Za globální oteplení můžou mimozemšťani!

Není nad to se občas prohrábnout staršími texty uvázlými na disku. Znovu se tak objeví věci, které nejenom že časem neztratily platnost, ale umožňují tvrdit: „Vidíte pitomci, já jsem vám to říkal!"




(Text přednášky, kterou přednesl 17. ledna 2003 v Caltech /California Institute of Technology/ Michael Crichton v sérii "Michelin Distinguished Visitors Lecture Series". Tuto série přednášek zřídila v roce 1992 a dotovala newyorská designérka Bonnie Cashin na památku svého strýce Jamese Michelina, inženýra, který si vždycky přál studovat na Caltechu. Přednášková série má za cíl šíření tvořivých interakcí mezi uměním a vědou. Jedním z pozvaných řečníků byl v minulých letech i dramatik českého původu Tom Stoppard. Podle originálu Crichtonovy přednášky, jak je dostupná na webu, přeložila pro Bláznivou Markétu a Neviditelného psa Madame Curie.) 

Za globální oteplení můžou mimozemšťani!
Michael Crichton 

Ačkoliv téma mé dnešní přednášky může někomu připadat legrační, bohužel je myslím vážně. Dokážu vám, že za globální oteplení můžou mimozemšťané. Nebo, abych se vyjádřil přesněji, dokážu vám, že víra v mimozemšťany vyšlapala krok za krokem cestu víře v globální oteplování. Mým dnešním úkolem je vystopovat, jak tato víra postupně vznikala.

Dovolte mi hned poznamenat, že nechci nikoho odradit od víry v mimozemšťany ani v globální oteplování. To se mi ani nemůže podařit. Raději budu hovořit o historii několika obecně známých přesvědčení a poukážu na vyvíjející se krizi celé vědy, jmenovitě na stále nesnadnější vztah mezi rigorózní vědou a veřejnou politikou.

Vzhledem k mé výchově mě toto téma mimořádně zajímá. Narodil jsem se uprostřed druhé světové války a v době, kdy se formovala moje osobnost, vrcholila studená válka. Při výcviku ve škole jsem se poslušně plazil pod lavici a připravoval na jaderný útok.

Byla to doba všeobecného strachu a nejistoty, ale i tehdy jsem jako dítě věřil, že věda představuje pro lidstvo tu nejlepší a největší naději. Dokonce i dítěti byl jasný rozdíl: na jedné straně politika – svět nenávisti a nebezpečí, iracionálních domněnek a strachů, manipulace davů a ostudných skvrn na historii lidstva. Naproti tomu věda. Věda, která byla mezinárodní, utužovala přátelství a pracovní styky bez ohledu na hranice a politické systémy, věda, která podněcovala objektivní myšlení, aby nakonec vedla k nejnovějším znalostem a technologiím prospěšným celému lidstvu. Svět možná není úplně nejlepší místo k žití, ale věda jej mohla udělat lepším. A to se také stalo. Během mého života věda svůj slib z velké části splnila: byla velkým intelektuálním dobrodružstvím naší doby a nadějí našeho neklidného a nepokojného světa. Nepředpokládal jsem však, že věda pouze prodlouží lidský život, nasytí hladové, vyléčí nemoci a zmenší svět pomocí tryskových letadel a mobilních telefonů. Očekával jsem také, že vyžene z lidské mysli zlo: předsudky a pověry, iracionální domněnky a klamný strach. Očekával jsem, že se věda stane, jak prohlásil Carl Sagan, "světlem ve světě posedlém ďáblem". Zde už nejsem výsledky působení vědy tolik spokojen. Věda zde nesplnila svůj úkol beze zbytku a nehrála roli očistné energie. To proto, že se v jistém rozsahu nechala zlákat pozlátkem politiky a sebepropagace. Mnozí démoni, kteří v posledních letech znepokojují náš svět, se dostali na svobodu díky vědcům a světu to moc neprospělo.

Podívejme se, jak k tomu došlo. Vraťme se do roku 1960. John F. Kennedy je presidentem USA, začínají se objevovat komerční trysková letadla, největší centrální počítače na universitách mají paměť 12K. A v západovirginské Green Bank právě probíhá na nové observatoři National Radio Astronomy Observátory dvoutýdenní projekt nazvaný Ozma. Cílem projektu, který vede mladý astrofyzik jménem Frank Drake, je pátrání po signálech mimozemských civilizací. A skutečně se v rámci projektu podaří takový signál zachytit a ve vědecké veřejnosti to vyvolá obrovské vzrušení. Později vyjde najevo, že signál byl falešný, ale vyvolané vzrušení zůstává. Kráce nato zorganizuje Drake první konferenci o hledání mimozemského inteligentního života (Search for Extraterrestrial Intelligence, SETI) a předkládá zde svou dnes již proslulou rovnici:

N=N* fp ne fl fi fc fL,

kde N je počet komunikujících civilizací v Mléčné dráze, N* je počet hvězd v Mléčné dráze; fp je zlomek odpovídající počtu hvězd s planetárním systémem, ne je počet planet připadajících na jednu hvězdu, na kterých se může vyvinout život, fl je relativní počet planet, na kterých se život vyvíjí, fi je relativní počet planet, na kterých se vyvíjí inteligentní život, fc je relativní počet planet komunikujících s ostatními a fL je relativní doba trvání existence planety, po kterou na ní existuje komunikující civilizace.

