Modernizační filozofické úvahy

Historizující dekomprese směrování současné postmoderní filozofie ukazuje, že jediným satrapálním východiskem krize společenského konsenzu a související filozofických systémů je syntéza elementární filozofické retrangulace vyvěrající z harmonické disociace.







Je to problém?
Vždy, když se v současné době zabýváme dekompresí nějakého blíže neurčeného filozofického směru, většinu svého počátečního úsilí musíme věnovat odplevelení složitě strukturovaného balastního textu k vyloupnutí podstatné parciální myšlenky, nebo myšlenek, přičemž narážíme na systematistické autorovo pojetí vedoucí nesrovnale od kulturní periferie, přes globální vesnici až ke gejzírům filozofických úvah připomínajícím život ve velkoměstě, aby barvité kličkování mezi jednotlivými bazálními podněty zcela zamlžilo podmět a přísudek, příčinnost a kauzalitu, následnost a podnět. Není divu, že srozumitelnost takového textu se jeví být poněkud frapatální.

Toto somaticky velmi frustrující úsilí vede nesystematického čtenáře pouze k potvrzení obecně přijímaného, leč ne zcela brilantní analýzou podloženého názoru, že libovolné filozofické pojednání, ať již publikované v prestižním časopise „Philosophy", nebo „And Sudoscience", nebo jen jako učební skripta prestižní Oxford University, mají sebemenší nevypovídající smysl, jenž by ospravedlnil hodnotové výdaje, které společenskost vynakládá na údržbu a rozvoj tohoto vědeckého odvětví, ba spíše vedou k přesvědčení, že hlavní hodnota publikovaných textů tkví v kalorické energetické hodnotě obnovitelného, ekologického nosiče těchto textů.

Kaliondripické vyjadřování nahrazuje zásadní ergonální srozumitelnost na úkor paralelizování potenciální úrovně pochopení včetně nesynchronního přenosu ekvivalentní informace tak, aby kompetitivní ekvivalentní argumentačně podhodnocený protinázor, dosahoval jen velmi těžce sémantické úrovně nezbytně nutné k vyjádření parochiálního nesouhlasu. Avšak i kdyby se jednalo o argumentačně vytříbený, a logický bezchybný text, ztěžující případné vyvrácení, přece lze dojít a není to ani těžké, k paradoxním závěrům, jestliže máme blbé generativní vstupy, protože implikativně lze z nepravdy odvodit naprosto cokoliv, ačkoliv to zní naprosto neuvěřitelně, i pravdu.

Problém však není natolik jednoduchý, aby bylo možno bez sebemenšího zaváhání vyhovět přirozeným požadavkům na libosrozumitelnost a sémanticko-logistickou analýzou vyloupnout evidentně deterministické poznání z kvazilineárního množství makrodat, bez ztráty systematickým úsilím odstraněných podstatných lineárních vazeb.

Historické souvislosti
Odhlédneme-li od esenciálních historických souvislostí zpět do historie, což není pro řádného absolventa libovolné prestižní, nebo částečně i jakékoli jiné významné, či ne tak podstatně známé Stamas Mater filozofie naprosto nic nemožného, nehledě na poznatek, že naprostá většina inkriminovaného vzdělávacího procesu se ubírá těmito historizujícími mantineli, přičemž na soudobé poznání připadá jen takřka zanedbatelný podíl přiděleného výukového procesu, kdy je preferováno historické porozumění soudobně naprosto veškerému úsilí myslitelů a velikánů, které historie postavila na piedestal přínosného vědění, protože nic jiného vhodnějšího ke studiu, za účelem brzkého oddělení zrna od plev, stejně nemá, dojdeme k pozoruhodnému zjištění.

V průběhu věků docházelo k vymezování filozofických otázek v oblasti celkové vzdělanost nejprve pozvolna a spíš jako vedlejší ekvivalentní produkt k požadavku vládnoucí hierarchie na dosahování kvantitativních i kvalitativních parametrů vládnutí. Nejednalo se v žádném případě o plnohodnotné filozofické subsystémy, ale spíš o antropostochastický mix náboženských, společenských a vojenských požadavků příslušné epochy. S množstvím dostupné vzdělanostní úrovně rostlo i množství technologických, zemědělských i řemeslných poznatků, což vyvolávalo nezbytnou potřebu procesu, který bychom dnes mohli označit alegoricky základním výzkumem. Tato praktická část byla nemyslitelně svázána s počátečními filozofickými systémy, zcela markantně akcentujícími antropicko-deistický princip a o jednotlivých učencích bychom mohli hovořit nikoli ve smyslu symptomatické definice jako o filozofech, ale definovali bychom-li takové osoby transcendentním názvem polymorfní renesanční učenec, s přihlédnutím k nedokonalosti tohoto popisu, by se s tím dalo, jako vystihující definicí souhlasit.

