Noční lustrace

Pokud vám auto při jízdě zatáčí jen doleva a nebrzdí, můžete s ním zažít poměrně veselé příhody. Ještě veselejší je, když vás při tom zastaví policisté.





Stalo se během divokých let.

Podíval jsem se do zpětného zrcátka a zaklel. „Policajti!"

Mohl jsem jít pro kolu a bagety pěšky, k pumpě je to deset minut, ale neměl jsem moc času, potřeboval jsem ještě dodělat nějakou práci, abych ji mohl ráno odevzdat, ale hlavně jsem byl línej chodit, takže jsem skočil do vraku škodovky a vyjel.

Na opuštěné silnici ve tři hodiny ráno jsem byl sám a trasu jsem měl nacvičenou tak, abych celou cestu absolvoval pomocí jízdy rovně, nebo doleva. Bylo to nutné, protože skříňka řízení byla na jednom místě urvaná, takže doprava šlo volantem točit jen velmi těžce a na maximální rejd jelo auto stěží rovně. Ke všemu se závada neustále zhoršovala, takže bylo jen otázkou času, kdy auto přestane zatáčet úplně.

Trasu jsem měl již nacvičenou, takže mi nedělalo problémy jezdit doleva a rovně tak, abych zastavil u pumpy, zakoupil výživu a podobným způsobem se vrátil zpět. Mírnou obavu jsem měl z toho, že během předposlední noční výpravy při šlápnutí na brzdu něco ruplo a auto navic přestalo brzdit. Nyní šlo zastavit, jen když se vší silou zarvalo za ruční brzdu.

Skočil jsem do auta a vyjel. Parkoviště bylo skoro prázdné, protože místní autozloději byli takoví debilové, že se dostávali do auta pomocí roztřískaného okna, místo aby se do něj dostávali pomocí planžety, jako normální lidi. Používání planžety je natolik jednoduché, že jsem se i já naučil otevíral škodovku do 40 vteřin, což jsem si nacvičil v době, kdy jsem na chalupě ztratil klíče a musel jsem se dostat do auta, urvat spínací skříňku a startovat utrženými kabely.

Než se mi podařilo koupit novou spínací skříňku, nový zámek a nové klíče uplynul nějaký ten měsíc, takže jsem v odemykání auta získal praxi. Zajímavé na celé situaci bylo, že za celou tu dobu mě nikdo neoslovil, ani nezavolal policii, takže pocit trapnosti, že se vloupávám do vlastního auta postupně vymizel.

Jednou jsem dokonce odemykal planžetou auto přímo před zraky policejní hlídky, která stála na protějším chodníku a se zájmem pozorovala, co dělám. Přišel jsem k autu, z prohlubně mezi kapotou a blatníkem vytáhl planžetu, přistoupil těsně ke dveřím řidiče, protáhl planžetu mezi gumou a sklem, zastrčil jsem ji nacvičeným obloukem tak, aby se zahákla a vytáhla zámek, otevřel dveře, nasedl, uchopil dva trčící dráty pod spínací skříňkou, nastartoval, hodil blinkr a odjel. Celé to netrvalo ani půl minuty. Policisté mě sice se zájmem pozorovali, ale když jsem je míjel, otočili se a začali náhle upřeně pozorovat domovní vchod. Asi se tam zrovna něco hrozného stalo.

Auto se rozjelo. Zatočil jsem doleva, pak rovně a zase doleva, čímž jsem se dostal na silnici kolem parkoviště. Kdyby to zatáčelo doprava, tak bych to vzal normálně zkratkou, ale takhle jsem musel objet celý blok, zatočit doleva, a po asi dvěstě metrech se dostat na hlavní. Když jsem tam dojel, hodil jsem blinkr a zařadil jsem se do levého pruhu. Po dlouhé rovince jsem projel okolo několika domovních bloků, až jsem se dostal na křižovatku s čtyřproudou silnicí do města.