Tato vážně vypadající rovnice, dodala SETI podklad pro skutečně racionální zkoumání mimozemských civilizací. Problém je však v tom, že hodnota žádného členu rovnice není známa a většina z nich se nedá ani odhadnout. Tuto rovnici je možno vyřešit jediným způsobem a sice tak, že se za jednotlivé koeficienty dosadí jejich odhady. A odhady, abychom si nalili čistého vína, vyjadřují především míru zaujetí řešitelů rovnice, protože pro tyto koeficienty neexistuje žádný kvalifikovaný odhad. Neexistuje proto tedy způsob, jak určit, kolik obydlených planet v Mléčné dráze se rozhodlo komunikovat s okolím. Toto číslo se nedá odhadnout a jakýkoliv výsledek je jen předsudkem.

Díky této skutečnosti může mít Drakeova rovnice jakoukoliv hodnotu, od mnoha miliard až po nulu. Výraz, který může znamenat všechno, neříká nic. Přesněji řečeno Drakeova rovnice nemá žádný význam a nemá tedy ani nic společného s vědou. Zaujímám to stanovisko, že věda má vytvářet hypotézy, které se dají testovat. Drakeova rovnice se testovat nedá, a proto se SETI se nedá považovat za vědu. SETI je nesporně náboženství. Víra se definuje jako pevná důvěra v něco, co nelze nijak dokázat. Přesvědčení, že Korán je slovo Boží, je záležitostí víry. Uvěření, že Bůh stvořil svět za sedm dní, je záležitostí víry. Přesvědčení, že ve vesmíru existují jiné formy života, je rovněž záležitostí víry. Nemáme jediný důkaz, že ve vesmíru existují jiné formy života a ani během čtyřiceti let pátrání po nich nebyl žádný objeven. Neexistuje naprosto žádný zřejmý důvod, proč by se měla tato víra udržovat. SETI je náboženství.

Dnes nadšení pro mimozemské civilizace postupně opadá. Dá se to docela dobře dokumentovat na populární literatuře, která na toto téma vzniká. V roce 1964, kdy nadšení pro SETI vrcholilo, napsal Walter Sullivan z New York Times napínavou knihu o životě ve vesmíru, kterou nazval We are not alone (Nejsme sami). V roce 1995, kdy Paul Davis napsal knihu na stejné téma, nazval ji Are we alone? (Jsme sami?) (Od roku 1981 vyšly dokonce celkem čtyři knihy se stejným titulem.) Poslední dobou jsme dokonce svědky vzestupu takzvané teorie vzácné Země, která dospěla k závěru, že ve vesmíru jsme sami. Ale ani na podporu této hypotézy neexistuje žádný důkaz.

Jestliže někdo v šedesátých letech kritizoval SETI, pak to nebyli astrofyzikové ani astronomové, ale biologové a paleontologové. George Gaylord Simpson z Harvardu se tehdy vysmíval SETI, že je to "projekt bez předmětu". A tak tomu je vlastně až do dneška. Ve své většině se však stavěli vědci k SETI buď shovívavě anebo lhostejně. Nakonec o co jde? Vždyť je to svým způsobem legrace. Když chce někdo hledat mimozemské civilizace, tak ho nechme. Odsuzovat SETI by mohl jen skrblík. Nestojí to za to hovor.

Samozřejmě, že i teorie, které se nedají testovat, mají svou cenu v tom, že stimulují zájem o daný předmět. Samozřejmě, že atraktivní téma mimozemšťanů je dobrý způsob, jak vzbudit v dětech zájem o vědu. Toto nás ale nijak nezbavuje povinnosti, aby pro nás byla Drakeova rovnice pouze tím, čím opravdu je, totiž čistou spekulaci ve kvazivědeckém rouchu.

Drakeovu rovnici nepřivítaly při jejím příchodu na svět pobouřené výkřiky, tak podobné pobouřeným výkřikům, které vítají na svět například všelijaká nová tvrzení kreacionistů. Tento fakt byl upozorněním, že se objevila ve vědě trhlina a že došlo k rozvolnění definice, co vlastně je legitimní vědecká procedura. A vzniklou trhlinou se začal velmi záhy valit do vědy destruktivní brak.

Přenesme se nyní o deset let dopředu, do sedmdesátých let a podívejme se trochu na nukleární zimu. V roce 1975 vypracovala Národní akademie věd zprávu o „Dlouhodobém působení mnohočetných jaderných výbuchů". Zpráva odhadovala, že prach vzniklý řadou atomových výbuchů by měl poměrně malý vliv na životní prostředí. V roce 1979 vydala Office of Technology Assessment zprávu o „Následcích jaderné války", kde konstatovala, že jaderná válka by možná mohla způsobit v životním prostředí nepříznivé ireverzibilní změny. Protože však zahrnuté sledované jevy byly příliš složité, zpráva konstatovala, že nebylo možné odhadnout pravděpodobný rozsah těchto škod.

O tři roky později, v roce 1982, zadala Švédská akademie věd vypracování zprávy „Ovzduší po jaderné válce: Polední soumrak". Tato zpráva se pokusila kvantitativně určit rozsah škod způsobených kouřem z hořících lesů a měst. Autoři teoretizovali, že vzniklý kouř by vytvořil velký mrak nad severní polokoulí a ten by ji zastínil tak, že by zde nemohla alespoň po dobu několika týdnů probíhat fotosyntéza.

