Memy a informace 1.

Při výzkumu toho, co je informace, nezbytně narazíme na pojem memy a memologie. Tyto termíny si postupně razí cestu do obecného povědomí, malokdo však ví o co přesně jde.




Předmluva
Při výzkumu nejrůznějších jevů je přínosné, když se na problém zaměříme z více stran. Kupříkladu můžeme zkoumat teplo. Po provedení většího množství měření odvodíme nějaké rovnice a máme hotovo. Ovšem stejným způsobem můžeme zkoumat i zimu. Provedeme potřebná měření a odvodíme naprosto stejné rovnice, které se budou lišit pouze znaménkem. Oba přístupy jsou ekvivalentní a rovnice umožňují vypočítat potřebné veličiny jako teplotní kapacita, teplotní vodivost, například pro konstrukci mrazáku. Jen je potřeba mít na paměti, že fyzikálně se jedná o jeden jev.

Pokud se na to zapomene, tak může dojít k humorné situaci, jako když firma vyrábějící mikroskopy umístila do přístroje pro účely chlazení misku na led + zrcátko, které mělo chlad odrážet na zkoumaný předmět. Bohužel jim nedošlo, že to je totální pitomost, protože chlad se na rozdíl od tepla neodráží.

Pokud chceme zkoumat lidskou společnost a její kulturu je to o něco složitější. Máme k dispozici například sociologii, nebo psychologii, nebo teologii, které poměrně spolehlivě popisují co se děje. Ovšem podstatně méně úspěšné bývá vysvětlení toho proč se to děje, které často závisí spíš na světonázoru příslušného badatele, než na pozorované skutečnosti. Potřebovali bychom nějaké zjednodušení, nějaké základní součástky.

Pokusem o nový přístup ke zkoumání lidské společnosti a kultury je teorie memů. Současné převažující názory na život, tak jak jsou všeobecně přijímány zní ve smyslu: existuje nějaká živá hmota, která produkuje, vyrábí a využívá informace. V případě memů se jedná o pohled z druhé strany. Informace v podobě memů využívají živou hmotu ke svému šíření, přičemž ji přizpůsobují svým potřebám.

Můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat, ale je vždy přínosné se umět nad problémem zamyslet z více stran, obzvláště pokud jde o přístup, který likviduje poslední zbytky antropocentristického přístupu v sebehodnocení lidstva. To samozřejmě vyvolává odpor u osob, které lidstvo považují za vrchol evolučního vývoje, a dále u většiny náboženských směrů, které v tom vidí útok na božskou podstatu svého světonázoru.

Memologie je pokusem o zkoumání kultury, sociologie, psychologie, lidské evoluce a dalších lidských jevů z hlediska redukcionistického přístupu a některé podivné jevy lidského chování se tím dají elegantně vysvětlit. Možná, že všechny.

Ovšem při přemýšlení o tom, který přístup je ten správný, jestli tradiční, nebo ten z hlediska memů, je dobré mít na paměti, jestli se náhodou nepohybujeme na dvou stranách téže rovnice, aby se nám nestalo, že budeme vyrábět mikroskop se zrcátkem na odrážení chladu.

Poznámka.
Z důvodů vlastní lenosti jsem se rozhodl publikovat text, který mi uvázl na harddisku. Text je velmi důkladný a tak vyčerpávající, že jsem neodolal a tímto způsobem jsem si ušetřil práci. Jméno autora mi není známo a původní odkazy vedou na místa, která již nefungují. Pokud se podaří spojenými silami jméno autora vypátrat, rád ho doplním. A
ještě jedna špatná zpráva. V textu jsou čísla označující poznámky, které vedou na již neexistující webovou adresu, takže bohužel.
PS. Wu, děkuji za bleskurychlé vypátrání autora textu.


Petr Schink

MEMY: INFEKCE JMÉNEM CIVILIZACE.

http://www.mybox.cz/petruschka/memy/diplomka.htm
Obsah1. Úvod
2. Nástup nového replikátoru.
2. 1. Sobecký gen.
2. 2. Sobecký mem.
2. 3. Klíčové pojmy memetiky – terminologie.
2. 4. Životní cyklus memu. (asimilace, fixace, vyjádření, přenos)
2. 5. Víra jako parazit.
3. Chaotické systémy.
3. 1. Samoorganizace a systémová inteligence.
3. 2. Dvě evoluce.
3. 3. Konflikt evolucí.
3. 4. Člověk jako celulární automat.
3. 5. Memetická společnost.
4. Epidemie která nás stvořila.
4. 1. Memy a jazyk.
4. 2. Memetické očkování.
4. 3. Memetické paradoxy.
5. Informace, replikace, memy.
6. Závěr
7. Použitá literatura

1. ÚVOD
Se začátkem 21. století skončila pro lidstvo jedna éra. Éra, v níž nejpodstatnější roli hrály hmotné energetické zdroje a dějiny utvářely boje o ně. Jistě, i nadále je velice podstatné, na jakém energetickém základě bude poháněn mohutný a těžkopádný stroj, zvaný civilizace. Ovšem pokrok lidstva už nesouvisí tak úzce s tím, kdo a jakým způsobem tyto energetická zřídla ovládá.
Složitá mašinérie podpůrných prostředků, s jejichž pomocí přežíváme, stále více a více závisí na informačních pramenech, jimiž jsou jednotlivá ohnisková centra lidstva provázána. Tato jemná vlákna mohou být sice kdykoliv nenávratně porušena zásahem takříkajíc zdola – prostým odstřihnutím v místě vazby na hmotná energetická centra. To by ovšem s velkou pravděpodobností znamenalo zánik lidstva, jak jsme si jej zvykli v posledních zhruba padesáti letech vnímat. A v naší zrychlené době znamená padesát let opravdu hodně. Vždyť právě v nich došlo s pomocí vývoje informačních technologií k nejmarkantnějšímu posunu směrem vpřed (ačkoliv o tom směru by jistě mnozí eko-aktivisté a jim podobní dlouze diskutovali).

Těchto padesát let se stává prakticky funkční pamětí lidstva. Krok zpět za jejich hranici by už složitá struktura civilizace neunesla. Představme si podobnou situaci kdykoliv jindy v dějinách lidského rodu – padesát let dopředu či dozadu nehrálo v té době téměř žádnou roli, historické etapy dělíme na století a v hlubším dávnověku dokonce na tisíciletí a místo náhlých skoků vývoj v té době vnímáme jen jako cosi plíživého, v rámci několika generací nezaznamenatelného. Dnes by se ovšem přemnožené lidstvo zhroutilo pod tíhou náhle zmrtvělých technologických konstruktů, bez pomoci informačních systému prostě neovladatelných. Jemné předivo informačních systémů je tak v jistém smyslu ocelovou sítí, chránící nádorovitě přebujelou amébu naší civilizace před pádem do zkázy.

A přesto o původu a fungování tohoto informačního boomu víme velmi málo. Spokojili jsme se s tím, že to prostě tak nějak funguje a snahy o vysvětlení odbýváme často poněkud pejorativním označením sociální inženýrství, což je pojem, jehož význam se časem zvrhl v jakési marné snahy organizovat lidskou činnost přísně vědeckými metodami, které ovšem ve střetu s často nepředvídatelným lidským chováním selhávají.

Na tomto místě nastupuje memetika, relativně nová vědní disciplína, která se cíleně snaží o to vysvětlit, jakým záhadným způsobem se stalo, že člověk jako jediný tvor objevil a hlavně využil vyšší struktury informačního systému, na jehož základě funguje společnost. Jak snad dále dokáži, předpoklady pro rozvoj tohoto systému leží v samém stavebním plánu našeho mozku, a vznikaly vlastně zároveň s jeho evolucí.