Nicméně postupující specializace singulárních okruhů postupně soustřeďovala technicistní preference do multiplikačního sémantického působení na oblast praktického přínosu a scholastistní makrotematické metamorfy, sloužící k vyjasnění objevených stanovisek, aby je bylo možno zařadit do nějakého širšího celku. Netřeba podotýkat, že tato snaha byla často jen minoritně úspěšná, takže docházelo spíše k zatemnění, než smysluplnému dosazení do nějakého logického systému.
Tyto historické souvislosti postupně vyjevovaly, že zvolený přístup je v přímém protikladu s požadavkem na dějinnou pravdivost, takže jednotlivé obory postupně procházely, nejprve vnitřní, a posléze i vnější emancipací, pokládajíc základy moderních vědných oborů, při současném nejprve neznatelném, avšak posléze již zcela markantním omezením pozornosti k doprovázející soustředné společenské potřebě tradičního filozofického názoru. Je zcela nepochybné, že rozvírající se nůžky mezi nově nahromaděnými vědomostmi a stávajícím společenským klimatem začínaly postupně utvářet samu podstatu filozofických systémů, až došlo k jejich převrácení, při kterém se podařilo vnést do obecného povědomí elementární souvislost, že věda nevyplývá z filozofie, ale filozofie z vědy.

Není od věci podotknout, že stávající historická východiska nepřikládala v průběhu dějin adekvátně stejné místo takovým názorům, docházelo k nejrůznějším modifikacím a zahušťování, přičemž vždy zde existovala nepočetná majorita doyenů, kteří pohrouženi do moralistických problémů odmítali přistoupit byť jen na velmi mírnou snahu o historické znemožnění poukazováním na nezastupitelnou roli filozofie, jako zastřešující syntézu veškeré poznatelnosti, což z ní zcela nepochybně činí logicky nezpochybnitelný a navzájem funkčně natolik provázaný systém, že jakékoli snahy o jeho vyvrácení jsou natolik nebetyčným úkolem, že neexistuje nikdo, kdo by se o tuto heroinovou snahu pokusil, natož aby to dokázal, i když je na první pohled evidentní, že tento systém má jednu zásadní vadu v tom, že jeho pravdivostní hodnota se dá vyjádřit nulou.

Dá se tedy s minimální námahou tvrdit, že libovolný filozofický systém nebyl, s přihlédnutím k minoritním výjimkám, nikdy eliminován za přispění sama sebe, ale vždy se o to postaraly mezitím nahromaděné poznatky souběžně probíhajícího výzkumu rozvíjejících se a posléze odštěpených věd, které rezignovaly na konstrukci všemožných provázaných a obecně elegantních systémů, které uspokojovaly svou propracovaností snad jen jejich autory, ale věnovaly se postupnému, ne tak atraktivnímu, o to však záslužnějšímu odhalování skutečného poznání, bez ohledu, jestli se to někomu líbí, nebo ne.

Tento postupný historický vývoj vedl k nepřehlédnutelnému uspořádání, v jehož rámci se od všeobecné zastřešující filozofie vždy odštěpila nějaká dříve nepodstatná část vědy a založila tak svůj vlastní směr, až po rekurzivním průběhu celé akce nakonec v oboru zůstali samotní filozofové, kteří ztrativše kontakt s realitou věnovali se již pouze sami sobě.

Elementární jsoucno.
Mějme jsoucno, kteréžto je průnikem nekonečného množství jednotlivých jsoucen obsahující jednotlivá filozofická učení. Nazvěme ho elementárním jsoucnem. Jednotlivá dílčí jsoucna v sobě zahrnují idealizované souhrny jednotlivých filozofických směrů, jejich ideje, názory, stanoviska, východiska, odvozeniny i složeniny. Nyní se položme na otázku. Jaké vlastnosti má naše úvodní, nekonečně průnikové jsoucno složené z jednotlivých jsoucen? Je toto jsoucno pravdivé? A lze to nějak zjistit?

K řešení lze přistoupit nejrůznějšími možnými, z jednotlivých filozofických škol převzatými, historickými a dalšími jinými postupy. Každý filozofický směr přistupuje k řešení a vyřešení této otázky z kvalitativně specifických vlastních judikátů zahrnující převládající uceleně myšlenkovou substituční názorovou prezentaci ze svého pohledu, což je zcela pochopitelné. Přesto však, s neodmyslitelným přihlédnutím k navzájem neslučitelným prekurzivním vstupům je možné konstatovat, že se vždy najde alespoň jeden ucelený filozofický směr, či názor, který tuto základní otázku nahlíží ze svých specifických pozic, postulátů a vlastního systematistického uspořádání logiky natolik odlišně, že se jeví být naprosto evidentním, že tak řeší stávající otázku jinak. Jiného řešení se nadějeme u idealistických filozofů, jiného u materialistů, jiného u jing-jangistů, komunálních socialistů, postmodernistů, fašistů, existencionalistů a jiného u New Age dementalistů. Přesto existuje, při logickém výčtu konečný a nespočitatelný, nebo nekonečný avšak spočitatelný, nebo konečný a nespočitatelný, případně nekonečný a spočitatelný počet filozofických směrů, minimálně tedy alespoň jeden, nebo několik nezvratných filozofických směrů, které poskytují právě jen jedno správné a pravdivé řešení.

Elementrání jsoucno je prázdné a tento závěr je pravdivý.