Následující rok se v časopise Science objevil odborný článek „Jaderná zima: Důsledky mnohonásobných výbuchů jaderných zbraní", podepsaný pěti vědci, včetně Richarda Turca a Carla Sagana. Jednalo se o takzvanou zprávu TTAPS, ve které se autoři pokusili kvantitativně určit důsledky, jaké by měla jaderná válka na životním prostředí. Její věrohodnost měl posílit použitý počítačový model podnebí. Podstatou TTAPS byla další rovnice, která, ačkoliv nebyla konkrétně vyjádřena, by se dala parafrázovat následovně:

Ds = Wn Ws Wh Tf Tb Pt Pr Pe atd.

Tedy: množství troposférického prachu se rovná součinu počtu jaderných hlavic, jejich velikosti, výšky výbuchu, hořlavosti cílů, doby hoření cíle, počtu částic pronikajících do troposféry, jejich reflektance, životnosti, atd.

Podobnost s Drakeovou rovnicí je pozoruhodná. Stejně jako v Drakeově rovnici se ani jedna veličina nedá přesně určit. Ani jedna. Studie TTAPS se s tímto problémem částečně vyrovnala tak, že sestavila charakteristiky válečných variant a za některé veličiny dosadila určitá čísla. Ale i tak zůstaly zbývající veličiny neznámé. Nikdo neví, kolik kouře by vyprodukovala hořící města, jaké druhy částic by tím vznikly a jak dlouho by to celé trvalo. Nikdo nezná vliv povětrnostních podmínek lokality na množství částic, které proniknou do troposféry, ani jak dlouho tam setrvají. A tak dále.

Nezapomeňme, že uběhly pouze čtyři roky od studie OTA, která dospěla k závěru, že jevům nezbytným pro vědecké zkoumání důsledků jaderné války rozumíme jen velmi málo a že se proto na nich nedá postavit spolehlivý odhad těchto důsledků. Nicméně se studie TTAPS o tyto odhady pokusila a shledala, že následky by byly katastrofální.

Podle Sagana a jeho spolupracovníků by dokonce i jaderné střetnutí omezené na 5 000 megatun způsobilo globální snížení teploty o 35 stupňů Celsia na dobu tří měsíců. Největší známé vulkanické erupce snížily průměrnou teplotu na zeměkouli zhruba o 0,5 až 2 stupně Celsia. Doba ledová snížila průměrnou teplotu povrchu zeměkoule o 10 stupňů Celsia. A my tu máme odhad, že tyto teplotní změny budou trojnásobné. Očekával bych, že se ihned objeví někdo, kdo tyto závěry zpochybní.

Ale Sagan a jeho spolupracovníci byli na případný nesouhlas dobře připraveni, neboť jaderná zima byla od počátku předmětem velmi dobře plánované mediální kampaně. První zmínka o jaderné zimě se objevila v Saganově článku, který vyšel v sobotní příloze Parade. Následující den se konala ve Washingtonu konference o dlouhodobých důsledcích jaderné války. Konferenci předsedali Carl Sagan a Paul Ehrlich, dva mediálně nejznámější vědci své generace. (Sagan vystoupil v televizním pořadu Johnny Carsona celkem čtyřicetkrát, Ehrlich dvacet pětkrát.) Po konferenci následovala tiskovka, setkání se členy kongresu, atd. Formální studie v Science se objevila o několik měsíců později. Ve vědě se tímto způsobem nepostupuje, ale výsledky jdou na odbyt. Skutečný charakter konference se projevil na uměleckém zobrazení následků jaderné zimy. Nemohu jinak než citovat text k ilustraci č. 5: „Na obrázku vidíte pokojný výjev ze severských lesů. Bobr právě dostavěl svou hráz, dva černí medvědi si hledají potravu, v popředí poletují nádherní motýli a ledňáček pátrá po chutné rybce." Skutečně pravá a rigorózní věda.

Na washingtonské konferenci připomněli Ehrlichovi během přestávky na dotazy, že po výbuchu v Hiroshimě a Nagasaki tvrdili vědci, že v těchto místech neporoste po 75 let nic, ale ve skutečnosti tam hned následující rok rostly melouny. „Takže," zněl dotaz, „jak přesné jsou tyto závěry dnes?"

Ehrlich tehdy odpověděl: „Myslím, že jsou velmi spolehlivé. Vědci mohli v minulosti učinit podobná prohlášení, i když si nedovedu představit, na čem je zakládali, zvláště při tehdejší úrovni vědy. Ale vědci vždycky činili individuálně na různých místech absurdní prohlášení. Nicméně my zde prezentujeme KONSENSUS rozsáhlé skupiny vědců."

Zde bych chtěl trochu odbočit a pohovořit krátce o pojmu konsensus a o vzestupu pojmu takzvaného vědeckého konsensu. Já na něj pohlížím jako na velice zhoubný jev, jehož vznik se měl potlačit hned v zárodku. Historicky vzato byla vždycky odvolávka na konsensus hlavní únikovou cestou pro všelijaké šejdíře, kteří se tak vyhýbali diskusi o problému a kteří tvrdili, že záležitost je vlastně již vyřešena. Kdykoli uslyšíte, že vědci dospěli k nějakému konsensu, držte si pevně svou peněženku, protože vás právě někdo chce napálit.

Udělejme si v tomto bodě jasno: vědecká práce nemá s konsensem nic společného. Konsensus je záležitostí politiky. Věda naproti tomu vyžaduje, aby alespoň jeden vědec měl pravdu. To znamená, že má výsledky, které se dají v reálném světě ověřit. Konsensus ve vědě je irelevantní, důležité jsou pouze reprodukovatelné výsledky. Největší vědci v dějinách byli velcí právě tím, že porušili konsensus.