Nové objevy na poli informačních technologií, v oblasti neurobiologie, genetiky i kulturně sociálních vztahů nám kladou zdánlivě absurdní otázku otřásající zažitými jistotami:'Vládneme my informacemi nebo je tomu naopak?'

Předkládaná práce, vycházející z teorie, jež se dá stručně shrnout pod pojem 'infekční informace' (jinak řečeno memy), se na tuto nelehkou otázku snaží najít odpověď. Ta ovšem už ze samotné podstaty mlhavého pojmu informace nemůže být jednoznačná. Pokusil jsem se tedy zkompilovat základní východiska relativně mladé a rozvíjející se vědní disciplíny memetiky a získané poznatky zapracovat do novověké pansofie – 'Teorie chaosu'.

Ačkoli kombinace obou teorií nevycházejí z žádné určité práce a jde o (existuje-li vůbec něco podobného) původní nápad, nebyl jsem příliš překvapen, když jsem v průběhu psaní narazil na několik článků s podobným zaměřením. Věda se v kruhu vrací ke svým filosofickým počátkům a s pokorou uznává, že vše souvisí se vším.

Poprvé jsem se s pojmem mem setkal v prvním ročníku studia, když jsem zcela náhodou dostal jako zadání seminární práce u pana profesora Cejpka téma:'Memy a jejich společenské důsledky'. V té době jsem, přiznávám, neměl ani potuchy, oč se vlastně jedná a záhadné slovo mem jsem marně hledal ve slovníku cizích slov. Nebyl jsem ostatně sám – materiálů v češtině bylo pomálu, a tak jsem vycházel jen z několika internetových článečků. S odstupem času však musím uznat, že jsem měl při vybírání námětu výjimečně šťastnou ruku a rád bych panu profesorovi dodatečně poděkoval. Od té doby jsem se snažil sledovat dostupné prameny o memetice i příbuzných oborech, a mé studium nakonec vyústilo v bakalářskou práci. Snad i ona přispěla příslovečnou troškou do mlýna k zaplnění informačního vakua, které dodnes kolem memetiky panuje. Tím se ovšem toto téma zdaleka nevyčerpalo a tak jsem se v této oblasti rozhodl pokračovat i nadále.

Memetika si jistě ještě musí hledat své místo v systému věd a nutno přiznat, že některými vědeckými kapacitami jako věda v pravém slova smyslu zatím brána není. 'Zásluhu' na tomto stavu snad má i její značně živelný vývoj, který probíhá – jak jinak – memeticky, čili infekčně. Memy nových idejí i samotná terminologie prodělávají zatěžkávací zkoušku životaschopnosti, a pokud se jim nepodaří uchytit, 'uhynou'.

Ačkoli se tedy memetice ještě nepodařilo novými myšlenkami úspěšně nakazit všechny odborníky, pohybující se na příbuzných vědeckých polích, je tomu tak spíše proto, že mnozí z nich prošli silnou očkovací kůrou rigidního myšlení a zažitých, 'nezpochybnitelných' teorií.
Snad i má práce pomůže trochu nalomit tuto bariéru a prosadit memetiku, když už ne přímo jako vědní obor, pak alespoň jako pozoruhodný nový náhled na svět.

2. Nástup nového replikátoru.
2. 1. Sobecký gen.
Máme-li přesně pochopit pojem mem, který se ve své podstatě dotýká psychologické a jakoby nehmotné roviny našeho bytí, musíme začít poněkud obšírněji. Dostaneme se tak až k darwinistické evoluční teorii a k vědnímu oboru genetiky. Těmito tématy se ve své knize Sobecký gen ('The Selfish Gene') zabýval roku 1976 britský biolog a zakladatel memetické teorie Richard Dawkins.
Ve svém, můžeme snad říci, revolučním a každopádně dodnes ne zcela přijatém díle se pokouší rozkrýt základní principy vývoje života a vysvětlit zdánlivě nesmyslné aspekty chování živočichů, a v širším měřítku i vývoje života na Zemi vůbec.

Dosti zjednodušeně by se dalo říct, že Dawkins bere jako základní podmínku rozvoje života sobeckost, avizovanou už v titulu jeho díla, nebo alespoň cosi, co lze jako sobecké jednání interpretovat nezávislým pozorovatelem. Tato sobeckost a dravá rvavost o místo na slunci je velmi snadno vysvětlitelná evolučním tlakem, vyvíjeným okolními podmínkami na jakoukoliv živou částečku přírody. Živý tvor je tak neustále nucen přizpůsobovat se, bojovat, přežívat, množit se a zabydlovat jakoukoliv skulinu ve vhodné evoluční nice, v níž bude moci přečkat alespoň několik generací. Tedy tak dlouho, dokud se neuvolní nika výhodnější.

Tento urputný boj o život se odehrává v rámci dlouhých generací, kdy se vhodnými, i když náhodnými mutacemi genů živočich přizpůsobuje svému okolí a předává dalším generacím tu nejvhodnější genetickou výbavu. Život, potažmo sobecké geny, tvořící základní stavební kameny života, jde za tímto cílem doslova přes mrtvoly a v jeho stopách zůstává hromada nedostatečně adaptabilních předchůdců.

Sobeckost života jde někdy opravdu velmi daleko a člověk se svými předsudky ji může vnímat až jako krutost. Za příklad může posloužit agresivní chování racků chechtavých, požírajících v nestřeženém okamžiku mláďata z vedlejšího hnízda. Zajišťují tím však dostatek potravy pro vlastní mláďata a z tohoto úhlu pohledu tak vlastně osvědčují mateřskou starostlivost. [1]

Z toho vyplývá, že geny se většinou pokoušejí zachovat hlavně svou přímou linii rodič – dítě, i když i v rámci hejna jistě fungují pevné vazby. Podobně brutálně působí i lví samci, zabíjející bez skrupulí cizí mláďata, aby se tak sami dostali k páření a rozsévání své genetické informace do dalších generací.

To je ovšem zjednodušený pohled, který se opírá o jednu z evolučních teorií, nazývanou poněkud emotivně 'Příroda s krvavými drápy'. Podobné jednání je sice z hlediska živočicha jako jedince bezesporu krátkodobě výhodné, už méně by se však osvědčilo, kdyby tuto taktiku hry využívali všichni. Výsledkem by byla biologická katastrofa, končící nepochybně vyhynutím celého druhu.
Daleko více se osvědčila taktika půjčky za oplátku, kdy 'hráč' na šachovnici života přistupuje k ostatním automaticky vstřícně a teprve je-li zklamán, oplácí zlé zlým. Ostatně racci se neživí výhradně svými druhy, ale hlavně rybami. Už vůbec nechci mluvit o tom, že za podmínek absolutního sobectví by se ani žádný život na zemi, snad vyjma nejprimitivnějších jednobuněčných organismů, rozvinout nemohl.

Jak si tedy vysvětlit, že přes právě jmenované těžkosti život na naší planetě vykvetl do takových měřítek? Dawkins sám nabízí odpověď a to dosti překvapivou. Do protikladu k této sobecké taktice staví totiž sebeobětování a altruismus, který se kupodivu projevuje i ve zvířecí říši.

Jistě budeme všichni dojati sebevražednou snahou kachny, snažící se od hnízda odlákat predátora a ochránit tak svá mláďata. Podobně altruisticky bývá často vykládána i snaha některých jedinců v antilopím stádě, upoutat na sebe nápadnými skoky pozornost dravce, a zachránit tak třeba slabšího jedince. Pro život skupinových tvorů se mnohdy může zdát výhodnější týmová práce a altruistické chování.