Čím je to způsobeno? Bez ohledu na množství dílčích jsoucen, parciálních i diferenciálních disociací za to může návrat ke kořenům základních postulativních postupů, kdy potřeba ozřejmení studovaného problému širšímu pohledu exaktní vědy není možná bez použití elementárních matematických postupů. Trvalo poměrně historicky dlouho, dá se konstatovat, že téměř celé historicky známé období, než filozofie vzala matematiku na vědomí. Pro uklidnění případným zájemcům o studium filozofie, aby se neděsili, že je při studiu čeká něco matematicky strašného jako parciální derivace, nebo Hilbertův prostor, tak v žádném případě se nejedná o nějaké soustředěné úsilí, spíš jde o takové matematické ždibce, týkající se výrokové logiky a booleovy algebry.

Mezi prvními z filozofických myslitelů si matematiky povšiml Hegel, kteroužto srážku vtělil do na svou dobu velice smělé, svou dobu naprosto přesahující, myšlenky negace negace, což je jen matematické vyjádření A = not(notA) = A. Je zajímavé kolik genocidní škody tato naprosto elementární matematická rovnice, něco rovná se to samé, nadělala v budoucích nejen filozofických dějinách, když si toho povšiml matematický nedouk a ignorant Marx.

Jiným nadaným filozofickým matematikem byl kupříkladu Popper. Ten si povšiml faktu, že funkce logického násobení je pravdivá tehdy a pouze jen tehdy, pokud jsou pravdivé všechny signály na vstupu. A and B and C and D and E = F je pravda pouze, když A, B, C, D, E jsou všechny pravdivé. Pokud se libovolný vstup A, B, C, D, E přivede nepravda, tak se výstup F okamžitě změní na nepravdu. Tato matematisticky exaktní, avšak vzdělanostně poměrně triviální úvaha stála za veškerou Popperovou filozofií vědy, kdy složitě odvodil potřebu falsifikovatelnosti hypotéz, protože libovolné množství pravd přivedené na vstup nic nezmění, ale stačí jedna nepravda, což způsobí, že to vyvrátí celou teorii.

Ještě by stálo za to zmínit Quinna, který se zase matematicky zabýval implikací. Implikace je poměrně zajímavá logická funkce, která vnesla do filozofie do té doby nevídaný rozměr. Obyčejně se vyjadřuje slovy z A vyplývá B. Pokud je A pravda, pak B musí být také pravda. Ovšem pokud je A nepravda, tak o B nemůžeme nic podstatného říci, neboť to může být pravda, ale i nepravda. Z nepravdy může plynout naprosto cokoliv a tento jednoduchý matematický poznatek dal vzniknout propracovanému filozofickému zázemí, kdy se složitě řeší otázka, jestli nějaký dílčí poznatek, který není ve shodě s podpůrnou hypotézou, může vyvrátit celou nadřazenou konstrukci. Může.

Jestliže někdo tvrdí, že za oteplování může CO2, tak pro toto tvrzení musí mít natolik neprůstřelné důkazy, aby se to dalo s pravděpodobností blížící se jistotě tvrdit. Z pouhého faktu růstu teploty tuto implikaci nelze dokázat. Kupříkladu růst teploty může být způsoben něčím úplně jiným. Oproti tomu pokles teploty implicitně nepravdivost úvodního tvrzení potvrzuje, takže jako celek implicitně-pravdivostní systém obsahuje podstatnou míru hystereze, pročež se celá soustava chová jako dioda, která umožňuje dokazování pravdivosti pouze v jednom směru.

Tyto výše uvedené příklady přesvědčivě ukazují, jak mocnou zbraní je pro filozofy matematika. I z naprosto nepatrných matematických kousků poznání, kterým technicky vzdělaní jedinci nepřikládají naprosto žádný význam, protože jsou natolik elementární, že jsou se jimi ochotni zabývat jen v průběhu asi pěti minut, během středoškolské docházky, jsou zde v případě, že filozof je natolik nadán, aby tyto poznatky vstřebal, odvozovány celé filozofické směry, naprosto měnící chápání humanitních věd na podstatu světa.

Lze si jen stěží představit, co by šlo filozoficky odvodit ze znalosti kupříkladu diferenciálního počtu, numerické matematiky, Fourierových řad, či transkriptivní paralýzy. Snad jen obava před explozí nového filozofického poznání, která by vedla k totální devastaci nahromaděných zásob náhle nepotřebného vědění, naprostá absence matematické tradice a strach doyenů filozofických fakult z vlastního znemožnění brání snaze byť o naprosto minimalistickou výuku komplexních čísel.
Pozn.: Matematiky komplexních čísel si povšimli jako první historici, kteří se dlouho neuměli vypořádat s tvrzením, že za druhé světové války byly místy tak tvrdé boje, že cosφ, neboli dělostřelecký náměr, dosahoval místy hodnoty až dvě celé.