Vědecký konsensus neexistuje. Jestliže se jedná o konsensus, pak to není věda. Jestliže se jedná o vědu, pak to nemůže být konsensus. Tečka.

Dovolte mi připomenout, že historie konsensu není nic, nač bychom mohli být pyšní. Posuďme několik případů.

Během posledních staletí umíraly spousty žen na poporodní horečku. Na její následky zemřela každá šestá žena. V roce 1795 přišel Alexander Gordon of Aberdeen s nápadem, že horečka je infekčním procesem a je tedy možné ji léčit. Konsensus tuto teorii zamítl. V roce 1843 tvrdil Oliver Wendel Holmes, že horečka omladnic je nakažlivá a své tvrzení doložil přesvědčivými důkazy. Konsensus tuto teorii opět odmítl. V roce 1849 prokázal Semmelweiss, že v jeho nemocnici byla horečka omladnic prakticky zlikvidována. Konsensus konstatoval, že Semmelweiss je Žid a nemocnice ho propustila. Pokud jde o horečku omladnic, potřeboval konsensus sto dvacet pět let, aby se dopracoval ke správnému závěru a to i navzdory úsilí významných „skeptiků" z celého světa. Skeptiků, které jejich okolí ponižovalo nebo ignorovalo. A to navzdory úmrtím dalších žen.

A tak bychom mohli pokračovat s dalšími příklady. Ve dvacátých letech umíraly v Americe desetitisíce převážně chudých lidí na nemoc zvanou pelagra (chronické onemocnění z nedostatku niacinu, jednoho z vitamínů B2). Ta se projevuje kožními, zažívacími a neurologickými problémy. Konsensus vědců došel k přesvědčení, že se jedná o infekci a je tedy třeba nalézt „bakterie pelagry". Americká vláda požádala vynikajícího mladého vědce Dr. Josepha Goldbergera, aby zjistil příčinu pelagry. Goldberger dospěl k závěru, že kritickým činitelem je pacientova životospráva. Ale konsensus lpěl nadále na teorii o bakterii. Goldberger prokázal, že může tuto nemoc přivodit změnou životosprávy. Prokázal, že nemoc není nakažlivá: sám sobě i svému asistentovi vpíchl krev pacienta nemocného pelagrou, aniž by onemocněl. Goldberger s asistentem i další dobrovolníci si vytřeli nosy tamponem s výtěrem od pacientů s pelagrou a polykali kapsle, obsahující strupy z vyrážky pelagry, přezdívané „Goldbergerův hnus". Nikdo z nich se pelagrou nenakazil. Konsensus však s Goldbergerem nadále nesouhlasil. Navíc se zde jednalo o sociální problém: Jižní státy nechtěly přiznat, že by příčinou nemoci mohla být chudá životospráva. To by znamenalo nutnost sociální reformy. A tak jižní státy popíraly tento fakt až do dvacátých let minulého století. Následek? I přes epidemii pelagry ve dvacátém století potřeboval konsensus dlouhá léta, než se dostal do souladu s realitou.

Pravděpodobně každé dítě školou povinné si všimlo, že kontinenty jižní Ameriky a Afriky do sebe tvarově zapadají. V roce 1912 předložil Alfred Wagner teorii, že tyto dva kontinenty byly spolu dříve spojené a později se od sebe oddělily. Konsensus se vysmíval kontinentálnímu driftu celých padesát let. Tuto teorii odmítali nejvýznamnější geologové až do roku 1961. Konsensus tedy potřeboval celých padesát let, aby připustil něco, co je zřejmé každému školákovi.

Máme pokračovat? Příklady by se daly uvádět donekonečna. Jenner a černé neštovice. Pasteur a bakteriální teorie. Sacharin, margarín, potlačená paměť, vláknina a rakovina tlustého střeva, hormonální terapie. Seznam omylů, kterých se konsensus dopustil, pokračuje dál.

Chtěl bych ještě upozornit na situace, ve kterých se obvykle na konsensus apeluje. Na konsensus se vědci odvolávají v těch situacích, kdy věda nemá dostatečně pevné základy. Nikdo neřekne, že se konsensus vědců shodl, že E = mc². Nikdo netvrdí, že podle konsensu je Slunce od nás vzdáleno 93 miliónů kilometrů. Nikoho by nikdy nenapadlo takto hovořit.