V této chvíli by leckdo jistě mohl nad teorií sobectví jako základního principu vývoje mávnout rukou a začít se rozplývat nad dobrosrdečnými zvířátky. Dawkins ovšem zachází dál a označuje jako sobecké i toto zdánlivě nezištné chování.

Osvětleme si to na dalším příkladu. Včelí dělnice, která by v zárodečném stadiu mohla být potencionálně 'naprogramována' do role královny, svou pozicí nemnožícího se nástroje úlu v podstatě ztrácí. Vydává energii na zachování života královny a jejího potomstva a v okamžiku ohrožení se obětuje ve prospěch úlu. Takto se na věc můžeme dívat my. Dawkins však tento zdánlivý paradox řeší přesunutím motivačního faktoru na genetickou úroveň. Podle něj ne my, ale právě nejmenší stavební jednotky života – geny, drží otěže našeho jednání a neustále nás nepřímo ovlivňují. A z jejich hlediska jsou dělnice jen dalším výběžkem složitého organismu úlu, který lze pro dobro celku obětovat.

Tento systém popisuje Dawkins pomocí tří základních pojmů – genetická informace a její nosič, tedy kyselina D.N.A. a jakýsi vehikl lidského těla – rozuměno jako prostředek rozmnožování, získávání energie, přemísťování a podobně. Na vědomé úrovni tak sice máme dojem, že jsme to my, kdo vládne všemi schopnostmi vehiklu našeho těla, ovšem valná část našeho jednání je už předem určena základními stavebními jednotkami, tedy geny. Stejně jako z kostek Lega nikdy nepostavíme dokonalý kruh, bude i nás stát velké přemáhání jednat proti genetickým predispozicím, velícím přežít a množit se za každou cenu. Kněží se svým závazkem celibátu by jistě mohli vyprávět. Ve zvířecí říši pak všechny tyto vnitřní boje a traumata odpadají a vládu nad tělem přebírá instinkt.

V okamžiku, kdy se v příslovečné prapolévce na úsvitu věků poprvé objevil zárodek života schopný reprodukce, byla jeho další cesta k vývoji inteligentních forem života už předurčena. V genu se totiž snoubí všechny podmínky definující replikátor, tedy stroj na množení sebe sama. Je schopný sebekopírování, je dostatečně dlouhověký, aby tohoto okopírování stihl dosáhnout, a tuto svou základní 'životní náplň' provádí s nebývalou přesností, která však přesto umožňuje určitou míru variace. Díky tomu jsou další generace schopny proniknout a přežít i tam, kde se to ještě jeho genetickým dědouškům zdálo být nemožné.

Gen, který je ovšem sobecký jen nevědomě, si zcela bezohledně razí cestu ke svému přežití a nechává za sebou na evoluční křivce své méně úspěšné kolegy. Na základě principu variace a rekombinace vznikají v dalších generacích genů nové mutace, které se ovšem snaží přežít stejně úporně jako jejich předchůdci. Výsledek je v tomto urputném boji o život a zachování genetické informace dán právě momentální výhodností té které mutace a její schopností přizpůsobit se měnícímu se prostředí.
Na začátku tohoto běhu na opravdu velmi dlouhou trať stály primitivní jednobuněčné organismy, vzniklé na úsvitu věků. Jelikož základní tendencí genů je rozmnožovat se, brzy jim přestala stačit biologická nika, daná jejich mikroskopickou velikostí. Postupně vznikají skupiny kooperujících genů, které pozvedly svou 'sobeckost' na vyšší úroveň a tvoří nyní stále složitější 'mašiny na přežití a množení'. Především na množení, jelikož tvor schopný přežít jakékoli nebezpečí se zdravou kůží, dožít se metuzalémského věku a nedbat přitom na rozšiřování svého genofondu, bude brzy vytlačen tupoučkými potvůrkami s větším sexuálním apetitem. Stačí totiž přežít jen do doby sexuální zralosti, přivést na svět další generaci a z hlediska genu pak už můžete klidně odpočívat v Pánu. Bez nadsázky to lze vyjádřit aforismem 'Slepice je jen prostředek, kterým vejce tvoří další vejce'.

Nezasvěcenému se snad tento proces může zdát příliš složitý a jen těžko odhaluje cestu od jednobuněčného zárodku k vysoce sofistikovaným mechanismům zvířecích a lidských těl. K nastartování tohoto procesu však postačí dodržet několik základních předpokladů. Potřebujeme entitu schopnou replikace s určitou schopností variability, která se může, ale nemusí projevit v další generaci a selekční tlak daný vnějšími životními podmínkami, díky kterému přežijí jen ti nejpřizpůsobivější.

Pod tímto kombinovaným nátlakem vznikají stále komplikovanější organismy, soutěžící o své místo na slunci. Jakmile je vývojový proces jednou nastartován, nelze jej zastavit. Přežívají jen ty nejschopnější varianty a i ty jen tak dlouho, dokud se dokáží přizpůsobit měnícím se podmínkám.
Oběť kachní matky, chránící svá mláďata, získává v tomto světle zcela novou dimenzi. Ne kachna, ale skrytě naprogramovaný genetický algoritmus ji nutí ochránit genofond jejich mláďat, a z tohoto pohledu je to obchod více než výhodný. Geny sice ztrácí jednoho svého nositele, ale zůstává zachována celá další generace, nesoucí v sobě přinejmenším z poloviny totožnou informační matrici.
Podobná sobecká matematika se uplatňuje i v jiných, už ne tak srdcervoucně dojemných situacích. Samice některých druhů je schopna v období nedostatku zabít a sežrat svá mláďata, jelikož investice do jejich vypiplání by byla příliš vysoká. Z hlediska genů je vhodnější doplnit tímto způsobem energii matky a s množením počkat na příhodnější okamžik.

Stejně sobecky se chová samec, který neváhá usmrtit cizí mládě a nastartovat tak u samice reprodukční cyklus, jehož produktem bude tentokrát potomek s jeho genofondem. Matka tím sice ztrácí svou investici do tvorby vajíčka, donošení mláďat, kojení a tak dále, ale mnohem více by ztratila výchovou společensky nepřijatelného potomka, beztak odsouzeného k záhubě. [2] Například u myší jde tento proces tak daleko, že samice spontánně potratí, když je umístěna k jinému samci.
Bohužel pro podobné příklady nemusíme chodit pouze do zvířecí říše. Tento 'syndrom Popelky' – tzn. týrání a dokonce zabíjení dětí – je podle statistik daleko běžnější v rodinách s výskytem alespoň jednoho nevlastního rodiče. Nejčastějším iniciátorem násilí se stává nevlastní otec, tlačený nesčetnými předchozími generacemi k infanticidě a šíření vlastního genomu. Živení nepříbuzného potomka je prostě příliš nákladné a hlavně ubírá prostředky, které by mohl využít potomek vlastní. Jak se zdá, nemáme-li společný genetický základ, padají v nás lidech určité hranice, bránící nám ve vybití agrese. Podle několika průzkumů je dokonce 90% šance, že nepadneme rukou přímého příbuzného tzn. rodičů nebo sourozenců. Naopak vraždy nevlastních dětí, nebo manželů a manželek se nevymykají z běžného průměru.

Přijatelnou a pro nás lidi poněkud pikantní strategií, schopnou obalamutit nebiologického otce, může být samičí promiskuita – v tomto případě si totiž samec nemůže být jistý, zda je mládě sousedovo nebo jeho a nechá je přežít. To ovšem platí spíš ve zvířecí říši, která není svázána složitými strukturami civilizace a kulturních předsudků, které promiskuitní ženu většinou ostrakizují a vylučují na okraj společnosti.