Paleometrický princip
Při bližším zkoumání zbytku, který zůstal poté, co se solidní vědy rozhodly opustit filozofii a vydaly se svojí vlastní cestou, která vedla k exponenciálnímu růstu nových poznatků, během nekolika generací, ústící kupříkladu v poznatek, že o vesmíru nevíme vůbec nic, ale zato to víme velmi přesně, kupříkladu proto, že viditelná (vyzařující) hmota veškerého nám dostupného vesmíru tvoří 1% z celkové velikosti vesmíru, docházíme k poměrně jednoduchému závěru, že filozofie má problém.
Lépe řečeno problém má ta část filozofie, která se s nesmyslně úpornou snahou snaží zachránit poslední zbytky idealistického pojetí světa, přičemž by se dalo říci, že nejde ani tak o maligní pulsativnost zastánců těchto názorů, ale spíše o zoufalý nedostatek přínosu obohacujícího celkovou úroveň nového poznání, a snahu o cystálně-rudimární lpění na dosažené idealistické struktuře, přičemž o jejím pravdivostním profilu vypovídá spíše vitriolické chování ornátní prasektomie jež argumentuje svými klérickými manuskripty, takže změny v historickém pojetí je možno očekávat spíše v řádu několika století.

Ufální význam takovéhoto přístupu se již projevuje vytěsňováním paganokracie do svébytných odnoží vysokých škol a fakult, kde dochází k postupnému vyhnívání bez sebemenších vazeb k novým poznatkům, takže postupem času tyto zapouzdřené vzdělanostní ostrovy pouze naplňují alikvotní potřebu lokální ritualizace společnosti, což u účastníků tohoto vzdělávacího procesu způsobuje selektivní nanodeprese, projevující se tím, že systém nasává přednostně pedofilní a homofobní jedince přičemž je jim poskytován přednostní přístup k jejich obětem.

Hlavním argumentem pro odmítnutí takového přístupu je však poznání, že pokud budeme hledat něco společného idealistickým konstrukcím, dojdeme k nulovému průniku. Odmítnutí boha a veškerých idealisticko-deistických podpůrných konstrukcí je proto naprosto nezbytným základním předpokladem setřesení historického balastu, který umožňuje alespoň zastavit propadání do sféry modálního exorcismu, když už nejde o urychléní postupu vpřed. Je třeba zavrhnout všechny idealistické filozofické směry, které ač logicky vytříbené, nemají oporu v důkazech.

Pokud si rozeberme idealistické filozofické modely, tak při respektování základního požadavku na libovolný filozofický model, čímž by měla být pravdivost, můžeme konstatovat, že pravdivost na výstupu za použití implikace je v podstatě neprokazatelná, za předpokladu, že nemáme naprostou jistotu, že jsme použili pravdivé vstupy. Protože však nejde žádným způsobem zjistit, jestli je idealistická idea pravdivá, znamená to, že ani o libovolném idealistickém filozofickém modelu nejde prohlásit totéž. Na druhou stranu materialistické ideje oporu v důkazech mají. Oblast hard science je ze své podstaty idealistickoprostá a pokud ještě někde existuje nějaký volný prostor, tak je to pouze na samém počátku, nebo jen v rámci jakéhosi prvotního impulsu.

Pro poučené jedince zabývající se historií vědy vyplyne i při poměrně zběžném pohledu na posledních zhruba 10 generací (tj. po ctitele exaktního vyjádření 200 let), že ačkoli čtvrtá generace nedisponuje téměř žádnými vědomostními průniky, které by bylo lze považovat ve svém důsledku za nezastaralé, přesto dochází v průběhu dalších generací k recidivám, které se s pravidelnou pofiderní konotací vynořují a vytvářejí pravidelné harmonické disociace na úrovni již dávno překonaných hypotéz na úrovní kochální kovariance.

Tento jev se obzvláště silně projevuje na úrovni takzvané soft science, na úrovni společenských věd, filozofie a jeho slábnoucí, avšak nikterak nepřehlédnutelný vliv lze vystopovat i na úrovni přírodních, hlavně však biologických věd. Je to pochopitelné, protože se slábnoucí sférickou zakřiveností platnosti exaktních přírodních zákonů vyjádřitelných matematicky exaktními závěry dochází k vlivem prosekorálního rozdělení k matematicky méně exaktnímu vyjádření, přičemž břemeno důkazního řízení se přesouvá nejprve pozvolně a poté zcela převažujíc na systémy logických rovnic a soustavu implikačního dokazování, čím vzdálenější od oblasti hard science, tím náchylnější k implicitním vyjádřením postupně se zvyšujího počtu proměnných, vstupujících do sféry důkazu.
Tato postupně narůstající sférická zakřivenost celého důkazního procesu převážně založená na implicitním principu vede ve své podstatě o ekunometrické přibližování k neustále se zvyšující pravděpodobnosti klasické, v tomto textu již diskutované chyby, ano jedná se o implicitní dokazování, která již z principu, v naprosté většině příkladů vede k typické argumentační chybě známé pod svým obecným pojmenováním logická skluzavka.

Koincidenční paleomortalita reduktivních hypotéz přináší poznatky nezbytné k ucelenému posouzení, zda příspěvek k celkovému chápání souvislostí vyplývá přímo ze souboru primárních faktů, nebo naopak, zda se náhodou nejedná o oblíbený interpretační omyl vanantní svébytnosti, vyplývající z nadměrného kladení důrazu na vlastní interpretaci, naprosto opomíjejíc hledání kořenů základní kvantogeometrické funkce, v obecném pojetí známou spíše pod nepřesným pojmenováním variabilní jednoúčelovost.