Vraťme se však zpět k našemu hlavnímu tématu. Od začátku tvrdím, že jaderná zima je pouze bezvýznamný vzorec, vykonstruovaný špatnou vědou za politickými účely. Od samotného začátku se jednalo o politiku, podporovanou mediální kampaní, naplánovanou týdny, možná i měsíce dopředu. Další důkazy o politickém charakteru celého projektu se dají najít v odpovědích na jeho kritiku. Richard Feynman si nebral servítky, když prohlásil: „Ti lidé nevědí, o čem mluví." Narozdíl od něj však byli další významní vědci pozoruhodně nesdílní. Freeman Dyson údajně řekl: „Toto je naprosto hrozný příklad vědy, ale kdo by se chtěl nechat obvinit z podpory jaderné války?". A Victor Weisskopf zase prohlásil: „Věda je to strašná, ale možná je to dobrá psychologie." Tvůrci teorie jaderné zimy takovéto publikované komentáře sbírali a reagovali na ně dopisy redakcím odborných časopisů. Ve svých dopisech popírali autenticitu komentářů a to i tehdy, kdy jejich autoři dodatečně své stanovisko potvrdili. V té době si mnoho lidí přálo zabránit jaderné válce. Jestliže se jaderná zima zdála hrozná, proč ji zkoumat tak podrobně? Kdo by jí chtěl odporovat? Snad jen lidé jako Edward Teller, „otec vodíkové bomby". Ten prohlásil: „Ačkoliv se všeobecně uznává, že podrobnosti jsou zatím nejisté a zaslouží si mnohem více studia, dr. Sagan zaujal postoj, že celý scénář má natolik pevné kořeny, že připouští pouze minimální pochybnost o učiněném závěru." Většině lidí však nepřipadalo vůbec důležité, že teorie jaderné zimy se hemží vágnostmi. A já tvrdím, že to důležité je. Jakmile jednou přestaneme lpět na tom, co nám opravdu říká věda, jakmile začneme na tiskovkách pravdu přikrašlovat, pak je možné všechno. V jistých souvislostech možná dosáhneme určité mobilizace proti jaderné válce. Ale v jiných souvislostech dospějeme třeba k lysenkismu. Anebo i k nacistické eutanázii. Toto nebezpečí je zde vždy, kdykoliv podřídíme vědu politickým cílům. Proto je pro budoucnost vědy tolik důležité, aby se jasně stanovila a také hájila hranice mezi tím, co věda může tvrdit s jistotou a tím, co už s jistotou říci nemůže.

Co se stalo s jadernou zimou? Když mediální lesk této teorie pohasl, její solidnější varianta se začala jevit jako mnohem méně přesvědčivá. John Maddox, editor Nature, opakovaně kritizoval její závěry. A neuplynul ani rok a Stephen Schneider, jedna z vedoucích osobností v oboru klimatických modelů, začal hovořit o „jaderném podzimu". To už je však něco úplně jiného.

Poslední mediální rozpaky nastaly v roce 1991, kdy Carl Sagan v pořadu Nightline předpověděl, že požár kuvajtské ropy bude mít stejné následky jako jaderná zima. Požár způsobí „rok bez léta" a ohrozí úrodu na celém světě. Sagan zdůraznil, že tento výsledek je natolik pravděpodobný, že „by měl ovlivnit válečné plány spojenců." Nic z toho, co Sagan předpověděl, se však nestalo.

Můžeme se tedy ptát: Jaké jsme si z jaderné zimy odnesli ponaučení? Podle mě je hlavním poučením zjištění, že se nikdo neodváží kritizovat vědu v tématech s chytlavým názvem, silným politickým postavením a agresivní mediální kampaní. Díky tomu se během krátké doby začne chatrná hypotéza prohlašovat za skutečnost. V tom okamžiku je pak jakákoliv kritika irelevantní. Je po válce a přitom nepadl jediný výstřel. Toto bylo poučení z jaderné zimy a přímo učebnicová ukázka se objevila hned brzy nato ve zprávě o výzkumu pasivního kouření.

V roce 1993 oznámila EPA (Environmental Protection Agency , americký Úřad pro ochranu životního prostředí), že následkem pasivního kouření "zemře v USA na rakovinu plic ročně 3 000 nekuřáků " a "statisícům lidí způsobí pasivní kouření dýchací problémy". V brožurce z roku 1994 oznamuje EPA, že jedenáct studií, na kterých založila své rozhodnutí, nebyly samy o sobě průkazné. Tyto studie kolektivně stanovily pro pasivní kouření rizikový faktor 1,19. (Pro srovnání: rizikový faktor menší než 3,0 je příliš nízký na to, aby EPA mohla spustit nějakou akci anebo aby se výsledky nějaké studie daly uveřejnit v časopise New England Journal of Medicine.) Mimoto při statistickém vyhodnocení neležela data v normálně požadovaném 95 % intervalu spolehlivosti, a tak ho EPA snížila na 90 %. Pasivní kouření pak klasifikovala jako karcinogen kategorie A.

Jednalo se o otevřeně klamavou vědu, která pak dala základ pro zákaz kouření v restauracích, kancelářích a na letištích. Kalifornie zakázala kouření na veřejnosti v roce 1995. Brzy se přestal zákaz kouření považovat za přemrštěný požadavek. V roce 1998 tvrdil Christian Science Monitor, že "pasivní kouření je v USA na třetím místě příčin úmrtí, kterým se dalo předejít". American Cancer Society oznámila, že každý rok zemře v USA na následky pasivního kouření 53 tisíc lidí. Pro tato tvrzení však neexistuje žádný důkaz.

V roce 1998 rozhodl federální soudce, že EPA "jednala nepatřičně a předložila své závěry dříve, než výzkum započal," a "nevzala na vědomí určité údaje a založila svůj posudek na selektivních informacích". Carol Browner, vedoucí EPA, zareagovala následovně: "Trváme na své vědě, je zde naprostá shoda. Americký lid rozhodně uznává, že vystavení pasivnímu kouření přináší celou řadu zdravotních problémů." Všimněte si, jak opět nároky na konsensus trumfují nad vědou. V tomto případě dokonce konsensus, který Browner uvádí, ani není vědecký! Jedná se o konsensus amerického lidu.

