nervy, svaly	výkonná moc

Tyto poněkud vágní analogie nabývají na síle v souvislosti s relativně novými objevy na poli kybernetiky a hlavně teorie systémů. Historie těchto vědních odvětví sahá do let 1940 – 1950, kdy řada světově uznávaných vědců jako Wiener, Bertalanffy, Ashby a von Foerster položili jejich první základní kameny. Všimli si tehdy, že všechny systémy, pozorované na dostatečně nízké úrovni, vykazují shodné struktury chování, a nezáleží přitom na tom, zda sledujeme výkyvy cen na burze nebo chování vlny Tsunami. Teorie systémů přitom zkoumá strukturu těchto soustav a kybernetika to, jakým způsobem systém funguje.

Jestliže se tedy buňky lidského těla dokáží provázat a vytvořit jediný fungující systém, stačí jen přesunout měřítko našeho zkoumání o úroveň výše a náhle před sebou máme jeden obrovský super-organismus, jednající podle shodných, nebo velice podobných zákonů.

Biologové jsou zajedno, že tato optika je nejlepší, studujeme-li kolonie sociálního hmyzu jako jsou včely nebo mravenci. Tyto hmyzí společenství se původně vyvinuly z nediferenciovaných skupin hmyzu, kde úlohu dělnic plnily samičky s chemicky oddáleným obdobím plodnosti. Teprve postupem času se vyvinuly jednotlivé kasty úlu (nebo mraveniště), s jasně daným úkolem v rámci celku. Jejich specializace ovšem není dána geneticky, ale pouze rozdílnou výživou a díky feromonům, které je předurčují pro jejich úkol už při narození. Chování hmyzího jedince nedává smysl, pokud jej nebereme jako funkční orgán úlu, který všechny své akce podřizuje prospěchu ostatních. Podobně by návštěvníkovi z jiné planety nedávalo smysl, proč například dělník každé ráno v šest zasune kartu do píchačky a následující hodiny tráví jemu osobně nic nepřinášející činností u montážního pásu.
Lidský jedinec je ovšem daleko nezávislejší jednotka než hmyz nebo buňka. To je zřejmé každému, kdo si večer zapne večerní zprávy a je tak konfrontován s krutou realitou válečných konfliktů, odehrávajících se po celém světě. Nebo se prostě v noci projde temnou uličkou ve špatné městské čtvrti. Sociální super-organismus se tak podobá spíše pacientu postiženému autoimunitní reakcí, ničící buněčné struktury vlastního těla.

Podobně se mohou chovat jednoduché kooperativní organismy jako hlenka nebo houba, tvořící jakýsi předěl mezi jednobuněčnými a komplexními multibuněčnými tvory. Jednotlivé buňky těchto tvorů mohou žít společně nebo odděleně v závislosti na tom, jaké podmínky kolem nich zrovna panují.
Zdá se však, že lidská společnost vykazuje tendence k většímu prorůstání a kooperaci a nemalou roli hrají právě memetické infekce, které jsou díky pokročilým informačním strukturám přístupné prakticky okamžitě ve všech více čí méně civilizovaných částech světa.

Prim zde hraje internet, jakási mozková centrála super-organismu. Dokonce i v mnohém funguje podobně jako mozek. Když se pokoušíme nalézt nějakou informaci na webu a nedokážeme ji přesně formulovat, zadáme nejbližší vhodný termín a na základě vyhledaných informací dotaz stále zpřesňujeme. Pracujeme tedy pomocí asociací, podobně jako naše paměť, když se snažíme vydolovat z ní nějakou zasutou vzpomínku. Čím frekventovanější je určitý výraz na Internetu, tím více hyperlinků z různých stránek k němu směřuje a je snadnější jej nalézt.

I v lidském mozku se často užívané schopnosti a vzpomínky nalézají v nejhustší části neurální sítě, prorostlé mnoha synapsemi. Pozornější čtenáři jistě vysledují podobnost s binárním automatem, v němž izolované a neužívané buňky zanikají, zatímco ty nalézající se v centru zájmu sílí a množí se. Nejdivočejší teorie počítají s dokonalým virtuálním propojením mozku organického a toho virtuálního na síti. Otázka zformulovaná v mozku se přenese na Internet, pomocí webových agentů (specializovaných programů), asociativním přístupem prozkoumá celý internet a sesbírá nejrelevantnější informace a vrátí se zpět, aniž bychom téměř zpozorovali, že nepátráme ve vlastní paměti, ale v chladném křemíkovém vesmíru počítačové sítě. První krok na cestě vedoucí ke kybernetické superbytosti, přenesené z organických schránek do elektronických sítí a složené ze všech jednotlivců celého lidstva, by tak byl učiněn a svazující okovy genetické informace shozeny. Idea možná až příliš zavánějící sci-fi, ale nemůžu si nechat ujít příležitost alespoň tuto eventualitu zmínit. Kdo ví, třeba budou jednou mou práci citovat křemíkoví kybernauti jako jednu z vizionářských prací, předvídajících 'jejich současnost'.

Pokud se opět uchýlíme k analogiím, realita našeho života zde hraje roli hrubé matérie, která je zpracována a natrávena informačními službami, televizí, internetovými portály a novinami, a pak přenášena k jednotlivým mozkům/buňkám/jedincům pomocí převážně elektronických neurálních sítí.
Tato integrace může podle některých vést k simplifikované a unitářské společnosti bez vlastního úsudku, to ovšem jen pokud se informačním drahám budou stavět do cesty překážky.