Ostatně taktika promiskuity bude brzy neudržitelná i z jiného důvodu. V současnosti probíhají v některých státech urputné boje kolem nového testu určení otcovství. Už není třeba složitého procesu a určování genetického vzorku za lékařské asistence. Zjednodušeně řečeno stačí prostě plivnout na papírek a otec je určen velmi rychle. Například v Německu se však chystá zákon, který by podobný test umožnil jen se souhlasem matky. Kdo ví, kolik pečlivě utajovaných aférek s následky by mohlo prasknout a kolik dětí by tak přišlo o obalamucené 'tatínky'.

2. 2. Sobecký mem.
Výše uvedené příklady snad objasňují Dawkinsovu teorii sobeckých replikátorů a způsob jejich evoluce. Zároveň je zřejmé, že pojmem gen není myšlena ona známá molekula s dvojitou šroubovicí, ale spíše informace v ní obsažená. To ona totiž dává podnět k replikaci a z tohoto pohledu není gen nic jiného než další 'mašina na přežití'.

V řeči odborné terminologie je informační médium fenotyp a teprve informaci v něm obsaženou lze nazvat genotypem. Dobře vysvětlitelný je tento vztah na příkladu kresby. Původní malířův nápad, ono nehmotné políbení múzou, je genotyp. Kopie z ní odvozené jsou však už jen fenotypy – projevy genotypu. Fenotypem živočicha se tak stává nejen stavba jeho těla, ale i způsob jeho koexistence s okolím. Například součástí fenotypu bobra je technika, kterou staví své hráze. Zjednodušeně lze říci, že genotyp je cosi jako počítačový program, řídící nejen růst živočicha a jeho výsledný tvar, ale i chování, které mu umožňuje přežít v jeho biologické nice.

Tuto myšlenku lze použít jako odrazový můstek k další teorii:'Co když se podobným způsobem množí a vyvíjejí informace samotné? ' S informacemi kódovanými geny si totiž vystačíme jen u nižších živočichů, jejichž chování je předem determinováno instinkty – pevně danými vzorci chování, vázanými na hardware těla a vybroušenými k dokonalosti miliony let evoluce. Učení, přejímání nových vzorců chování a nápodoba jsou však fenomény, na něž už nám genetický hardware nedokáže dát odpověď.

Jakkoli absurdní se to tedy může v první chvíli jevit, Dawkins uvedl na scénu nový druh informačního replikátoru, existujícího bez ohledu na svém genetickém nosiči a procházejícího napříč generacemi bez ohledu na dědičnost. Respektive dědí se dispozice mozku přijímat, zpracovat a dále šířit informace, ovšem informace samotné se volně šíří populací a přežívají či zanikají v závislosti na tom, nakolik jsou svým uživatelům prospěšné, a ti je jsou ochotni přenášet na další nositele. Podobné samostatně se replikující informace nazval memy.

Myšlence memů je v Dawkinsově přelomové knize 'Sobecký gen' věnováno jen několik stránek a má spíše pomoci osvětlit teorii replikátorů a nahlédnout na ni i z jiného úhlu. Přesto právě memy zaujaly mnohé čtenáře nejvíce. I Dawkins si jejich potenciál později uvědomil a soustředil svůj výzkum právě tímto směrem.

Teorii memů dokazuje na příkladu samečků jistého druhu zpěvných ptáků, kteří si v období páření získávají pozornost samic popěvky. Vypozoroval, že na rozdíl od většiny jiných druhů, u nichž namlouvací rituály zůstávají po celé generace neměnné, u těchto pěvců se píseň modifikuje velice často. Šlo dokonce celkem přesně vysledovat původ nové, módní a u samic úspěšné melodie, kterou následně imitovala většina ostatních samečků. Ptáci se doslova nakazili novou rituální písní a šířili ji dále.

Další příklad pochází rovněž z říše ptáků a vzhledem k jeho novosti jej můžeme jen těžko ignorovat jako genetickou predispozici. Jistý druh zpěvných ptáků si během několika generací osvojil zvyk prorážet papírové zátky lahví z mlékem, které mlékař v Anglii tradičně staví na zápraží. Nový zvyk se lavinovitě šířil celou Anglií a šlo relativně přesně vysledovat jeho pohyb region od regionu. Ptáci si jej osvojili prostřednictvím imitace, tedy stejným procesem, kterým jsme se například my lidé naučili ovládat nástroje, nebo mluvit.

Susan Blackmorová se sice, ve snaze o přesnou definici memu, podobných příkladů ze zvířecí říše zříká. Považuje je, spíše než za čistou imitaci, za sociální učení (tzn. ptáci ve snaze dostat se k mléku nepoužívají vždy stejnou metodu a jsou podněcováni spíše výsledkem svého snažení, tedy mlékem), ale dle mého názoru jde různé typy přístupu zvířat považovat stejně dobře za mutaci memu. Ne vždy se povede láhvi proklovnout víčko, někdy se třeba převrhne, ale k mléku se pták dostane stejně. Tímto pak vznikne nový mem, imitovaný jinou skupinou ptáků.

O memech se mluví jako o jednotkách kulturního přenosu, projevujících se v procesu, který lze nazvat imitace. Podle další doplňující teorie jde o jednotku kultury, přenášenou negenetickým procesem, zvláště imitací. [3] Jak je tedy patrné, memy jsou definovány hlavně specifickým procesem svého přenosu – imitací.

Samotný výraz mem byl zvolen pro jeho podobnost se slovem gen, s nímž sdílí základní vlastnost – jsou to replikátory. Ze samotné podstaty je memetická informace určená k množení. Ponouká k tomu své nositele svou užitečností a lákavostí, a k uchycení v mozku hostitele využívá i mnohé jiné háčky, jak si řekneme později. Pokud mem tyto vlastnosti postrádá, zanikne, podobně jako zaniká geneticky postižený jedinec, jehož odchylka jej nekvalifikuje k přežití. Dále jde o jakousi slovní hříčku, odvozenou od slova imitace, což je vlastně základní technika, kterou tento replikátor využívá k množení. Ve slově můžeme také vysledovat základ anglického slova memory – paměť, což je pro změnu ekologická nika, v níž mem přežívá. V neposlední řadě byl název mem zvolen pro jeho snadnou zapamatovatelnost a chytlavost, která téměř nutí k dalšímu používání, a tím zároveň dokazuje správnost teorie replikujících se informací.

Stejně jako 'sobecký gen', který si pěstuje a využívá svého přenašeče jako prostředek přežití (znovu opakuji, že to vše se děje nevědomě, na základě určitého naprogramování a tlaku vnějších podmínek), mají i memy povahu virové nákazy – snaží se rozšířit, a jejich šance na přežití je tím větší, čím větší je jejich schopnost úsporného a dokonalého kopírování. Zároveň ovšem mají vyšší variabilitu než geny. Dokáží tak zmutovat a vyvinout se v další generaci v neporovnatelně kratším časovém úseku, než geny. Cizopasí na nás, reprodukují se, přenášejí na další hostitele a jsou dokonce schopny nás ovládat.

Zjevným příkladem mohou být vtíravé melodie, reklamní slogany, ideologie (nabízím jednoduchou mnemotechnickou pomůcku – 'idea je to, co máš ty, ideologie je to, co má tebe'), módy, nezničitelné předsudky, fámy, fráze, neodbytné myšlenky nebo třeba poplašné zprávy.