Zatím ani mnohem rozsáhlejší studie nedokázaly potvrdit jakýkoliv vztah mezi pasivním kouřením a vyšší úmrtností. Ani rozsáhlá studie Světové zdravotnické organizace WHO z roku 1998, které se zúčastnilo 7 zemí, neprokázala žádný vztah, Pokud vím, nepodařilo se to ani následujícím, velmi dobře ověřeným studiím. Přesto nyní například čteme, že pasivní kouření je příčinou rakoviny prsu. V tomto bodě už můžete říci o pasivním kouření téměř cokoliv.

Stejně jako v případě jaderné zimy se i tady použila špatná věda k propagaci něčeho, co většina lidí považuje za správné. Jsem o tom naprosto přesvědčen, že to tak je. Nechci, aby lidé v mém okolí kouřili. Takže kdo by protestoval proti zákazu pasivního kouření? Nikdo. A pokud budete, označí vás za poskoka RJ Reynoldse. Přisluhovače tabákového průmyslu. Je přitom pravda, že třeba naše dnešní sociální politika se opírá o ty nejprimitivnější pověry. A tak jsme dali EPA jasně najevo, jak se má chovat v budoucnosti. Řekli jsme jí, že podvod je cestou k úspěchu.

Postupně, jak spělo dvacáté století ke konci, stávalo se spojení mezi přísným vědeckým faktem a veřejnou politikou stále pružnějším. Zčásti to způsobila samolibost vědecké profese; zčásti nedostatek dobré vědecké výchovy veřejnosti; zčásti i vznik specializovaných skupin zastánců, které byly velice aktivní při obstarávání publicity a vyvíjení strategie. Z velké části to však způsobil i úpadek sdělovacích prostředků jako nezávislých posuzovatelů faktů. Úpadek amerických sdělovacích prostředků je pro naši zemi strašná ztráta. Když tak významná instituce, jako je například New York Times, nedokáže rozlišit mezi faktickým obsahem a názorem redakce, ale všechno bezstarostně promíchá na titulní straně, kdo by pak vyžadoval od ostatních vyšší kritéria?

A tak tedy v tomto přizpůsobivém, šlendriánském světě, kde věda, či spíše pavěda, je služkou pochybné veřejné politiky, se konečně dopracováváme ke globálnímu oteplování. Nemám v úmyslu zde rozebírat podrobnosti tohoto nejpozoruhodnějšího z démonů, které dnes tolik znepokojují svět. Jen bych vám rád připomněl důvěrně známý vzorec chování, podle kterého tyto věci vznikají. V ošklivé honbě za pravidly, která obsáhnou všechno, a za uznáním, které by tato pravidla podpořilo, se důkazní nejistoty zamluví. Prostě se předloží takové posudky, jaké požaduje zákazník. Pak se izolují vědci, kteří s navrhovaným opatřením nesouhlasí a označí se za outsidery a "skeptiky" v uvozovkách – podezřelá individua s podezřelými pohnutkami, přičinliví nohsledové, zpátečníci, nebo jednoduše blázniví odpůrci ekologie. Na stručný povel se debata ukončí, i přesto, že významní vědci nejsou s vývojem věcí spokojeni. Odkdy se považuje ve vědě slovo "skeptik" za sprosté slovo? Odkdy musí mít skeptik kolem sebe uvozovky?

Pro laika je nejpodstatnější novotou v polemice o globálním oteplování zjevná důvěra v modely. V minulosti, ve dnech jaderné zimy, se počítačové modely použily k tomu, aby celé hypotéze dodaly v závěru větší závažnosti: "Tyto výsledky se získaly pomocí počítačového modelu." Ale dnes se u rozmanitých počítačových modelů počítá s tím, že si samy své údaje vytvářejí. Modely se už neposuzují podle své schopnosti reprodukovat reálné údaje, stále více modelů si tyto údaje určuje samo. Jakoby samy o sobě byly realitou. A ony vlastně jsou, extrapolují-li se do budoucna. Pro rok 2100 neexistují žádné naměřené údaje. Existují pouze data odvozená z počítačových modelů.

Toto okouzlení počítačovými modely chápu velmi dobře. Richard Feynmann je nazval nemocí. Obávám se, že má pravdu. Protože jedině tehdy, až strávíte spoustu času hleděním na obrazovku počítače, můžete se dostat do toho bodu, ve kterém se diskuse o globálním oteplování nachází dnes.

Nikdo nevěří předpovědi počasí na víc než 12 hodin dopředu. A teď po nás chtějí, abychom věřili předpovědi, která jde 100 let do budoucnosti? A abychom na základě této předpovědi investovali peníze? Copak všichni přišli o rozum?

Musím přiznat, že arogance tvůrců modelů je někdy až neuvěřitelná. Každé století mělo své vědce, kteří tvrdili, že vědí všechno. Klima může mít chaotický průběh, a tak si nikdo nemůže být jistý, jestli tyto předpovědi nejsou ve své podstatě přinejmenším chybné, abychom byli zdvořilí. Ale k věci: I kdyby modely nad vědou vyzrály, sociologii nedostanou. Předpovědět cokoliv o světě o sto let později je naprostý nesmysl.

Kdybych prodával akcie nějaké společnosti a řekl vám, že akcie budou výnosné v roce 2100, koupili byste je? Nebo byste si řekli, že se tady určitě jedná o podvod?

Vraťme se však k lidem z roku 1900, řekněme z New Yorku. Kdyby si dělali starosti o lidi v roce 2000, co by je asi znepokojovalo nejvíc? Pravděpodobně by jejich hlavní starost byla, kde lidé seženou dostatek koní. A co udělají se vším tím koňským trusem. Koně v roce 1900 vážné znečišťovali města. Máte vůbec představu, o kolik to bude horší za sto let, kdy bude jezdit na koních mnohem víc lidí?