Musíme se prostě smířit s tím, že v oblasti přírodních věd a biologie je situace podobná, jako byla ve fyzice a chemii tak před sto lety, ačkoliv s neustále novým přísunem nových poznatků lze konstatovat, že prostor pro působení idealistických ideí se neustále zmenšuje. Evolučně výhodná mortalita starých přístupů se tak ukazuje jako rozhodující vědeckou silou v chápání celého nového poznání a neustále se zrychlující se tempo revizí a oprav hypotéz přírodních věd začíná působit orientační problémy, takže zastánci hypotéz pod zvyšujícím se tlakem opouštějí své pozice a houfně se přesouvají do oblastí zkoumání, které jsou ještě více soft, a kde selekční pravdivostní tlak nepůsobí zdaleka tak silně.

Dá se tedy konstatovat, že časově protoprostorový výskyt zastánců idealistických hypotéz vytváří lineárně rostoucí funkci s malým, avšak nenulovým počtem na ose hard science, která se zhruba v úrovni soft lomí a přechází do prudkého růstu, přičemž na teologické úrovni dochází již k nezvladatelnému exponenciálnímu růstu nade všechny meze, přičemž funkce hustoty pravdivosti je k této křivce inverzní.

Postsynchronální diference
Je s podivem, nakolik brizantní náznaky uceleného souboru empirického poznání nevyvěrají z potřeby každodenního života průměrného občana, ale spíš svým zaměřením přináší pochybné uspokojení spojené s pravidelnou konzumací zaměstnavatelských dávek hlavně svému tvůrci, čímž vzniká názorový nesoulad, mezi pocity a potřebami obou protikladných skupin.

Monoteická diferenciace mezi uspokojováním primárních ucelených potřeb převládající populace a plachosonální přínos filozofického poznatku neobstojí v hodnocení obhajitelnosti potřebnosti takových výstupů, byť se ve výjimečných případech jedná o zajímavé souvislosti. Při hodnocení tohoto přínosu v naprosté většíně případů dochází k názorové disocianci, takže se jeví, že tato behaviorální plasticita ústí v primární negativitismus, s akcentovanými rysy svatodušnosti či narkotikolepsie.

Nelineárně regresovaná čísla získaná pomocí sociotypických výzkumů nepřináší dostatek argmentů, pro zaujetí zásadního stanoviska, u kterého by bylo možno předpokládat pravdivostní hodnotu minimálně vyšší než alespoň 50%, přičemž algoritmická rytmizace problém spíše zvýrazňuje, než by alespoň minimálně přispívala k sofistikovanému řešení.

To ovšem nebrání tomu, aby dieselagregovaná poptávka po těchto výzkumech nebyla samotnou akademickou obcí urychlována, protože idiomatická závislost na produkci multilaterálních přídavků těchto výzkumů vytváří v pozorovateli, který není přímým účastníkem, nebo pro kterého je tato oblast poznání mimo oblast jeho zájmu, dojem, že si svůj plat zaslouží.

Tato střídavá periodicita způsobuje rozvírání nůžek mezi přínosem, jakým chápe přispění příslušného vědního oboru minoritní většina. Tyto strukturalistické poruchy v chápání vzdělanostního přínosu filozofie vytvářejí laterální disociace, přičemž vedlejším efektem tohoto působení je blíže nedefinovaná, a ze sociologických výzkumů v podstatě složitě odhalitelná paralelní kauzalita, která občas vyústí do složitě provázané strukturální sítě, kdy nedostatečná fakta neumožňují přímý výklad a výsledný názor je jen a pouze záležitostí jejich vhodné interpretace.

Lingvistická ekvilibristika, která stojí za tímto soubojem o interpretaci, vytváří evolučně stereotypní tlak ústící v envirodementální úsilí jednotlivých stran prosadit svá stanoviska za použití i argumentačně selektivních závěrů, bez ohledu na efemerní synchronicitu a modální soustavnost, přičemž je zřejmé, že největší obětí podobného přístupu je základní sigma funkcionalita, protože pravdivostní funkce takového tvrzení se začíná dramaticky snižovat, nehledě na fakt, že limitně se takovéto závěry se stoprocentní pravdivostí blíží nule.

Selektivní závěry prostě nemohou být samy o sobě prostředkem k dosažení cíle.

Kolaps akordické souvislosti
Při zkoumání historického přínosu filozofie se nelze neubránit dojmu, že poté co filozofie sehrála nezastupitelnou roli v generaci nových vědních oborů, které se osamostatnily a obhájily svoji svébytnost, zůstaly ve filozofii jen nikomu a ničemu nepotřebné zbytky, které se strnulou nehybností pokračovaly v precizování myšlenkových škol a postupů postupně se dostávajících do pozice od nerespektování reality k jejímu naprostému ignorování, čemuž výrazně napomáhá nikoliv snížená koncentrace idealistických filozofických konceptualistů v této oblasti poznání.