Podle další zajímavé teorie by se lidská společnost rozštěpila na nezávislé organizace, spojené ne snad národnostním cítěním a společnou historií, ale sdílenou memetickou nákazou. Z memů by se pak stal obchodovatelný artikl, směnné zboží, podobné houskám na krámě. Memplexy by byly prodávány nebo najímány zainteresovaným skupinám, po vzoru licencí Mac`Donalda. Nemůžeme si však myslet, že by tím ztratil moc nad naší myslí, šlo by jen o další memetickou strategii, která by nás v důsledku ovládla.

Nejidealističtější a snad i nejpravděpodobnější teorie předpokládá, že jednotný a ničím neomezený přístup k informacím by měl společnost osvobodit od předsudků a vzájemné averze a v důsledku vést k rovnovážnému systému, v němž každý jedinec dobrovolně plní své úkoly pro dobro celku. Hezká pohádka, co říkáte?

Ovšem 'kouzlo' rovnovážných systémů spočívá v tom, že rovnováhy nikdy nedosáhnou, jen k ní neustále směřují. Rovnováha znamená upadnutí do strnulosti a zánik systému. Ačkoliv tedy nikdy nebude možné dokonale oživit tento sociální super-organismus, všem se vyplatí, budeme-li se o to alespoň snažit.

4. Epidemie která nás stvořila.
4. 1. Memy a jazyk.
Až dosud jsme se zabývali hlavně memy jako druhem systému, jeho vnitřní strukturou a funkcemi. Položme si nyní otázku, jak je možné, že jsou nakažlivé informace schopny tak přesného kopírování a rychlého šíření? A hlavně proč se jim tolik daří především v lidské kultuře? Odpověď je nasnadě – za svou náchylnost k memetické nákaze vděčíme z velké části naší schopnosti řeči. To ona působí jako nejčastější přenašeč v infekčním procesu a od ní se také odvodily další, modernější prostředky komunikace informace, jako knihy nebo počítačové programy atd.

Mnoho teorií se vznik a rozvoj jazyka pokouší vysvětlit jako geneticky zakódovanou schopnost, vzniklou v předlouhém procesu klasické darwinistické evoluce. Ta zde jistě svou roli sehrála, ovšem neméně důležitou úlohu zaujímá negenetický přenos informace. Z čistě biologicky podmíněného vývoje se totiž ve skutečnosti většina živých tvorů vymanila už v okamžiku, kdy první jednoduché organismy přestaly veškeré informace přijímat chemickou cestou a vyvinuly se u nich i světelné a zvukové receptory a samozřejmě dostatečně rozvinutý nervový systém, schopný tyto informace zpracovat. Od tohoto okamžiku můžeme mluvit o sociální komunikaci, nezávislé na genech.
Tvorové s geneticky zakódovanými vzorci chování mají zde na Zemi jistě své místo, na vyšších stupních pomyslného přírodního žebříčku však mohou obstát jen živočichové schopní informace vnímat a zpracovat i jinak, než skrze pudové, geneticky podmíněné reflexy.

V relativně stálém, a pro život přátelském prostředí (zbývá jen dodat – čistě hypotetickém), vycházejí z boje o přežití vítězně bezesporu právě ty nejjednodušší formy života jako například hmyz. Instinktivní, vrozené reakce jsou totiž zdaleka nejpohotovější a nejúčinnější. Živočich ví takříkajíc všechno předem. Stačí však malé vychýlení z rovnováhy a darwinistická evoluce má zase na pár tisíc let co dělat.

Tvorové, kteří se rozhodli vystoupat po evolučním žebříčku o pár příček výše, se museli vzdát pohodlného privilegia dědičné paměti a získaný prostor využít pro schopnost učení. Jejich mozek se otevřel evoluci druhého typu – memetické infekci. Ta je, jak jsme si již řekli dříve, mnohem rychlejší a šíří se generacemi nejen vertikálně ale i horizontálně. To celé ovšem za cenu spolehlivosti a stálosti. Mutuje velmi snadno a někdy bohužel i na úkor svého hostitele. Za rozvoj našeho mozku tedy vděčíme do značné míry právě memetické epidemii a potažmo jazyku. [10]

První verze vokálního projevu byly patrně velice primitivní, ale díky své memetické podstatě byly schopné rychlého rozvoje. Lidé, imitující vynalézavé a zdatné jedince, získali převahu i nad daleko schopnějšími a chytřejšími – neměli zapotřebí nic vymýšlet a zkoušet. Stačilo jen napodobit úspěšná individua.

Jako příhodné médium komunikace nově nabitých znalostí se ukázal být navýsost vhodný právě jazyk. Ten má ve své podstatě strukturu memplexu. Vyvinul se memetickým procesem, ale zdá se, že se již stihl zakódovat i do genetické matrice. Děti se totiž už rodí s předpoklady pro zvládnutí komunikace informací. Velice snadno si osvojují řeč a vkládají ji do jakési vrozené univerzální gramatické mapy. Ta ovšem nemusí být závislá na vokálním projevu. Dítě si může stejně snadno osvojit třeba řeč znakovou. Memetický parazit si přizpůsobil svého hostitele pro lepší šíření sebe sama.