Memy a lidská mysl jsou v procesu evoluce pevně spjaty. Mozky našich evolučních předchůdců byly na počátku věků pro první memy cosi jako prapolévka pro první zástupce života na zemi. Memy rozdělávání ohně nebo štípání pazourku (nemám teď na mysli rovnou dokonalý hrot kopí, ale náhodou rozštípnutý valoun, s jehož pomocí se pak pračlověk dostal k morku v kosti), se staly prvními vlaštovkami, které byl primitivní mozek schopen pojmout. A čím byl mozek rozvinutější, tím více podobně užitečných aktivit byl schopen napodobit a aplikovat. Memy začaly podmiňovat lidské přežití a evolučně zdatnější se tak stávali lidé (či jejich předchůdci) se schopností pojmout a vyselektovat ty nejužitečnější memy, napodobit/naučit se ty nejužitečnější aktivity.
Genetická a memetická evoluce se tak vzájemně ovlivňují v provázaném, a vzájemně se podporujícím cyklu. Zároveň však rozvoj naší mysli a schopnost nechat se nakazit memy (původně veskrze kladná schopnost) vedly k rozvoji parazitických memů, navázaných na nám užitečné myšlenkové struktury.

Evoluční proces se odehrává na základě náhodné variace a výběru replikátorů. Ty se dále formují sexuálními rekombinacemi a mutacemi. Přirozený výběr pak závisí na jejich úspěchu či neúspěchu v procesu množení. 'Evoluce znalostí' se podle zastánců memetiky řídí obdobnými pravidly. Replikátory jsou zde namísto genů ideje, variace memů probíhá imaginací nebo nedokonalou nápodobou. Přežívají ty memy, kterým se podařilo upoutat naši pozornost, uchytit se v mozku, a přinutit nás znovu je opakovat.

Přesně v tomto duchu memy soupeří o místo ve sdělovacích prostředcích a hlavně o naši pozornost, a teritorium (místo v paměti). Vítězí ten nejsilnější.

Jak vidno, chovají se podobně jako viry, a to do důsledků. Náplní 'života' je u nich reprodukce za pomoci energie hostitele. V extrémních případech až do úplného vyčerpání zdrojů – tedy smrti hostitele. Zde se také dostávají do konfliktu se svými původními spojenci – geny, což lidská psychika velice těžce snáší.

Kolikrát jsme četli o hrozných následcích morových epidemií a jak často denně slyšíme o nově objevených nemocech jako je Ebola, H.I.V. nebo zmutované smrtící typy chřipky ? Oběti na životech jsou při memových epidemiích srovnatelné. Nezřídka taková nákaza postihne celé populace. Fašistická nebo nacistická ideologie zde může posloužit jako názorný příklad. V současnosti je podobnou hrozbou například náboženský fanatismus, různé teroristické bojůvky, jejichž příslušníkům jsou do vymytého mozku implantovány ideje planého nacionalismu a boje za vlast či za víru, rasistické skupiny, extrémistické politické strany, různé sekty a v neposlední řadě reklamní kampaně.
Taková nákaza je o to zákeřnější, že na těle nezanechává žádné stopy a k šíření nepotřebuje kapénky ani krev. Pro cestu z mozku do mozku si vystačí s procesem imitace.

Na základě osobní zkušenosti každého z nás si jistě dokážeme odvodit nejzjevnější vlastnost výše uvedených memů. Doslova nás nutí být opakovány, čímž se přenášejí na dalšího hostitele. Určitě jste se také někdy přistihli při pobrukování stupidního popěvku z reklamy na prací prášek.

Tyto příklady jsou ovšem ve své podstatě značně primitivní. Dawkins a jeho následovníci – jako Susan Blackmorová – zacházejí dál, a jako memetický komplex identifikují prakticky celý systém lidského vědění, vztahů, kultury, zábavy atd. Dawkins mluví například o módě v oblékání, ceremoniích či architektuře, ale také o inženýrství a technologii, které se vyvíjejí způsobem velmi podobným zrychlené genetické evoluci, s níž ovšem nemají žádnou spojitost.

Podobný systém je pro lidskou společnost zcela specifický a nejde vysvětlit pouhou biologickou evolucí. Ta probíhá jen vertikálně – z generace na generaci jsou předávány s malými obměnami genetické informace. Vlna nových memů se ale šíří horizontálně celou generací a přenese se pak, třeba i s vylepšením (vadný, či spíše momentálně nevhodný mem nemá šanci na přežití), do dalšího pokolení.

Genetická evoluce nás totiž oproti jiným živočichům vyzbrojila schopností imitovat chování našich soudruhů. Už od kolébky lze pozorovat neumělé pokusy nemluvněte napodobit pohyby, grimasy i řeč rodičů. Do určité míry jsou imitace schopni i jiní tvorové, ale většinou jde jen o reflex, osvojený metodou cukru a biče. Lidský mozek jako jediný je schopen intuitivně vycítit základní charakteristiky určité činnosti a nejen ji tupě napodobit, ale odhalit skrytý systém v ní zakódovaný. V podstatě tedy nenapodobujeme určitou činnost, ale řídíme se návodem, který jsme si z předchozího pozorování odvodili. Určitý způsob chování je tedy oním pomyslným fenotypem, zatímco jeho význam, který si náš mozek rozkódoval, genotypem. Je třeba zmínit, že o toto pojetí se v současnosti vedou spory a například behaviorální memetici považují naopak chování za genotyp a informaci, podle níž se při našem konání řídíme, za fenotyp.

První memy nás musely nějakým způsobem zvýhodňovat v boji o přežití. Šlo patrně o návody na pěstování plodin, vylepšení pastí na zvěř, výrobu zbraní apod. S postupem času nám však tento proces 'přerostl přes hlavu' a začalo kopírování i nepříliš užitečných informací. Dá se říci, že jsme přešli z fáze evoluce biologické do evoluce (či spíše revoluce) kulturní.

Našim předkům jistě nepomáhalo bezprostředně k přežití vyprávění legend a křepčení kolem ohně ani modelování 'Věstonických Venuší'. Nic nás ani nenutilo k vymýšlení nových taktik lovu. Lidská populace by byla schopná přežít i při tehdejším stagnujícím způsobu života, tak jak to ostatně dělá už tisíce a miliony let většina živočišných druhů na Zemi. Jedinci schopní lépe přenášet memy (třeba vydělávání kůží nebo rozpoznávání jedlých plodů), však byli vyhledávanějšími sexuálními partnery, a do dalších generací tak mohli přenášet své geny a s nimi i dispozice k tvorbě a přenášení užitečnějších i zcela zbytečných memů.

Pokud bychom hledali podobný příklad hostiteli neužitečného replikátoru v oblasti biologie, našli bychom třeba viry, které napadají zdravé buňky a nutí je produkovat vlastní genetickou informaci. Povahu parazitů mají i některé partie našeho genofondu, který tvoří z velké části zdánlivě balastní geny bez zjevné funkce (které ovšem mohly kdysi určitou roli plnit nebo na své uplatnění teprve čekají).

Z pohledu memů je lidská kultura jen nosičem jejich rozbujnělého ekosystému. Vyjádřeno volnou metaforou – v lidské společnosti žijí geny na vodítku memů, zatímco u nižších druhů je tomu obráceně.

2. 3. Klíčové pojmy memetiky – terminologie.
Pro lepší pochopení postupu memetické infekce by bylo jistě záhodno přiblížit si některé pojmy, užívané v memetice. [4]

V případě autotoxických memů se dá říci, že memetický pes se už zcela utrhl z biologického řetězu a je schopen bezprostředně ohrozit život svého hostitele. Může jít třeba o mem mučednictví nebo fanatismu, nutící nositele zabít se při sebevražedném útoku. Lidé nakaženi autotoxickým memem jsou jím zcela ovládáni a užívá se pro ně označení memoid.