Tato postreumatická virualizace idealistickým přístupem zcela ochromila možný přínos širšímu obecenstvu všech ostatních výzkumných oborů, takže sanační výstřednost a potřeba vlastního filozofického pohledu na dosaženou úroveň poznání vlastního výzkumu vedla k definování vlastních filozofických škol v rámci příslušného oboru. Není třeba zdůrazňovat, že tento přístup byl způsoben naprostým vzdálením klasické filozofie od apertivní sférické výstřednosti hlavního proudu, nerespektováním potřeby nově definovat a utřídit poznatky vyplývající z dosaženého poznání.
Na druhou stranu i tyto prosperitní vochmatyky nemohou přinést nějaké nové obecně přínosné hybridní poznatky, protože planparalelní rovinatost ideázy příslušného oboru nebere a často ani nemůže brát do úvahy laterální regrese poznání dosažené ve zcela odlišných oborech, takže při snaze jednotlivých oborů k filozofickému zpracování dochází k jejich urbanizaci a zmnožení množin. Výsledkem je pak nepřípustná disociační karanténa, a postupně se rozbíhající narativní trasoúhel, jehož laterální regrese se vzdaluje nejen od klasických filozofických směrů jako takových, ale i od filozofických směrů jednotlivých filozofických směrů.

Nedostatečné filozofické vzdělání v přírodních vědách tak vede k potřebě se filozoficky vymezovat k filozofii, takže se na přírodovědeckých fakultách objevují tajemné katedry filozofie přírodních věd, které se snaží rozvíjet filozofii vlastními silami, ovšem na kvalitativně přírodně vzdělanějších jedincích.

Tato ideová roztříštěnost a vzájemné nepochopení vytváří typické vzdělanostní struktury, neprotínající navzájem žádný z do úvahy připadajících definičních oborů. Pokud se některé náhodou povede experimentálně vyvodit do té doby neznámé souvislosti, jsou jednotlivci i jimi generované příslušné směry podrobovány verbální kritice, vzájemnému nepochopení a nevraživost se bez ohledu na fakta vyhrocuje až do fáze intelektuálního rasismu, přičemž jako poražený pak zcela oprávněně zůstává většinou příslušný filozofický pohled, protože fakta a důkazy dodává základní výzkum příslušného vědního oboru a filozofie se pouze snaží o jejich z valné části mylnou interpretaci, založenou na úzké roztříštěnosti vlastních představ o správné interpretaci široce rozestřených filozofických dogmantů, jejichž validní laterace vytváří vertikální horizontálu přípustného filozofického obzoru.

S jistou mírou nadsázky se tedy dá tvrdit, že filozofie neví nic a ještě z toho vyvozuje závěry.

Strukturální řez
Pokud chceme nějakým způsobem definovat okruhy filozofického zkoumání, které ve svém pojetí nejsou jen egocentralistickými vyjádřeními svých nositelů a mají naději na alespoň minimální množství pravděpodobnosti, že hustota pravdivosti se bude s jeho dalším zkoumáním zvyšovat, pak jedním ze zcela nezbytných předpokladů je po odmítnutí geocentrismu, heliocentrismu a následného galaxiocentrismu ve sféře hard science, musí dojít také i k odmítnutí libovolné formy antropocentrismu, ať slabé, silné, nebo libovolně jakékoliv ve sféře soft science, ale hlavně a nezbytně ve filozofii.

Heliocentrická systematičnost totiž jen stěží stačí k vyjádření periferního souhrnu, ačkoliv na první pohled by mohl být předpokládán opak. Stačí se jen zamyslet a na první pohled patrná východiska nadobudou zahalené podoby příčinné souvislosti, bez jakékoliv snahy o argumentační ekvivalent. Své závěry, formulované do opatrného lingvistikálního vyjádření a rozvité do několikanásobných, spolu nesouvisejících patriarchálních souvětí s patrnými vlivy pseudohumanizujícího vzdělání, formulují zahaleně, s vysokou mírou opatrnosti a vysokou mírou vágní rozpačitosti, aby disonančně probleskující mlhavé problesky logických lapsů, tušení stínu a kvaziparitní přeskoky nevyvolaly u protivníků hlad po exemplárním pojetí logické argumentace.

O něco lépe jsou na tom ti, kdo používají korelativní paralelizace k vyloučení logických chyb včetně vizualizace toku synchronicitního myšlení za pomoci výpočetní techniky tak, aby případná vizualizace problému poskytovala grafické vyjádření typu „black box" se všemi vstupy a výstupy a tak minimalizovala tok systematických chyb proudících ze zmatených prvotních východisek.
Avšak ani důsledné využití výpočetní techniky, ani vytříbená logická argumentace, ani společenský konsenzus tomuto systému nezabrání dojít k naprosto nepříčetným závěrům. Přes všechno nezměrné úsilí, přes sedimentální víry divergentních souběhů, ani při přednostním použití rekurzivní sepse, pokud máte to štěstí, univerzitní výuku výrokové logiky, přes exaltické duchovní prožitky a tím směrem ovlivněné vědomí včetně domácího samostudia se nedá dojít ke správným závěrům, pokud použijeme vstupní předpoklady, které svoji úhrnnou pravdivost definují naprosto nedostatečně, a to tak, že lživě, přičemž bez požadavku pěti sigma, lze jen stěží prohlašovat hypotézu za platnou.
Bez změny tohoto přístupu nelze dojít k pravdivému chápání postavení člověka a jeho interakce s okolím, nehledě na důsledky, které to může mít v oblasti filozofických věd, ovšem s vědomím, že požadavek na antropocentrismus, tento postoj zcela diskvalifikuje pro nějaké obecnější závěry. Filozofický systém prostě musí být použitelný jak pro lidstvo, tak pro libovolnou životní substanci. Vezmeme-li substituci a nahradíme slovo lidi slovem mravenci, pak při respektování veškerých logických vazeb a definičních oborů musíme dojít ke shodným závěrům. Pokud i po této substituci animální florou filozofický systém vyhovuje, lze ho považovat za obecně platný, pokud ne jde o antropocentrický model, který je třeba odmítnout, nebo alespoň přinejhorším si být vědomi jeho omezené platnosti, protože bez tohoto povědomí je filozofie pro vědu stejně důležitá, jako ornitologie pro ptáky.