Řeč umožňovala zachovat a dále přenášet (na své potomky i na ostatní členy smečky) získané znalosti s relativní přesností a rychlostí. Jazykem přenášené memy měly daleko větší šanci na rozšíření, než prosté napodobování gest. Stačilo je jen opatřit 'háčkem', stimulujícím k další replikaci.
Genetická evoluce se dostala do vleku memů, které pro své šíření využily právě jazyk. Čím více memů byl jedinec schopen si zapamatovat a využít, tím úspěšnější byl i při rozšiřování svého genofondu. Preferovaným sexuálním partnerem již nebyl jen nejlepší lovec (který ovšem za svůj úspěch nemusel vděčit rychlosti a síle, ale třeba schopnosti imitovat postup výroby dokonalejšího oštěpu), ale například šaman nebo kněz. Tento proces samozřejmě nemůže zajít ad absurdum, biologická hlediska – zdraví, věk a vzhled – jsou při výběru partnera dosud nejdůležitější.
Jediným problémem je to, že nejschopnějšími a nejrozšiřovanějšími memy jsou informace, které se dokáží napojit na naše nejprimitivnější pudy a emoce. S nadsázkou se tak dá říci, že jedině proto dnes tuto planetu neobývá vysoce vyspělá civilizace filosofů a vědců, ale dav, hltající pseudoinformace z bulvárních plátků.

Možná to ale tak být musí a občas je třeba přijít do kontaktu i s informacemi, které jsou schopny stimulovat naše nižší pudy. Nechceme-li ovšem jako biologický druh vyhynout.

4. 2. Memetické očkování.
Jak jsme si měli možnost ověřit v předchozích kapitolách, memy nejsou ani zdaleka jen reklamní slogany a chytlavé popěvky, ačkoli právě toto byla jedna z jejich prvních definic. Tvoří nás a naši kulturu a my na oplátku hostíme a tvoříme je. Koexistujeme tedy v relativně rovnovážném stavu. Přesto se občas vyskytne nenadálá memetická epidemie. Zmutuje známý a poměrně neškodný memplex, jako třeba v případě některých fanatických sekt, které svůj původ často odvozují od (dnes již) téměř neškodného křesťanského či muslimského náboženství, nebo se vyskytne mem zcela nový, vůči němuž je náš vypěstovaný imunitní systém bezbranný. Avšak stejně jako v případě virové nákazy ani proti této epidemii nejsme zcela bez ochrany.

Spolehlivý lék proti agresivním memům (snad kromě frontální lobotomie) sice zatím neznáme, ale podobně jako je naše tělo vybaveno obranným mechanismem bílých krvinek, i mysl je chráněna před zhoubným vlivem škodlivých informací. Ty jsou z části odchycovány už ve smyslových orgánech. Zbytek pak musí projít přes imunitní systém lidské mysli – endocept, čili osobnostní fond člověka.
Ačkoli by se to mohlo zdát paradoxní, náš imunitní systém je tvořen právě memy. Nejlépe je tento osobnostní fond charakterizován jako provázaný, neustále se vyvíjející a mutující souhrn znalostí, zkušeností, schopností a názorů. Ten při příjmu informace funguje jako filtr zabraňující průniku škodlivého a/nebo nepodstatného 'harampádí'.

Z několika miliard informačních bitů za vteřinu (přičemž i to je jen pouhý zlomek reality, která nás obklopuje) jich pak do vědomí, podle některých odborníků, doputuje jen ubohých sto. Zůstává ovšem otázkou, nakolik se jedná o evoluční snahu přežít informační nápor a nakolik o prostou absenci 'transformátoru', schopného převést tyto podněty z podvědomí do vědomí.

V tomto aktu hraje svou roli samozřejmě také celkový kontext situace – zdravotní stav, prostředí, náklonnost, nebo naopak odpor ke zdroji podnětu, denní doba, aktuálnost atd.

Hovoříme o tzv. imuno-depresantech, které jsou schopny oslabit naši vypěstovanou odolnost. Například během cestování jsou naše zažité stereotypy narušeny a jsme tedy více náchylní k tomu podlehnout infekci. Toho využívají třeba příslušníci sekty Hare-Krišna, často rekrutující nové členy na letištích. I já jsem byl jednou obětí otravného jehovisty, který se mi na nádraží snažil dosti vlezlým způsobem vnutit Strážní věž.

Abychom se drželi memetické terminologie, můžeme náš endocept označit jako souhrn imunomemů nebo také jako memovou vakcínu.

Memy, které si již zabydlely svůj koutek v našem mozku, se jej jistě nehodlají vzdát zadarmo, a tak se memplexy jen hemží různými rafinovanými pojistkami, díky nimž nejsou tak snadnou obětí konkurenčních nakažlivých informací.

V zásadě se všechny typy obranných strategií dají shrnout do dvou větví – agresivní a neagresivní.
Agresivní imunomem je schopen vyvolat memetickou alergii, jejímž terčem se pak stane nositel jiného memu, sexuální orientace, barvy kůže nebo třeba člen jiného fotbalového klubu. Alergie může vyvolat celou škálu reakcí – od fyzického napadení po cenzuru médií, která jsou nositeli nepřátelského memu.

Osoba s vypěstovanou memetickou tolerancí je oproti tomu schopna snést nejen konfrontaci s jinak orientovaným memplexem bez agresivní reakce, ale ani při opakovaném vystavení neznámému memu není ohrožena nákazou. K vypěstování tolerance je ovšem zapotřebí větší úsilí než k prostému podlehnutí memetickému viru. Chceme-li být odolní vůči škodlivým a scestným memplexům, musíme mít zajištěn svobodný přístup k necenzurovaným informacím, a především snahu a touhu osvojovat si nové znalosti. Ačkoli i mezi vzdělanými lidmi se jistě najde mnoho rigidních vyznavačů starých pořádků a odpůrců 'novot', jejich počet je jistě nesrovnatelně nižší než ve většinové populaci, jejímž jediným zdrojem informací je 'obrázková bedna' a pavlačové či hospodské klepy.