Obvykle se jedná (ale ne nutně) o jedince nějakým způsobem duševně, fyzicky nebo jinak oslabené. Může jít o teenagery hledající své místo v životě, kteří jsou náchylní stát se závislí na sektě. Autotoxickému memu může propadnout i populace celé země zmítané nepokoji, která je snadno napadnutelná agresivními memy všemožných „führerů" slibujících snadné řešení problémů.
Memoidé žijí často v určité symbióze s memboty, tedy jedinci, kteří celý svůj život zasvětili šíření memů. A to často i na úkor geneticky zakódovaných potřeb, jako v případě katolické církve, kdy má být veškerá energie kněží soustředěna na spravování stáda věřících a přirozené sexuální potřeby jsou úmyslně potlačovány. Mluvíme o tzv. kultu, tedy sociotypu, v němž dochází k šíření těchto sebezničujících memů. Sociotypem rozumíme vnější vyjádření memetického komplexu podobně jako je tělo vnějším vyjádřením genotypu. Prostředky nákazy se prakticky neliší, ať už jde o misionáře, slibující mučedníkům slasti nebeské, otravné Jehovisty, postávající na nárožích a klepající nám na dveře, nebo nacismus. Jedinec je izolován od svého sociálního okruhu a pomocí různých prostředků (od modliteb a meditačních cvičení po předčítání Mein Kampfu a frenetické heilování) je mu vymyt mozek bláboly, které jej v důsledku zničí.

Ačkoli by se mohlo zdát, že autotoxické memy jsou již předem odsouzeny k vyhynutí, na příkladech z každodenního života vidíme, že tomu tak ani zdaleka není. K šíření jim totiž zcela postačí, aby memoid před nebo i po smrti (příkladem 'hodným následování') nakazil alespoň jednoho člověka. Vlnu takovýchto infekcí si prožil středověk se svými flagelanty, jejichž sebetrýznění jakousi zvrhlou romantikou a příslibem odměny na věčnosti táhlo další následovníky. Nebo se stačí ve večerních zprávách podívat na sebevražedné útoky palestinských bojovníků za nezávislost.
Postupem času ztrácí většina kultů na agresivitě, což lze dobře pozorovat na současné katolické církvi. Ta jistě také začínala jako spolek fanatiků, postupem času se ovšem přizpůsobila společenským konvencím, které ostatně do značné míry sama tvořila.

Opakem (ačkoli ne úplným) autotoxických memů je mem exotoxický, který si za svou oběť vybírá zastánce odlišných politických ideologií, 'nevěřící psy' apod. Tím se sice může připravit o potencionální hostitele, zároveň ale takovýto boj za 'jedinou správnou věc' slouží jako vnadidlo pro dosud neinfikované jedince. Obětí exotoxických memů jsou ostatně často jen ty osoby, u nichž už konkurenční mem vybudoval dostatečně odolnou imunitu proti jiným ideám. Mluvíme o tzv. imunomemu, který si loajalitu nositele zajišťuje třeba příslibem vděčnosti národa za jeho oběť, nebo naopak hrozbou věčného opovržení.

Miléniový mem nebo mem konce označuje taktiku šíření určitého typu poplašné informace. Často jde o ohlášení konce světa nebo jiné katastrofy k určitému datu. Tuto taktiku využívají například Jehovisté (ti si už Armagedon několikrát posunuli a jejich memy tím dosti ztratily na síle) a členové obdobných kultů. V menším měřítku si miléniovou epidemii prožili i majitelé počítačů při ohlášeném Y2K kolapsu veškeré výpočetní techniky.

Jako spící mem (dormant) bývá označována informace, která je v současnosti bez lidského hostitele. Musí se spokojit s jiným médiem – např. zapomenutou knihou nebo papyrem s nerozluštěnými hieroglyfy. Může být ovšem znovu probuzena k životu díky archeologickému výzkumu a dekódování. Hmotnou analogií k tomuto 'spícímu agentovi' je například virus španělské chřipky, který, ačkoli je už po mnohá desetiletí pohřben spolu se svými posledními oběťmi, může být po rozmražení opět aktivní a smrtelně nebezpečný. Čímsi na způsob spících memů se mohou stát také zastaralé vědecké teorie.

Médium jako kniha nebo film, které slouží k uchování a pozdějšímu rozšíření memu, bývá označováno jako vektor. Vektorem může být i člověk, který sice sám není memem ovlivněný (nemá například dostatečné znalosti k dešifrování informace), ale je schopen jej šířit dále. Ačkoli je dekódovatelnost základní podmínkou k úspěšnému působení memů, paradoxně může obtížnější rozluštění informace sloužit i jako lákadlo pro další hostitele. Část memu je nahozena jako vnadidlo a jeho zbytek pak budoucí hostitel sám a ochotně rozkóduje, jen aby se stal výlučným členem nějaké skupiny.

V předchozích řádcích jsme si uvedli několik typů chování memů. Dále se pokusíme ozřejmit jejich strukturu a infekční strategie.

V terminologii genetiky bývá viditelný projev určitého genu (genotypu) označován jako fenotyp (např. snášení kukaččích vajíček do cizího hnízda je fenotypem = projevem kukaččích genů). Obdobně projev memotypu lze brát jako sociotyp. Tak se sociotypem nacionalismu může stát určitá politická strana nebo projevem memotypu Bible církev.

Memy jako replikátory mají přirozenou tendenci ke změnám vlastní struktury a obsahu. Jde o tzv. memetický drift (obdoba genetického driftu), což je vlastně jejich jediný nástroj vývoje a zdokonalování. V některých sociotypech ovšem bývá takovýmto změnám zabráněno pomocí dogmat jako v případě nedotknutelnosti svatých textů (např. Korán, který je opisován i s původními pravopisnými chybami). S nástupem psaného slova je memetický drift – zvláštně v oblasti exaktních věd – do značné míry omezen.

Nové memy, jimiž jsme v průběhu našeho života infikováni, obohacují náš memofond nebo také meme-pool. V závislosti na úhlu pohledu může být memofondem zásoba memů jednotlivce nebo celé společnosti.

Mem sám o sobě je třeba brát jako nejmenší jednotku schopnou replikace. Nemluvíme tedy o memu křesťanství, ale třeba o samostatném memu pro celibát nebo o memech představovaných jednotlivými přikázáními Desatera. Takto 'obnažené', samostatné memy ovšem nejsou příliš lákavé, a neměly by valnou šanci na úspěch. Jsou tedy nuceny, opět po vzoru genů, sdružovat se do větších celků – memetických komplexů zkráceně memplexů. V takovémto memplexu najdeme hned několik kooperujících a koevolujích typů memů (ko-memů).

Mem typu vnadidlo (bait) hostiteli obvykle slibuje určitou odměnu (mluvíme také o memu typu odměna), často podmíněnou dalším šířením. Tím jej k této replikaci zároveň opravňuje. Kdo by nechtěl prožívat věčné slasti nebeské, nebo se třeba stát opěvovaným bojovníkem za svobodu, obětujícím se pro nějaký hezký abstraktní pojem ? Oč větší odměna nás bude čekat, když tuto 'spásonosnou' myšlenku ještě rozšíříme a 'oblažíme' jí naše spoluobčany.

Část memplexu háček (hook) usnadňuje proces replikace. Velice často nepřímou cestou, která je ovšem o to přesvědčivější, nutí hostitele k dalšímu šíření memplexu. Nutkání k opakované replikaci jaksi logicky vyplývá z ostatních částí memplexu. Mem celibátu není sám o sobě jistě příliš lákavý, když se ale spojí s informací o nějakém bonusu, který na člověka, žijícího v odříkání čeká na věčnosti, bude mnohem účinnější.

Dalším ko-memem je hrozba (threat). Spolu s vnadidlem tvoří obměnu klasické dvojice cukr – bič. Užijeme-li opět příkladu z náboženské terminologie, je nejvíce nasnadě hrozba peklem pro hříšníky, kteří se odváží léčit se z křesťanské infekce.