Filozofické poznání je tedy z principu sekundární a zcela závislé na dosaženém poznání základního výzkumu přírodních věd.

Lubrikální cyklus
Dosud uvedené argumenty ukazují jak hlavní směry filozofického myšlení, svojí polyvatální výplní vytvářejí pomocí tunelového vidění a druhové mezispřízněnosti s chacharoidním přístupem zcela nesourodou změť polymorfně izomorfního pohledu na svět, která neježe nepřináší nic kvantitativně nového, ale kvalitativně přispívá, na jedné straně k sebestřednému obdivování bez ohledu na pravdivost, při snaze vytvářet na veřejnosti obraz primární vzdělanostní síly, ovšem na straně druhé u libovolné odborné veřejnosti vytváří naprosto nevyvratitelné přesvědčení, že libovolné filozofické tvrzení trpí pokročilou paleodementázou, a když ne, tak se jedná přinejmenším alespoň o masivní antigravitační poklesek.

Za této situace je přinejmenším velmi nevděčné marginální úsilí dodat při externím pohledu impulsy, které by nejenomže opět navedly filozofii na kruhovou orbitální dráhu průniku s hard i soft science, ale toto toroidní úsilí je naprosto nezbytné, pokud nechceme připustit, aby řady sociálně nepotřebných a zvýšené zdravotní náklady byly hrazeny z prostředků hodnoty vytvářejících ostatních, protože jak to vypadá, bez cizí pomoci je již snaha filozofie o sofistikální rozpočet předem odsouzena k neúspěchu. Ustrnutí v rámci okružního rámce viditelně nepřináší žádný pozitivní vývoj vpřed.
Historicky nejde o nic dramaticky nového. Jde o již mnohokrát opakované schéma, kdy docházelo k reprodukci a výuce totálních nesmyslů, jejichž vistace vymizela okamžitě potom, jakmile vojenská poptávka po takovémto druhu poznání expatlace zanikla, takže leftokracie a jí sloužící salutanti ztratili o příslušný vzdělávací směr zájem. Převládající afektorytmie pak obvykle pokračovala ještě samovolně několik generací, než došlo k jejímu úplnému vymizení.

Odhlédneme-li od ideologického a politického úsilí vládnoucí hierarchie, tak se uchovaly převážně jen takové myšlenkové směry, které poskytovaly pravdivá východiska, protože měly oporu v pozorované skutečnosti.

Ortogonální syntéza
Hlavním úkolem filozofie je interpretace. Jakékoliv snahy o vytváření ucelených vlastních systémů se ve světle perimetrického periskopu ukázaly jako historicky podmíněné s vysokým množstvím predefiniční stroboskopické chybovosti. Je to obzvláště patrné v hodnocení pravdivosti oleomorfického cyklu dílčích pravdivostních hodnot mezních podmínek, protože právě na pravdivosti mezních podmínek lze nejlépe dokumentovat počínající disocianci v rámci počínajícího celkového hroucení celé logické stavby uměle vytvořeného systému, přičemž velmi často dochází ke snaze zachránit alespoň dílčí výklady příslušného filozofického směru bez ohledu na prokazatelná fakta.
Oproti tomu interpretační úsilí naráží na jiné úskalí při snaze o syntézu dosaženého poznání do jednoho hodnotícího celku. Ideálním výstupem by měla být vnitřně nerozporná, pravdivá a testovatelná hypotéza, nerozcházející se s poznáním co největšího množství jednotlivých vědních oborů. To však klade extrémní nároky na způsob filozofického vzdělávání.

V ideálním případě by k filozofickému vzdělání bylo potřebné formální vzdělání v matematice, fyzice, chemii, přírodovědě, kybernetice, biologii alespoň na bakalářské úrovni, a až teprve poté by mělo nastoupit humanitní vzdělání v ekonomii, sociologii, psychologii a teprve až na závěr filozofii. Přírodovědné vzdělání se svým důrazem na matematické postupy nastavuje přísně logické a vnitřně nerozporné odvozování, takže se nemůže stát, že cytoplasmatická plíživost při řešení statiky mostu po jeho postavení způsobí, že tento spadne. Pokud zavedeme takový způsob myšlení i do filozofie vymizí automaticky 75% nejrůznějších instantně nerozpustných příkladů fatálního selhání logistiky, čímž tato záporná zpětná vazba umožní snížení regulační spotřeby přiděleného výukového času.
Takto implozivně regulovaná spotřeba pak nezbytně způsobí explozi nových možností v poznání a nesrovnatelně větší časové možnosti, které tak zbudou pro nerušený rozvoj mentázy se nutně projeví v logické syntéze nezatížené do současné doby převládající dementázou, vnitřně rozporného myšlení humanitního a filozofického uvažování současné doby.