4. 3. Memetické paradoxy.
Proč nemůžeme přestat myslet? Snad každý z nás se někdy pokusil zastavit běh svých myšlenek a zcela v klidu se odreagovat. A každý z nás tedy ví, jak těžké je přestat myslet. Náboženství, jako budhismus, založená na meditačních technikách, věnují značnou pozornost praktikám, umožňujícím ponořit se do bezmyšlenkovité meditace, a stejně urputně se podobné techniky snaží zvládnout i psychologové a terapeuti.

Z praktického hlediska by jistě bylo výhodné, pokud by se naše mysl zabývala něčím 'užitečným' – řešila životní problémy nebo matematické úkoly. Ve skutečnosti ovšem myslíme převážně na hlouposti, omíláme si odrhovačky a z genetického hlediska nesmírně plýtváme energií. A tvorové, kteří si v přírodě dovolí vyplýtvat byť i jen zlomek energie zbytečně, nepřežijí. Jsou nahrazeni výkonnějšími organismy.

Představme si svět plný mozků, v nichž se pokouší uchytit mnohem, mnohem více memů. Které z těchto memů mají větší šanci na to, uchytit se a dále se množit? Určitě by to mohly být memy, které svého hostitele neustále ponoukají se jimi zaobírat a nezapadnou tak na pomyslné dno našeho mozku. Určitě mají mnohem větší šanci na přežití a další množení než memy, které se klidně zavrtají do hlubin naší mysli a nechají na sebe poklidně zapomenout. V důsledku se tedy memosféra zaplní otravnými memy, které se neustále dožadují naší pozornosti, nebo se alespoň memy nám opravdu užitečné pokusí obohatit svůj evoluční arzenál o vějičky užívané jinak reklamními slogany a otravnými popěvky.

Podobný princip můžeme aplikovat i na další zapeklité otázky. Proč tak moc mluvíme?

Vžijme se opět do situace malého, opuštěného memu, který si hledá své místo ve světě plném mozků, na něž si ovšem dělá nárok daleko větší množství memů a memplexů. Který z těchto predátorů memosféry má větší šanci na to, najít si bezpečný domov a dále se množit?

Mohl by to být mem, který nás nutí komunikovat – memplex, obsahující nadstavbu typu 'když hodně mluvíme, lidé nás budou mít rádi' nebo 'je to prostě slušnost občas si popovídat'. Takový mem může být naléhavá myšlenka, nutící nás být komunikována, vtip, o nějž se chceme podělit, nebo dobrá zpráva, která si podle nás zaslouží být slyšena. Oproti tomu mem, který zmutuje do podoby 'mluvení je ztráta času', je v podstatě vykastrovaný a sám se tak připraví o možnost dalšího množení.

Z biologického hlediska bylo dosud nezávazné mluvení vnímáno jako přirozený způsob k utužení sociálních vazeb určité skupiny, ale když se na tento jev podíváme z memetické perspektivy, napadá nás, zda důvod není zcela jiný. Výdej energie na mluvení je možná až příliš velký na to, aby byl vysvětlitelný podobným způsobem.

Proč jsme k sobě tak milí? Samozřejmě k sobě nejsme vždy milí, ovšem lidská kooperace a altruismus i na nepříbuzenské bázi je něco, s čím se ve zvířecí říši nesetkáváme. Altruismus, který jsem zmiňoval na počátku této práce, je snad vysvětlitelný ve smečkách a skupinách zvířat či lidí, sdílejících část shodné genetické výbavy. Jak si však vysvětlíme dobrovolné dárcovství krve nebo anonymní sbírky ve prospěch vzdálených zemí třetího světa? Proč se mnoho lidí vydává na krušnou dráhu ošetřovatelek, sociálních pracovníků nebo učitelů, když jako právníci a ekonomové by měly jejich geny mnohem větší šanci na další množení?

Tyto příklady se snad zdají být až trochu přitažené za vlasy, zkusme se na ně však alespoň na chvíli podívat optikou memu. Který mem bude mít větší šanci na přežití v divočině plné mozků, obývané spoustou dalších konkurenčních memů? Celkem dobře se určitě povede memům, které nás ponoukají k přátelskému chování, k dobrosrdečnosti a obětavosti, jež z nás udělá obecně známé a oblíbené osobnosti. Oproti tomu memy, díky nimž bychom si jen hrabali na vlastním písečku, příliš velké šance na množení nemají.

Altruističtí lidé tedy rozmnoží více memů, včetně těch, které ostatní podporují v tom, být altruističtí. Lidé vždy ochotněji přejímají myšlenky od někoho, koho mají rádi, než od přísného kazatele nebo profesora.

Výše uvedené myšlenky by znamenaly, že memy nutí své hostitele jednat proti jejich biologickému zájmu a okrádají je o energii nutnou k přežití. Platíme vlastně za tu čest, být hostiteli memů. Nejpatrnější to je opět v oblasti náboženství, kdy se kněží nebo misionáři vzdávají části svých svobod a potlačují přirozené pudy jen proto, aby mohli lépe fungovat jako memboti. Podobné strategie jsou ovšem náročné i pro memy, jelikož musí stále pracovat proti evolučnímu tlaku genů, které se rovněž snaží jako správné replikátory ukořistit co nejvíce hostitelovy energie pro sebe. Pokud je tedy sebemenší příležitost, volí jinou cestu. Například bohatý a mocný člověk nemusí být oblíbený k tomu, aby mohl šířit své myšlenky. Může k tomu zneužít nebo si zaplatit dostatečné množství membotů.
Proč máme tak velké mozky? I tento starý vědecký oříšek se někteří memetici snaží vysvětlit s pomocí memů. Mozky tvoří kolem dvou procent hmotnosti našeho těla a přitom spotřebovávají kolem dvaceti procent naší energie. Jsou až třikrát větší než mozky srovnatelně velkých primátů. Přitom naše pánve nejsou dostatečně široké na to, aby se naše děti a potažmo jejich hlavy dostávaly na svět bez potíží. Císařské řezy jsou v některých porodnicích na denním pořádku a kurzy jógy a těhotenského tělocviku, mající umožnit snadnější porod, doslova vzkvétají.