Samozřejmě, že o několik let později už na koních nejezdil téměř nikdo, leda ze sportu. A v roce 2000 získávala Francie 80 % své energie z energetického zdroje, který nebyl v roce 1900 vůbec znám. Německo, Švýcarsko, Belgie a Japonsko, tyto země získávaly ze stejného zdroje více než 30 % energie. V roce 1900 lidé ještě neznali atom. Neznali jeho strukturu. Také nevěděli, co je to rozhlas, ani letiště, film anebo televize, počítač, mobilní telefon, proudové letadlo, antibiotikum, raketa, satelit, MRI, ICU, IUD, IBM, IRA, ERA, EEG, EPA, IRS, DOD, PCP, HTML, internet, interferon, okamžité přehrání, dálkové snímání, dálkový ovládač, zrychlené vytáčení čísla, genová terapie, genové křížení, geny vůbec, bodové svařování, termografie, bipolarita, Prozac, elektronická pošta, magnetofon, cédéčka, airbagy, plastická trhavina, umělá hmota, robot, liposukce, transdukce, supravodivost, parabolická anténa, aerobic, ultrazvuk, nylon, teflon, optické vlákno, laserová chirurgie, laparoskopie, transplantace rohovky, transplantace ledviny, AIDS. Nic z tohoto seznamu nemělo pro člověka z roku 1900 naprosto žádný význam. Kdybyste se na ně zeptali, lidé by nevěděli, o čem vůbec mluvíte.
Tak tedy vy mi tvrdíte, že můžete předpovědět svět roku 2100? Řekněte mi, jestli to vůbec stojí za to se tím zabývat. Naše modely pouze přenášejí současnost do budoucnosti a určitě budou chybné. Každý, kdo se nad tím jen chvilku zamyslí, to pochopí.

Připomínám, že už z období života většiny současných vědců zde máme právě příklad katastrofických předpovědí, které vyvrátila moderní technologie. Mám na mysli zelenou revoluci. V roce 1960 řekl Paul Ehrlich: „Bitva o nasycení lidstva je za námi. V sedmdesátých letech bude svět trpět nedostatkem, miliardy lidí zahynou hlady." O deset let později předpověděl, že v osmdesátých letech zahynou hlady 4 miliardy lidí, včetně 65 miliónů Američanů. K předpovězenému masovému hladovění nikdy nedošlo a dokonce se zdá, že k němu ani nikdy nedojde. Ani světová populace neroste tempem, jaké se předpokládalo před pouhými deseti lety. V roce 1990 odhadovali tvůrci modelů, že v roce 2100 dosáhne světová populace počtu 11 miliard. Dnes někteří lidé předpokládají, že se bude jednat spíše o 7 miliard nebo i méně. Nikdo to však neví jistě.

Není možné si nevšimnout, jak se historie globálního oteplování podobá jako vejce vejci předchozímu vývoji jaderné zimy. Stejně jako první studie jaderné zimy konstatovaly nejistoty natolik velké, že je pravděpodobně nebude nikdy nikdo schopen určit, tak i první předpovědi o globálním oteplování prokázaly výrazný limit v tom, co se dá jistotou určit o klimatických změnách. Návrh zprávy IPCC z roku 1995 konstatuje: "Jakákoliv tvrzení o nesporném důkazu významných klimatických změn zůstanou pravděpodobně sporná, dokud se nezredukují nejistoty celkové přirozené proměnlivosti klimatického systému." Dále návrh zprávy uvádí: "Žádná studie dodnes nepřipsala pozorované klimatické změny antropogenním činitelům." Tato konstatování byla však ve finální verzi odstraněna a na jejich místě se objevilo: "Další důkazy naznačují, že člověk zřejmě ovlivňuje klima na zeměkouli."

Je jisté, že v tomto případě jsou věda a politika natolik složitě propletené, že oddělit je od sebe bude obtížné nebo dokonce nemožné. Vnější pozorovatel si může klást otázku, jak se provádí výzkum globálního oteplování. Například: činíme patřičné kroky, abychom zlepšili kvalitu pozorovaných dat, a sbíráme skutečně systematicky data, která by objasnila existující pochybnosti? Existuje nějaký nezávislý mechanismus, který by výzkum v této sporné oblasti řídil? Odpověď na všechny tyto otázky je ne. Nic takového neexistuje.

Snažím se přijít na to, jak by se daly tyto otázky zodpovědět. Napadá mne, že vývoj od SETI přes jadernou zimu a pasivní kouření až ke globálnímu oteplování nám dává jasně najevo, co nás čeká: další a další problémy s pravidly o tom, jak se mají řešit budoucí technické problémy, problémy mnohem závažnější, kterým se budou lidé plně věnovat ve všech jejich aspektech.

V tuto chvíli nemáme žádný mechanismus, jak získat správné odpovědi. Tak já bych jeden navrhnul.

Stejně jako jsme při určování účinnosti léků zavedli metodu dvojitého slepého pokusu, musíme zavést dvojitý slepý výzkum i do jiných oblastí. Zvýšené používání počítačových modelů, jako jsou GCM, rozhodně volá po oddělení těch, kdo tyto modely vytvářejí, od těch, kdo je ověřují. Faktem je, že současné uspořádání vědy je podnikatelské. Jednotlivé výzkumné týmy mezi sebou soupeří o finanční podporu od organizací, které mají příliš často zřejmý zájem na určitém výsledku výzkumu. Nebo to tak přinejmenším vypadá a to je špatně taky. To není pro vědu zdravé.