Nezbytnou podmínkou tohoto navrhovaného přístupu je fakt, že za dnešních podmínek, kdy vědecký výzkum opustil piedestal morálního imperativu a stal se standardním průmyslovým odvětvím se všemi klady z centralizace a kapitálové zajištěnosti, ovšem i se všemi negativními vlivy vyplývajícími z klasického společenského působení vyšších firemních organismů, které produkují pravdivá fakta pouze v případě, pokud je to přínosné z hlediska ziskovosti vynaložených nákladů.
Z toho vyplývá i nezbytnost morálního a psychologického zkoumání pozadí produkovaných vědeckých poznatků, přičemž nejbližším srovnatelným systémem k přijmutí hypotézy za pravdivou by mohla sloužit praxe ritualizovaného hledání pravdy podobným způsobem, jakým k tomu dochází v oblasti legislativy a soudnictví s výhradou, že ani za použití takového postupu není zaručeno, že musí automaticky dojít k nalezení absolutní pravdivosti hledané funkce.

Současná praxe dělá z filozofů vypravěče na úrovni science-fiction, pokud jsou orientování materialisticky, případně fantasy v případě idealistického světového názoru, přičemž některé jimi produkované příběhy se nám líbí a jiné nikoliv, načež jejich pravdivost je podrobována pravdivostnímu testování až v průběhu nového poznání.

Konodruplexní závěr
Myslet umí naprosto každý. I ten největší blbec umí myslet. Navíc jsou blbci šíleně vynalézaví, takže jsou schopní vymyslet i to, co by jiného ani nenapadlo. Tím se z pohledu nezaujaté veřejnosti dají jen velmi obtížně od filozofů odlišit, o čemž svědčí archetypální idiogram filozofa padajícího do kanálu. Problém je v tom, jestli myšlenka, názor, či přesvědčení jsou pravdivé. Žádný názor není automaticky pravdivý, dokonce ani převažující názor nemusí být pravdivý, a ani vědecký konsensus nemusí být pravdivý, protože vždy se jedná jen o názor, který dosud nebyl vyvrácen.

Literatura:
Bracket, S. Antony – Science, Myth or Magic
Atkinson, William Walker – Practical Mind Reading
Schopenhauer, Arthur – The Two fundamental problems of ethics
Gale Encyclopedia of Sociology
Barker, Chris; Pistrang, Nancy; Elliott Robert – Research Methods in Clynical Psychology
Dayan, Peter; Abbot L. F. – Theoretical Neuroscience
James, W. – Principles of Psychology, The, Vol. I, Vol II, 1890
Gerry's Online Dating Guide for the Lonely
Weinberg, Steven – Cosmology
Hofstadter, Douglas R – Gödel, Escher, Bach, an Eternal Golden Braid
Tang, L. C. – Fundamentals of Quantum Mechanics for Solid State Electronics and Optics
Kosinov N.V., Garbaruk V.I. – Power Phenomenon of Vacuum
Addison, Paul S. – Fractals and Chaos, An Illustrated Course
Koren, Barry; Vuik, Kees – Advanced Computational Methods in Science and Engineering
Sutra, Mahajrya Bodhana – Quantum Buddhism
Encyclopedia of Ancient Forbidden Secrets
The Graduate Student's Guide to Indian Recipes
The 4 Secrets To Becoming Rich And Happy



Doporučená četba
http://kojot.name/
http://massive-error.blogspot.com/
http://topdocumentaryfilms.com/
http://ei.czechian.net/index.php
http://skoropsycho.bloger.cz/
http://thesciencenetwork.org/
http://www.wikiskripta.eu/index.php/Hlavní_strana
http://www.wildprehistory.org/index.php




Související články
Současná úroveň poznání
Pozitivně lineární myšlení
Zmatení jazyka
Konečný protidůkaz
Medvědi příčinou globálního oteplení
Co neznám neexistuje. 



Lexikon
Lingvistická zásoba, kterou se ani navzdory zvýšenému úsilí věnovanému celoživotní snaze o výchovu negativním příkladem již nepodařilo zapracovat do textu:
Kvantooktáva
Levitující fratismus
Herbální traviny
Malachistická kalorimetrie
Porfyrický monomorfismus
Komanditní solicitátor
Koloidní hexagram
Rotační šestiválec
Prudimární běhoun
Lumbální funkce
Porferní satoplagie
Vyvěrající keson
Mytogenetická viněta
Enviromentální ryboň
Profiláze
Pantahexan
Romulo-Remusofáze
Pentagilus a hexogles
Butanismus a benzenovost
Vinylotrochie
Daktylotypie a daktylofobie
Anizotropická entropie
Inflexní spálenina







Pozn.:
Článek vznikl jako studijní text pro potřeby filozofických fakult vysokých škol.




vlada | Rubrika: Šepoty a výkřiky | 16.06.2010, 23:30:00






.