Podle některých teorií musí náš mozek zvládat neustálou komunikaci, která má držet pohromadě velké tlupy lidí. Podle jiných velká hlava sloužila podobně jako pestrý paví ocas – tedy prostředek sexuální selekce. Další teorie říká, že mozky potřebujeme ke snadnějšímu sociálnímu učení. Všechny se však opírají o biologickou evoluční teorii a zcela pomíjejí tu memetickou.

Představme si ranného hominida, který z dobrých biologicky zdůvodnitelných příčin, získal schopnost imitovat ostatní a vyvinul si jakési prazáklady řeči. V tomto okamžiku se začala šířit memetická infekce, už do značné míry nezávislá na genetickém replikátoru. Předpokládejme, že větší mozky znamenaly větší a nápaditější schopnost imitace. Evoluční tlak je začal zvýhodňovat a lidé (či pralidé) s větším mozkem měli tedy více příležitosti k množení.

Jedinec, který si osvojil schopnost dobře štípat pazourek nebo poutavě vyprávět příběhy, byl v sexuální selekci zvýhodněn a přenesl tak do další generace větší mozek i dobrou schopnost imitace.

5. Informace, replikace, memy.
Zamysleme se nyní nad vztahem informace a memu, nebo ještě lépe, informace a replikátoru jako takového. Nejen replikátor druhého typu (mem) je totiž tvořen informací. I genetický kód, molekula D.N.A. (či spíše její uspořádání) není nic jiného než informace, a buněčná schránka jí slouží jen jako vhodné médium.

Ujasněme si nejprve pojem informace. Ačkoli nad její obecnou definicí si vylámali zuby již mnozí odborníci, snad se můžeme shodnout na několika základních faktorech, které ji charakterizují. Jedná se tedy o jev schopný nějakým způsobem zasáhnout do našeho nahlížení na svět a uspořádat pro naše vnímání projevy chaotických systémů, které tvoří celé naše bytí, do pochopitelného (i když v rámci lidských schopností nutně zjednodušeného) celku. Informace, odvozená z latinského slova informare, čili tvořit, přetváří náš náhled na svět.

Informace je tedy inherentně obsažena ve všech pochodech a jevech v našem universu a její odhalení nám dává lepší náhled do jejich skryté podstaty. Z hlediska uměle vytvářených struktur je informace podstatným prvkem, sloužícím k lepšímu uspořádání námi konstruovaných systémů a omezení nežádoucích, chaotických faktorů. Soustavy vzniklé samoorganizací takovouto berličku nepotřebují. Jak již bylo řečeno, informace je jejich nedílnou součástí. I zdánlivě chaotické jevy jsou totiž ve své podstatě vysoce sofistikovaným projevem základních přírodních zákonů.
Bez vnějšího pozorovatele je však obtížné určit, zda se pochody, probíhající na základě předem daných reakcí (díky samoorganizaci) na určité podněty, dají brát jako projevy informace, nebo zda ta vzniká a je extrahovatelná právě až díky pozorovateli. Poměrně známý zenový koán se ptá:"Jaký zvuk vydá padající strom, když poblíž není nikdo, kdo by jej slyšel?"

Podobně záludným, migrénu vyvolávajícím způsobem se chová informace, která sice tvoří neoddělitelnou součást svého původce, ale těžko ji lze brát jako veličinu bez přítomnosti nezávislého pozorovatele.

Podle některých odborníků tvoří mem jen jakousi podskupinu informačního universa. Za memy jsou považovány pouze informace úspěšné v procesu replikace. Informace, která zůstane pohřbena v mozku daného jedince a nezapojí se do koloběhu ostatních memplexů, je pro společnost ztracena, ať už se jedná o geniální vynález nebo třeba poslední klepy o druhořadé hollywoodské hvězdičce. Nezbývá než konstatovat, že nerozmnožení druhé uvedené informace se zdá být krajně nepravděpodobné.

Tento náhled je logický, i když zjednodušený. Více se jistě budou množit memy družného a veselého člověka, který tak zároveň s jinými informacemi šíří i memy podněcující k podobně přátelskému jednání. Vzniká informační pyramidová hra. Naopak memy mlčenlivého jedince, který se straní společnosti, budou mít proces replikace bezesporu ztížený, a to jak tím, že k memofondu samotářského individua má společnost ztížený přístup, tak prostým faktem, že informace podané nerudným či neosobním způsobem nás tolik nepodněcují k jejich množení.