Dříve nebo později musíme v této zemi založit nezávislou výzkumnou instituci. Bude ji financovat průmysl, vláda, soukromé nadace i individuální dárci. Všechny peníze přitom budou dohromady, aby výzkumníci nevěděli, kdo je platí. Pro uskutečnění výzkumu v určité oblasti pak tato organizace bude financovat více než jednu skupinu a dopředu se bude vědět, že zjištěné výsledky budou ověřovat jiné skupiny vědců. V mnoha případech ti, kteří připraví metodiku, jak získávat experimentální výsledky, se nebudou na jejich generování podílet, a ti, co budou získávat data, je nebudou analyzovat.
Kdybychom se takto zaměřili na měření teploty na Zemi, brzy bychom se věděli, do jaké míry můžeme na globální oteplování věřit a tedy i jak vážně k němu musíme přistupovat.

Jak se blížíme ke konci této litanie, někteří z vás si bezpochyby říkají: „Vo co de? Dobrá, tak jsme udělali pár chyb. Pár vědců zveličilo svou vědu a teď mají máslo na hlavě. Tak vo co de?"

Tak já vám to povím. V posledních letech slýcháme často různá postmodernistická tvrzení, že věda je jen dalším druhem hrubé moci, která se podle jakýchsi zvláštních požadavků na hledání pravdy a objektivity trochu přičísne, ale která ve skutečnosti nemá žádné opodstatnění ve faktech. Věda, tvrdí se nám, není o nic lepší než jakékoliv jiná lidská činnost. Tyto názory zlobí mnohé vědce, a mne zlobí také. Avšak nedávné události mne přiměly k tomu, abych přemýšlel, zda nemají přece jen pravdu. Jako příklad si můžeme vzít způsob, jakým věda přijala knihu The Skeptical Environmentalist (Skeptický environmentalista) dánského statistika Bjorna Lomborga.

Vědecká obec zareagovala způsobem, který se nedá nazvat jinak než hanebný. V odborné literatuře se objevily výhrady, že Lomborg není vůbec geolog (earth scientist) a nemá tedy v oboru žádné postavení. Napadli nakladatelství Cambridge University Press, které knihu vydalo, že prý by měl za to editor dostat padáka a že všichni správně uvažující vědci by se měli tomuto nakladatelství zdaleka vyhýbat. Bývalý president AAAS hlasitě žasnul, jak mohl Cambridge vůbec "uveřejnit knihu, která by evidentně nikdy nemohla projít recenzním řízením." (Ale ovšem, že rukopis prošel recenzemi. Tři vědci zabývající se zkoumáním Země z obou břehů Atlantiku si přečetli rukopis a doporučili jej k uveřejnění.) Proč potom ale vědci napadají nakladatelství? Nejedná se o nový mccarthyismus, tentokrát pocházející od vědců?

Nejhůř ze všech se však zachoval Scientific American, který se pokusil prokázat postmodernistickou tezi, že se jedná jen o moc a nikoliv o fakta. Scientific American napadl Lomborga na jedenácti stranách, ale přitom, navzdory tvrzení, že kniha se "hemží chybami", uvedl pouze devět faktických omylů. Byla to ubohost, plná osobních, jízlivých útoků a nezastavila se dokonce ani před přirovnáním Lomborga k lidem, co popírají holokaust. Článek se jmenoval „Věda se brání sama proti Skeptickému environmentalistovi." Vážně se musí věda bránit sama? Tak daleko jsme to dopracovali?

Když Lomborg požádal Scientific American o prostor, aby mohl dopovědět na kritiku, nabídli mu pouze půldruhé strany. Lomborg řekl, že to nestačí, dal kritiky na svou internetovou stránku a podrobně na ně odpověděl. Scientific American pohrozil Lombergovi, že ho zažaluje pro porušení svých autorských práv a přinutil ho dát kritiky z webu pryč.

Další útoky, které následovaly, udělaly jasno, oč tu jde. Lomborga obvinili z kacířství. Proto žádný z jeho kritiků nemusí své útoky nijak podrobně zdůvodnit. Proto nejsou fakta důležitá. Proto se na něj může útočit nejzvrhlejšími osobními výrazy. Je to kacíř.

Samozřejmě, že každý vědec může být obviněn, jako byl obviněn Galileo. Jen by mne nikdy nenapadlo, že uvidím Scientific American v roli Matky církve.

K tomuto se věda dopracovala? Já doufám, že ne. Ale stane se tak, jestliže společnými silami nepřivedeme vědce k razantnímu oddělení vědy a politiky. Zesnulý Philip Handler, bývalý president National Academy of Sciences, řekl, že "vědci nejlépe poslouží vědě v očích veřejnosti tím, že budou žít podle etiky vědecké a nikoliv politické. Jestliže se vědecká obec nedokáže zbavit šarlatánů, veřejnost ten rozdíl nepozná. – utrpí tím však věda i národ."

Osobně si o národ starosti nedělám. Ale bojím se o vědu.







Související články:
Medvědi příčinou globálního oteplení
Klimatické šílenství
Umění manipulace
Globální oteplování kontra inženýři 



vlada | Rubrika: Teorie všeho | 3.02.2010, 11:53:00