Křižovatka je mírně do Y, takže zahnout doleva není problém. Po dvou kilometrech bych se dostal k nájezdu na dálnici, tedy ona to není dálnice, ale my jí tak říkáme, a pak bych po třech kilometrech dojel k pumpě, ale dneska se mi tam nechtělo. Je to přece jen o něco dál. Místo toho jsem chtěl zahnout doprava, protože po pětistech metrech na konci rovinky je naše podstatně bližší místní pumpa, s o něco levnějším sortimentem.

Podíval jsem se do zrcátka a prohlédl všechny směry. Nikde nikdo. Vjel jsem do křižovatky, a když jsem byl v úrovni dělícího pásu, bleskově jsem zařadil zpátečku, vytočil volant doleva a zacouval, čímž jsem se dostal do pravého pruhu směrem do centra. Okamžitě jsem se rozjel, a když jsem opět projel křižovatkou, tak mi zbývalo ujet půl kilometru, zahnout doleva, přejet dělící pás, otočit do protisměru, a zastavit u pumpy.

Hodil jsem blinkr, podíval se do zrcátka a při nájezdu do levého pruhu jsem je uviděl. Policajti! Policejní auto se vyřítilo ze zatáčky minimálně stovkou a rychle se přibližovalo. Problém s policejními auty v noci je takový, že pokud nemají zapnutý maják, nejde na první pohled poznat, jestli to, co se k vám řítí, je pirát silnic, nebo jestli se jedná o vozidlo ochránců veřejného pořádku. Ovšem chaakteristická silueta střechy ve svitu veřejného osvětlení vnesla do celé události během několika vteřin jasno.

Nutno podotknout, že veškeré moje automanévry se odehrávaly v rychlostech hluboce nedosahujících tehdy běžných rychlostních limitů. Byl jsem si dobře vědom, že kromě zatáčení doleva budu potřebovat také zabrzdit, takže maximální rychlost, kterou jsem byl ochoten vyvinout, se pohybovala někde na úrovni okolo 30 km/hod.

Začal jsem přibržďovat podřazováním, hodil jsem blinkr doleva a odbočil na středový dělící pás. Podřazování je jediný způsob, kterým lze zastavit, když to nebrzdí, a bleskově se dá naučit, když vám při jízdě z kopce prasknou brzdy a ocitnete se s nohou v podlaze. Místo toho, abyste si začali vybírat, o který plot, nebo zábradlí to opřete, hodíte rychle bez plynu trojku, pak dvojku a jedničku, což sice vyžene otáčky motoru do závratných výšek, ale auto začne zastavovat, protože jako brzdu teď používáte celý motor.

Z prostisměru nic nejelo, takže jsem nezastavoval a dokončil jsem otočku do protisměru tak, abych mohl šikmo dojet do prostoru benzínové pumpy, kde jsem plánoval zastavit. Moje rychlost dosahovala něco okolo závratných 10 km/hod. Hodil jsem volnoběh, uchopil ruční brzdu a začal přibrzďovat.

Najednou se rozblikala modrá světla, několikrát zakníkala siréna a policejní kaskadér mě v odstavném pruhu k pumpě zablokoval. Byla to akce jak z němého filmu, protože jsem v hrůze vší silou rval ruční brzdu nahoru a modlil se, aby auto zastavilo dřív, než nárazem.

Nakonec se to povedlo a zastavil jsem asi 10 cm od obou policejních dveří, které se sice nejprve otevřely, protože posádka chtěla vyskákat ven, ale pomalusesunoucí vrak škodovky, který evidentně nehodlal zastavit, ji donutil zase obě dveře rychle přibouchnut a vyskákat druhou stranou, což vneslo do pečlivě natrénované zásahové akce jistý koordinační nesoulad.

Bylo krátce po jedenáctém září a policejní sbory celého světa honily teroristy. Auto odbočující ve tři v noci okamžitě poté, co zjistilo, že má v zádech policii bylo vysoce podezřelé a bylo potřeba rázně zakročit.