Sami si jistě uvědomujeme, jak obtížné často je 'být zticha' a udržet například klid v čítárně. Memy nabádající k mlčenlivosti jsou totiž sebedestruktivní a jejich používání je často nutno kodifikovat nějakým řádem či zákonem. Samostatné nemají šanci na přežití a v přirozené, z vnějšku uměle nezavedené podobě, na ně příliš často (už z jejich podstaty, ale nejen proto) nenarazíme. Naopak družné memy nás emočně odměňují za své množení příjemným pocitem z blízkosti jiných lidí, před kterými se můžeme 'blejsknout' našimi znalostmi, nebo se prostě nezávazně pobavit o svých problémech či pocitech. [11]

Z nejednoznačnosti pojmu informace vyplývá i určitý problém při hledání rozdílu mezi ní a memem z hlediska procesu jejich získávání. Mem je totiž definován jako informace, která se množí imitací. Lze tedy vyloučit například informace, které vznikají při přírodních pochodech, protože ty nabývají memetický charakter až při zavedení do sociálně informačních struktur lidské, či v některých případech zvířecí společnosti. Podle mého názoru jde však o pouhé slovíčkaření. Prakticky každá informace v sobě totiž skrývá memetický potenciál, a má tedy potenciál dostat se do záběru memetiky, i když zatím jen čeká na hostitele, který by jej probudil k životu.

Další potíž vzniká při posuzování procesu získávání informace. Za mem není kupříkladu považována informace, kterou jsme získali podmíněným učením a ne nápodobou. I toto hledisko je však zpochybnitelné. Stejnou informaci se totiž můžeme namáhavě učit a postupně si ji osvojovat nebo ji za jiných okolností jednoduše vstřebat – nechat se nakazit. Záleží jen na našem postoji k určitému informačnímu zdroji.

Jako imitace může vypadat i nakažení emocí (např. sdílený záchvat smíchu nebo pláče). V tomto případě se sice nejedná přímo o memetickou nákazu – imitaci, ale dá se říci, že memetické informace s emocemi spolupracují. Jsou jimi posilovány. Emoce, i když se často mohou jevit jako ničím nevyprovokované návaly citů, jsou naopak podmíněny složitým systémem našich vědomostí, postojů a názorů. Silně emocionálně působící memy jsou sice často atavistické a primitivní, a s lidským druhem přežívají již od úsvitu věků, to jim však nijak neubírá na jejich informační podstatě.
Můžeme tedy dojít k závěru, že ačkoli jsou pojmy mem a informace v mnoha ohledech zaměnitelné, není tomu tak proto, že by snad memy tvořily podskupinu informačního kontinua nebo dokonce naopak. Informace ve své mnohotvárnosti 'vstřebala' memetickou strukturu jako jeden z mnoha svých rysů. Mem lze tedy brát jako nedílnou, často však spící vlastnost informace, kterou jsme v plné šíři schopni pojmout, využít a oživit jen my – lidé.

6. ZÁVĚR
Teorie memů nám nabízí zcela nový pohled na fungování reality, jež nás obklopuje. Je až s podivem, že na bázi tak primitivních pravidel jako je přirozený výběr, vycházející z momentální výhodnosti té které mutace a doplněný o schopnost množení, je možno vysvětlit jevy, nad jejichž objasněním strávily vědy jako sociologie či antropologie celá desetiletí.

Stejně jako geny, které si v průběhu evolučního procesu dokázaly vyvinout různorodé tělesné schránky, jež jim pomáhají v množení a boji o přežití, vytvořily a přizpůsobily si i memy 'k obrazu svému' naše mozky, potažmo celou lidskou kulturu. Z tohoto paraziticky/hostitelského vztahu však těží nejenom ony, ale, i přes občasné epidemicko-informační excesy, také lidská společnost.
Na vrchol vývojového žebříčku nás nevynesla jen biologická evoluce. To informační epidemii vděčíme za pozvednutí lidské rasy z úrovně jeskynních primitivů až k současnému, často jistě nepříliš radostnému stavu. Jsme plodem dvou evolucí, které se v nás sváří. Možná právě tato nerovnováha dvou spolu, i proti sobě působících vývojových tlaků, dokáže vysvětlit současný neutěšený stav, v němž se lidská společnost nachází.

Autor science-fiction, nebo trochu odvážnější prognostik, by se patrně dokázal zahledět do budoucnosti, ve které by lidský druh, již zcela zbaven pout genetických replikátorů, přenášel své memy do technického informačního média.

Lidstvo zcela zbaveno biologických tlaků a oproštěno od pudů, které nám do vínku daly právě geny, by však, podle mého názoru, nebylo schopno přežít.

V průběhu práce na tomto tématu jsem se setkal s různými reakcemi, počínaje nadšením nad novým, objevným přístupem k informaci a konče klepáním na čelo, když si posluchač pod pojmem 'množící se informace' představil jakési podivné, nehmotné breberky, vesele hodující na naší mysli.
Memetickou teorii jistě nelze brát takto doslova, stejně jako si asi nikdo nemyslí, že by geny byly opravdu sobecké, ačkoli jejich vnější projevy nás k tomu mohou leckdy svádět. Tato nová věda nám pouze nabízí možnost, prostřednictvím analogie informace jako viru, proniknout pod povrch vnější, jevové vrstvy vnímatelné reality a 'ohmatat si' strukturu, na jejichž základech je vybudována jak naše společnost, tak i příroda jako taková.

Snad se této práci povedlo upozornit na některé zajímavé aspekty, které určují nejen průběh memetické infekce, ale i s ním související povahu informačních toků. Infekční i evoluční memetický potenciál je totiž dán do vínku všem informacím a záleží jen na nás, zda mu poskytneme útočiště našeho mozku či ve větším měřítku celé lidské populace. Prvky typu replikátor se v tomto ohledu chovají obdobným způsobem a nezáleží na tom, zda jsou hmotné nebo ne. Informace tedy, ať už je to jak chce mlhavý pojem, podléhá stejným zákonitostem jako kterýkoli jiný prvek homeostatu, běžně známého pod pojmem universum.