Jakýmsi primitivním memplexem je také řetězový dopis, v němž můžeme identifikovat všechny výše uvedené prvky. Dopis slibuje například výhru v loterii (vnadidlo – vždyť přece paní K. S. z Plzně už vyhrála 10 miliónů !), když jej rozešlete svým přátelům (háček), a naopak hrozí nějakou životní tragédií, neuposlechnete-li výzvu k rozeslání (hrozba – pan H. J. z Edinburgu dopis nerozmnožil a následně spadl do příkopu, kde si uhnal infekční žloutenku a zlomil obě nohy, jeho psa přejel traktor a manželka mu utekla s popelářem).

Technika využívající hrozeb a odměn ovšem není jediná. Stejně účinné je například využití našeho smyslu pro humor nebo obecně probuzení nějaké emoce. Vtipy jsou prakticky nejrychleji se šířící memy. Svou popularitu čerpají patrně z prastarého instinktu – kdo se směje, není pro nás nebezpečný. Dobře může memům posloužit i touha po sounáležitosti s určitou komunitou nebo strach ze smrti. Strategie Utismu ('us versus them', čili 'my versus oni') apeluje na naši podvědomou touhu vymezit svou smečku odporem proti smečce jiné – 'té špatné'. Takto se staví buržoazie proti dělnické třídě nebo mladá proti starší generaci.

Retromemy jsou zase schopny vtěsnat se do již existujícího memplexu a parazitovat na něm. Marxismus-leninismus se pokoušel napojit na mnoho myšlenkových směrů a přizpůsobit si je. Jiné memy zase využívají mimikry. Jejich replikační strategie je jasná již z názvu. Využívají ji různé pseudovědy typu ufologie a astrologie, parazitující na astronomii nebo sektářská scientologie, která se snaží hrát si na seriózní vědu.

Toto jsou ovšem jen ukázky infekčních strategií. Memetika jako věda je velice mladá a stále se rozvíjející disciplína a prakticky každý si může vyzkoušet odhalit a popsat nové příklady chování memů.

2. 4. Životní cyklus memu.
Život memetického organismu se dá rozložit do čtyř fází: asimilace, fixace, vyjádření a přenos. [5]
Aby mohl být mem replikován, musí nejprve projít asimilací jednotlivcem, který se tímto stává hostitelem. Dále je fixován pamětí, následně vyjádřen řečí, jednáním nebo jinými prostředky, a přenesen na další potenciální hostitele, čímž se jeho replikační cyklus uzavírá.
Na každé z těchto úrovní hraje roli mnoho selekčních faktorů, které mohou mem z dalšího boje o přežití vyřadit.

a) Asimilace
Úspěšný mem musí být schopen infikovat nového hostitele – tzn. vstoupit do jeho mysli. Předpokládejme, že mem je konfrontován s hostitelem. Ten se buďto dostal do kontaktu s nějakým memetickým vehiklem (rozuměno s memetickou informací fixovanou v nějakém objektu), samostatně odpozoroval určité memetické jednání nebo nezávislou úvahou spojil několik memů do memplexu. K dokončení aktu asimilace musí hostitel mem zpozorovat, pochopit a akceptovat.
Aby byl mem zpozorován, musí být dostatečně výrazný a pochopení vyžaduje, aby byl nějakým způsobem v souladu s myšlenkovou strukturou hostitele. Mysl není tabula rasa, na které se mohou volně kupit nové ideje. Spíše připomíná trojrozměrné puzzle, do kterého zapadne jen málokterý nový dílek. V závěrečné fázi asimilace musí hostitel projevit určitou vůli myšlence uvěřit nebo ji aspoň vzít vážně. Například dokážeme velice snadno pochopit ideu, že naše auto bylo zkonstruováno malými zelenými mužíčky z Marsu, ale už těžko tomu uvěříme, netrpíme-li nějakou duševní poruchou. Tím pádem se o podobném blábolu nebudeme dále šířit a mem zanikne.

b) Fixace
Aby se mem mohl nazývat memem, musí být po určitou dobu fixován v paměti hostitele. Čím déle si jej budeme pamatovat, tím větší šance je, že jej budeme dále propagovat a rozšíříme nákazu mezi větší počet 'obětí'.

Určitá trvanlivost je jedna ze základních charakteristik, kterou úspěšnému memu přisoudil už Dawkins (tištěné slovo přetrvá déle než vzkaz v písku). Další podmínkou úspěchu je přesnost kopírování. Mem je sice obdařen značnou schopností mutace, díky níž je schopen vývoje a postupu na vyšší kvalitativní úroveň, ale musí být také dostatečně stabilní, aby alespoň něco z původní informace zůstalo zachováno (neustále dokola reprodukovaná fotokopie ztratí brzy na kvalitě a nakonec i na čitelnosti). Konečně posledním měřítkem úspěchu je plodnost, čili rychlost, s jakou je nová myšlenka šířena ve společnosti (ručně opisovaný manuskript s iluminacemi je práce pomalu na celý život. Tiskařské lisy jsou oproti tomu schopny chrlit tisíce knih denně).

Stejně jako ve fázi asimilace i zde probíhá selekční boj, na jehož konci přetrvá jen několik málo (oproti původnímu stavu) memů. V průběhu dne se naše smysly dostanou do kontaktu s myriádami nových vjemů, ale jen několik má pro nás natolik zásadní význam, abychom jim dovolili obsadit kapacitu mozku na více než pár hodin. Upozornění na slevu vepřového v blízkém hypermarketu nebo informace z rádia o výsledku voleb v Ugandě pro nás prostě nejsou důležité. Tyto memy byly sice plně asimilovány, ale už ne fixovány. K tomu je zapotřebí, aby pro nás byly nějak osobně důležité nebo abychom si je cíleně osvojili opakováním.

c) VyjádřeníAby mem vstoupil do interakce s novými hostiteli, musí opustit své skladiště v mozku a zhmotnit se ve fyzické formě, vnímatelné okolím. Mohou to být například zvukové vlny (prostě řeč nebo hudba), text, obraz, figurální ztvárnění nebo chování. Vyjádření memu nevyžaduje nezbytně vědomou vůli hostitele. Naše memy mohou na okolí působit prostě tím, jak se oblékáme, jak mluvíme (např. mem tzv. fríkulinštiny – odvozeno od free, cool, in, což je poangličtělý a směšně zdeformovaný způsob psaní, oblíbený na internetových chatech), a jak se bezděčně chováme.
Některé memy zaniknou právě v této fázi, když je jejich nositel neuzná za hodny vyjádření, neví, jak je vyjádřit nebo je prostě chce uchovat v tajnosti.

d) Přenos
K přenosu na dalšího jedince či skupinu potřebuje mem fyzické médium, které je natolik stabilní, aby k novému hostiteli dorazilo bez přílišného zdeformování. Mem přijímá formu zvukové vlny, inkoustu na papíře, elektrického impulsu atd. přičemž ovšem pokaždé dochází k určitému zdeformování původní informace. Tuto jeho fyzickou formu můžeme nazvat memetický vehikl. Mem-vehikl je tedy kniha, CD-ROM, fotografie, nebo i běžné předměty, nesoucí v sobě určitou informaci.

Ztráta memetické informace ve fázi přenosu je velmi častá, pokud je poškozen či ztracen mem-vehikl předtím, než dokáže přenést informaci k dalšímu nositeli. Je také nutné, aby byl uživatel schopen informaci vloženou do artefaktu zpětně rozkódovat, např. CD-ROMem si můžeme leda tak točit na prstě, pokud nemáme k dispozici přehrávač.