Z toho leknutí se mi začalo chtít čurat.

Prošacoval jsem si kapsy a shromáždil doklady. Vrak měl všechny papíry v pořádku, a dokonce měl i platnou technickou a emise, včetně nalepených známek. Také osvětlení a blinkry byly v pořádku, protože to jsem si hlídal. Když máte v pořádku papíry a světla, je úplně jedno, že to nebrzdí a nezatáčí. Vypnul jsem motor, protože to mají policajti při kontrole rádi a vystoupil jsem z auta. To zase moc rádi nemají, protože tím vzniká nebezpečí, že byste jim mohli utéct.

Konečně se z policejního vozu podařilo vystoupit všem policistům. Nejdéle to trvalo veliteli vozu, který nejprve musel vyhodit řidiče, kterému se ven nechtělo, a pak se přes řadicí páku překulil ven. Policista ze zadního sedadla blíž ke mně se píďalkovitým pohybem dostal na druhou stranu, a když se mu podařilo vystoupit, začal obcházet můj vůz a baterkou si svítil dovnitř.

„Pane řidiči, silniční kontrola," oznámil mi nejblížší policista. Podal jsem mu mlčky štos dokladů s občankou, řidičákem, techničákem, emisemi a útržky složenek o havarijním pojištění a povinném ručení a pomalu jsem se začal přesouvat od silnice na trávník.

Mezitím dorazil rozhořčený policejní řidič: „Proč jste do nás najížděl?"

„Já do vás? To spíš vy do mě!" Neodpustil jsem si jedovatost.

„Kam jdete? STŮJTE!" Policista, kontrolující doklady, si povšiml, že jsem se přesunul na druhou stranu vozu.

„Nechci stát v silnici, dneska jezděj všichni jak šílenci a někdo by to do mě mohl napálit!"

Podívali se po sobě, pak zase na mě a bylo úplně slyšet, jak jim to v hlavě šrotuje.
Jeden z policistů odešel s doklady do policejního vozu a pomocí vysílačky se s někým vybavoval.

Chvíli bylo ticho.
 „Máte to tu zrezlý," ozvalo se od toho s baterkou.
 „Co byste taky od toho chtěl? Vždyť je to starej krám," nenechal jsem se zastrašit.

Zase bylo ticho.

„Kam jedete?" Odhodlal se k otázce velitel vozu.

Vycítil jsem příležitost. „Teď už nikam. Jel jsem si sem pro nějaké jídlo a pití a kromě toho se mi chce čurat, takže co kdybyste chvíli počkali, já si dojdu nakoupit, mezitím si všechno zkontrolujete a nebudeme ztrácet čas?"

„Nikam nepůjdete! Mohl byste utéct!"

Rozesmálo mě to. „A nevíte proč? Tak mě nechte aspoň vyčurat támhle u plotu," ukázal jsem na dva metry vzdálený plot a pomalu jsem k němu vykročil.

„STÁT, STŮJTE!" Velitel vozu mi zahradil cestu, postavil se přede mne a udělal několik pohybů rameny, jako by se marně snažil rozpomenout na nějaké chvaty a hmaty. Teprve teď jsem si ho důkladněji prohlédl. Bylo to mladé ucho. Mladíček, rychlokvaška z Údolí dutých hlav. Sahal mi hlavou někam k břichu, a měl jsem neodbytný pocit, že kdybych na něj omylem spadnul, tak ho zarazím po uši do asfaltu.

„No jak myslíte," řekl jsem. Takovouhle příležitost si přece nemůžu nechat ujít!
„Takže se nemůžu jít vyčurat?"
„NE!"
„NE?"
„NE!!"
„No, jak chcete," a pomalu jsem si rozepnul poklopec.

Jen pár lidí na světě se může pochlubit tím, že při silniční kontrole pochcali policajta.




vlada | Rubrika: Šepoty a výkřiky | 13.07.2010, 5:30:00