7. Použitá literatura
AAM, Onar. Critique and defense of memesis. AEC Forum. [online]. 1996 [cit. 2005-05-10]. http://www.aec.at/meme/symp/open/msg00041.html

AUNGER, Robert. A Report On The Conference "Do Memes Account For Culture?". Journal of memetics- Evolutionary Models of Information Transmission [online]. 1999 [cit. 2005-06-15]. http://jom-emit.cfpm.org/1999/vol3/cambridge_conference.html

Baldassarre, G. (2001). Cultural evolution of 'guiding criteria' and behaviour in a population of neural-network agents. Journal of Memetics – Evolutionary Models of Information Transmission, 4 [online] 2001 [cit. 2005-05-01-]. http://jom-emit.cfpm.org/2001/vol4/baldassarre_g.html

BARBROOK, Richard. Memesis symposium. [online]. 1996 [cit. 2005-06-10]. http://www.aec.at/meme/symp/contrib/barbro.html

BEER, Francis A., 1997; A Review of: Evolutionary Paradigms in the Social Sciences. Journal of Memetics – Evolutionary Models of Information Transmission, 1. [online]. 1997 [cit. 2005-05-01]. http://jom-emit.cfpm.org/1997/vol1/beer_fa.html

BEER, Francis A. Memetic meaning. Journal of Memetics – Evolutionary Models of Information Transmission, 3. [online]. 1999 [cit. 2005-05-01]. http://jom-emit.cfpm.org/1999/vol3/beer_fa.html

BEST, Michael L., Models for Interacting Populations of Memes: Competition and Niche Behavior. Journal of Memetics – Evolutionary Models of Information Transmission, 1. [online]. 1997 [cit. 2005-05-04] . http://jom-emit.cfpm.org/1997/vol1/best_ml.html

BILK, Mark S. Dominator culture. Church of virus. [online]. 1995 [cit. 2005-06-04]. http://maxwell.lucifer.com/virus/alt.memetics/dominator.html

BJARNESKANS, Henrik – GRONNEVIK, Bjarne – SANDBERG, Anders. The Lifecycle of Memes [online]. 2000 [cit. 2002-01-10]. http://aleph.se/Trans/Cultural/Memetics/memecycle.html

BLACKMORE, Susan. Imitation and the definition of a meme. Journal of Memetics – Evolutionary Models of Information Transmission, 2 [online]. 1998 [cit. 2005-05-20] http://www.cpm.mmu.ac.uk/jom-emit/1998/vol2/blackmore_s.html

BLACKMORE, Susan. Memes, Minds and Selves. UK Memes central. [online]. 1996 [cit. 2005-06-04]. http://www.memes.org.uk/lectures/mms.html

BLACKMORE, Susan. The Forget-Meme-Not Theory. UK Memes central [online]. 1999 [cit. 2005-06-04]. Dostupný z: http://www.memes.org.uk/ByAuthor/SusanBlackmore
/THES19990226.html

BLACKMORE, Susan. The power of meme meme. Meme Lab. [online]. 1997 [cit. 2005-06-20]. Dostupný z: http://www.memes.org.uk/meme-lab/SKEP97.HTM

BLACKMOROVÁ, Susan. Teorie memů. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 302 s. ISBN 80-718-349-3.

BLACKMORE, Susan. Waking from the meme dream. Meme Lab [online]. 1996 [cit. 2005-06-20]. http://www.memes.org.uk/meme-lab/DART96.HTM

BOUISSAC, Paul. The Construction of Ignorance and the Evolution of Knowledge. Journal division of University of Toronto Press [online]. 1992 [2005-05-10]. http://www.utpjournals.com/jour.ihtml?lp=product/utq/614/614_bouissac.htm

BOUISSAC, Paul. Why do memes die? [online]. 1992 [cit. 2005-05-10]. http://users.lycaeum.org/~sputnik/Memetics/MEMES.TXT

CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení. 1.vyd. Praha: Karolinum, 1998. 179 s. ISBN 80-7184-767-4.

Conway's Game of Life. In Wikipedia, [online]. 2005 [cit.2005-05-10]. Dostupný z: http://en.wikipedia.org/wiki/Conway's_Game_of_Life

CURRÁS, Emilia.Informace,chaos, řád. In Acta bibliothecalia et informatica 2. Opava: Slezská univerzita, 1997. s. 22-42.

CURRÁS, Emilia. Neurónový metabolismus informácie. Knižnice a informácie. Martin: Matica slovenská, 1998, roč. 30, č.4. s. 145-152.

DAWKINS, Richard. Sobecký gen. 1.vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. 199 s. ISBN 80-204-0730-8.
DAWKINS, Richard. Viruses of the mind. 1995 [cit. 2001-12-02]. http://www.santafe.edu/~shalizi/Dawkins/viruses-of-the-mind.html

EVANS, Rone H. Memetics: A systems metabiology. 2000 [cit. 2002-02-02]. http://www.apocalypse.org/pub/u/rwhe/memetics.html

GARDNER, James. Memetic engeneering. Wired [online]. 1996 [cit. 2002-03-17]. http://www.wired.com/wired/archive/4.05/memetic.html

GODWIN, Mike. Meme, Counter-meme. Wired [online]. 1994 [cit. 2002-02-07]. http://www.wired.com/wired/archive/2.10/godwin.if.html

Grant, Glenn. Memes: Introduction. Principia Cybernetica Web [online]. 1990 [cit. 2005-05-10]. http://pespmc1.vub.ac.be/MEMIN.HTML

GRANT, Glenn. Memetic lexicon[online]. 1990 [cit. 2002-01-10]. http://www.lucifer.com/virus/memlex.html