2. 5. Víra jako parazit.
Už jsem v této práci zmínil jako příklad memetické infekce náboženství a jelikož se jedná o nedílnou složku života mnoha lidí, která po celá staletí formovala naší společnost, podporovala, či brzdila vývoj, a vedla k válkám, měnícím naší historii, jistě si zaslouží menší pitvu, osvětlující strukturu, na které je tento memplex vybudován.

Dawkins ve svém díle pojímal víru, a z ní vyvstávající struktury církví a sekt, jako parazitický organismus. Těží z našich skrytých strachů a nadějí, užívá metod zaháčkování, cukru a biče a utismu, které byly rozvedeny výše.

Jistě nebude na škodu přiblížit si některé parazitické strategie.

Paraziti, které známe, lze rozdělit na vertikálně a horizontálně přenosné. Vertikálně přenosné parazitické organismy sdílejí s hostitelem stejné tělo a stejné životní prostředí generaci za generací. Přizpůsobují si jej k obrazu svému a zároveň jsou sami přizpůsobování. Vzniká tedy svého druhu symbióza, často prospěšná pro obě strany. Oba organismy se nacházejí na stejné evoluční lodi a tu si ani jeden nemůže dovolit potopit.

Typický příklad takové symbiózy můžeme najít u jistého druhu dřevokazného brouka (Trypodendron lineatum) v jehož tkáních přežívají cizopasné bakterie. Ty jsou na broukovi plně závislé co do ochrany i potravy. Celý svůj život tráví v něm a z generace na generaci se přenášejí ve vajíčkách hmyzu – tedy vertikálně z rodičů na děti. Z tohoto svazku však nekyne prospěch jen bakteriím, jak by se mohlo zdát. Brouci jsou na nich také plně závislí, jelikož samci se líhnou jen z vajíček, napadených bakterií. Pokud by vyhynuly, vymřeli by i brouci, jak se říká po meči.

Horizontální přenos se oproti tomu vyznačuje tím, že infekce probíhá bez ohledu na příbuzenské svazky hostitelů. Tito parazité působí mnohem destruktivněji. Významně mění chování hostitele tak, aby docházelo k rychlému a efektivnímu šíření infekce. Paradoxně může toto chování někdy i prodloužit život napadeného. Někteří parazité cizopasící na krabech například napadají nejprve pohlavní ústrojí a až v poslední fázi přijdou na řadu orgány životně důležité.

Dalším příkladem vertikálního parazita je cizopasná rostlina Rafflesia, tvořená prakticky jen úponky, prorůstajícími tkáň pralesních popínavých lián. Rafflesia umírá spolu se svým hostitelem, ovšem ještě předtím jsou její semena roznesena po okolním pralese hlodavci a hmyzem.

Rafflesia je obzvláště vhodným příkladem parazita, srovnatelného se strategií víry či církví. Podobně jako Rafflesia parazituje na tkáni jiných rostlin, prorůstá církev tkání společnosti a užívá ji jako prostředek pro přežití.

Teď, když známe obě infekční strategie, lze předvídat, kterou z nich ten který typ náboženství pro svůj přenos užije. Vertikálně přenosná náboženství předávaná z rodičů na děti (iluze rodiny a z ní vyplývající pospolitosti bývá podporována i oslovením nepříbuzných spoluvěřících bratře/sestro/otče) se budou patrně vyvíjet k rovnovážnému stavu, prospěšnému, nebo alespoň ne nebezpečnému společnosti, jelikož jsou na ní životně závislá. Většina světově uznávaných největších náboženství tedy může dostat razítko 'neškodné', ačkoliv je zřejmé, že ve svých počátcích si muselo projít bouřlivými dobami náboženských válek, mučednictví a reforem, při kterých padaly hlavy a hořely hranice. Ostatně ani symbiotický vztah brouka a bakterie, popsaný výše, nevznikl přes noc. První generace patrně hromadně vymíraly, a teprve díky nějaké náhodné genetické mutaci se naskytl prostor ke spolupráci.

Stejně tak dosud živá malá kmenová náboženství lze ocejchovat jako 'neškodná'. Náhlé vertikální memetické smrště by totiž zahubily celý kmen. Je celkem dobře možné, že k nim i docházelo, ovšem to se nedozvíme, jelikož takto napadená společenství prostě nepřežila.

Stejně jako je společnost vysávána memplexem náboženství a hledá si stále nové a nové hostitele z řad nevěřících, je i víra sama objektem manipulace společnosti, a stává se jejím nástrojem. Řídící struktury společnosti se jí velice rády chápou jakožto vhodného nástroje k ovládání níže postavených skupin. Naděje v lepší život po boku božím se stává vhodnou vějičkou a takto zmanipulovaní lidé ochotně akceptují podmínky, které se z posvátných textů typu Bible nebo Koránu dají vyextrahovat a užít k podpoření statusu quo vládnoucích tříd. Neopodstatněná víra v posmrtný život, morální zásady vycházející z 'božích slov' (tzn. vše musí být přežvýkáno vykladači a uzpůsobeno momentální situaci), nebo vhodně vyložené podmínky vstupu do království božího se tak mění v klapky na očích většinové společnosti, které si ještě navíc mnozí nasazují ochotně sami. Jakákoliv extrémní vychýlení směrem k hromadnému mučednictví, celibátu a podobným jevům, ohrožujícím normální fungování společnosti, jsou tedy většinou korigovány už v zárodku, aby tak víra neztratila na své funkci nástroje k ovládání mas.

To ovšem neznamená, že patologická parazitická náboženství neexistují. Jejich příklady však musíme hledat tam, kde schéma přenosu je horizontální a zasahuje plošně společnost nebo její určitý sociologický vzorek, bez ohledu na genetickou příbuznost. Určitou roli zde hrají i velká světová náboženství, jelikož většina z nich má v sobě zakódovány instrukce k dalšímu šíření. Razítko na nich je tedy záhodno změnit na 'převážně neškodná'.

Jeden z nejdrastičtějších kultů, který své hostitele doslova vysával byla například sekta Om Shinrikyo Shoko Asahary alias Chizua Matsumota. Historie této sekty skončila plynovými útoky v Tokijském metru a dvanácti mrtvými. Asahara si vybíral své ovečky ne pro jejich genetickou příslušnost, ale spíše podle jejich memetické výbavy – lidé v určitém postavení, hledající smysl života, jsou snáze náchylní podlehnout memplexům slibujícím spásu, klid a vykoupení. Členové sekty se rekrutovali ze všech koutů Země – například v Rusku měl Asahara 30 000 stoupenců – a ze všech společenských vrstev.

Podle běžné strategie horizontálního parazita by po nákaze hostitele mělo následovat totální vytěžení jeho zdrojů. Stalo se tak i zde – následníci odkázali veškeré jmění kultu, žili v podmínkách podobných nejprimitivnějším chudinským noclehárnám a ti 'šťastnější' z nich si mohli několika desítkami tisíc liber vykoupit privilegium, napít se Asaharovy krve nebo semene.
Dá se předpokládat, že pokud by se sekta Om Shinrikyo dostatečně rozšířila, vznikl by komplexní systém, snažící se dosáhnout rovnovážného stavu. Parazit víry by si našel pohodlné hnízdečko v lidských hlavách a ztratil by něco na své agresivitě. Jak je tedy patrné, parazitické chování nelze simplifikovat na prostou snahu o přežití na úkor života hostitele. V raných fázích vývoje tomu tak jistě je, ale později se hladina ustálí na stavu prospěšném pro obě strany, nebo se celý systém zhroutí a memplex zahyne spolu se svými hostiteli.



... to be continued...



Související články:
Memy a informace 2
Entropie a pořádek
Informace, entropie a zblbnutí vesmíru



Rubrika: Teorie všeho | 18.08.2009, 12:54:00