HENSON, Keith. Memes, meta-memes and politics. Alamut [online]. 1998 [cit. 2001-11-20]. http://www.alamut.com/subj/evolution/misc/hensonMemes.html

HEYLIGHEN, Francis. Correspondence between organism and society. Principia Cybernetica Web [online]. 1997 [2005-06-10] http://pespmc1.vub.ac.be/COMPTABL.html

HEYLIGHEN, Francis. Memetics. Principia cybernetica Web [online]. 2001 [2005-06-10]. http://pespmc1.vub.ac.be/MEMES.html

HEYLIGHEN, Francis. Meme replication: the memetic life-cycle. Principia Cybernetica Web [online]. 2001 [2005-06-10]. http://pespmc1.vub.ac.be/MEMEREP.html

HEYLIGHEN, Francis. The Social Superorganism and its Global Brain. Principia Cybernetica Web [online]. 1996 [2005-06-15]. http://pespmc1.vub.ac.be/SUPORGLI.html

HOUSER, Pavel. Jak se bránit proti memové infekci. Scienceworld [online]. 2001 [cit. 2001-12-08]. http://www.scienceworld.cz

HOUSER, Pavel. Je kultura myšlenkovu infekcí? InZine [online]. 2001 [2005-05-15]. http://www.inzine.cz/clanok.asp?id_clanok=996

HOUSER, Pavel. Memetika v praxi: Výklad celibátu. Scienceworld [online]. 2001 [cit. 2001-12-06]. http://www.scienceworld.cz

HOUSER, Pavel. Transpozóny: Parazité ve 45% lidského genomu. Scienceworld [online]. 2001 [cit. 2001-12-05]. http://www.scienceworld.cz/

HURYCH, Pavel. Nové dimenze: Boj o život, jak ho ještě neznáme. Neviditelný pes [online]. 2001 [cit. 2002-02-17]. http://www.neviditelnypes.cz/

INTERNET Virus Antidote. Meme Central [online]. 2005 [cit. 2005-05-05]. http://www.memecentral.com/antidote.htm

JONÁK, Zdeněk. Rozumí informační společnost pojmu informace? Neviditelný pes [online]. 2000 [cit. 2002-25-03]. http://www.neviditelnypes.cz

KRAJČÍK, Vít. Celular automata. CESCG98 [online]. 1998 [cit. 2002-02-16] http://www.cg.tuwien.ac.at/studentwork/CESCG98/VKrajcik

LEM, Stanislav. Suma Technologiae. 1.vyd. Praha: Magnet-Press, 1995. 328 s. ISBN 80-85847-47-7.
LEM, Stanislav. Tajemství čínského pokoje. 1.vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. 199 s. ISBN 80-204-0826-6.

LORENZ, Michal. K problémům memetiky, času a informační vědy. Brno: Masarykova Univerzita, 2003. [Magisterská diplomová práce]

MARSHALL, Soules. Identity in cyberspace. Malaspina Univerity-College [online] 2001 [2005-05-10]. http://www.mala.bc.ca/~soules/media113/netself.htm

MORITZ, Elan. Memetic science: I – General introduction [online]. 1990 [cit. 2001-12-10]. http://www.geocities.com/ResearchTriangle/3123/ms2.html

OLÁH, Miroslav. Biliardové celulárne automaty [online]. 2000 [cit. 2002-02-15]. http://neuron.tuke.sk/~olah/margolus/BBCA.html

RAMPAS, Zdeněk. Sex, scifi, sociobiologie aneb Proč jsme jací jsme. Interkom [online]. 2001 [cit. 2001-12-12]. www.ikarie.cz/iso/interkom/2001/20011109.htm

SEKANINA, Lukáš – Drábek, Vladimír. Evolvable hardware – Evoluce na čipu. Elektrorevue [online]. 1999 [cit. 2002-02-17]. http://www.elektrorevue.cz/

STEPHENSON, Neal. Diamantový věk. 1.vyd. Praha: Talpress, 2001. 613 s. ISBN 80-7197-188-X.

STEPHENSON, Neal. Sníh. 1. vyd. Praha : Talpress, 2000. 540 s. ISBN 80-7197-109-X.

SPERBER, Dan. An objection to the memetic aproach to culture [online]. 2000 [2001-11-05]. http://www.dan.sperber.com/meme.htm

SVRŠEK, Jiří. Umělá inteligence. Futurologie [online] 2004 [2005-05-15]. http://futurologie.czweb.org/archiv2004/clanky1.htm

VACULÍK, Petr. Chaos a co je za ním. E-LOGOS/2000 [online]. 2000 [cit. 2002-02-16]. http://nb.vse.cz/kfil/win/student/vaculik2.htm

VANEECHOUTTE, Mario – SKOYLES, John R. The memetic origin of language: modern humans as musical primates. Journal of Memetics – Evolutionary Models of Information Transmission, 2 [online]. 1998 [cit. 2001-11-22]. http://jom-emit.cfpm.org/1998/vol2/vaneechoutte_m&skoyles_jr.html

ZRZAVÝ, Jan. O egoizmu všeho živého. Vesmír [online]. 1999 [cit. 2001-11-25]. http://vesmir.cts.cuni.cz/cteni.htm

ZRZAVÝ, Jan. O nezabíjení babiček. Vesmír [online]. 1999 [cit. 2001-11-25]. http://vesmir.cts.cuni.cz/cteni.htm




Související články:
Memy a informace 1
Entropie a pořádek
Informace, entropie a zblbnutí vesmíru




Rubrika: Teorie všeho | 20.08.2009, 17:48:00