neděle 3. června 2012

Jak si vybírat guru

Jsou v životě chvíle, kdy se potřebujeme něco naučit a nevíme jak. V takovém případě obvykle vyhledáváme nějakého učitele, nebo jak je dnes módní říkat guru.



Nejlépe začít podobenstvím. Strohá fakta lidi moc neberou, jsou sice výživná a zdravá, nicméně si člověk moc nepochutná. Takové podobenství, to je jiná. Tam může být nahuštěno pitomostí řádu Pascalů na metr čtvereční, ale když se to dobře podá, všichni po vyslechnutí (když neumí číst), nebo po přečtení (když jsou hluchý), úlevně vzdychnou, usmívají se od ucha k uchu, takže vypadají jako kedlubna s příušnicema a potichu vyjeknou: „Božíčku, to je krááása.“



Ve využívání podobenství se vyžívají esoteristi, biblisti, věrci a obskurníci, kterým je logické myšlení vlastní, jako dělnické třídě statky. Podobenství obsahuje tu a tam nějaké racionálno, ale nese hlavně silnou emocionální složku, takže je lehce zapamatovatelné. V současnosti již není využíváno k přenosu nových poznatků, ale velmi často slouží jako nosič infekční memové nákazy s nejrůznějšími citáty, pseudomoudrostmi a manipulačními moralitami. Ale protože poptávka po přístupnější formě sdělení roste s klesající inteligencí, veden snahou vyhovět VŠEM vrstvám obyvatel nezbývá než tu a tam nějaké podobenství utrousit.

----------------------------------------------------------------------
Do místa, kde seděli na svých rohožkách nejrůznější guru zavítal mladík a prvního kterého uviděl se zeptal:
„Mistře co mám dělat, abych se stal osvíceným?“ 
„To je jednoduché. Sedni si před zrcadlo a ptej se: Kdo jsem, kdo jsem." 
„To se mi moc nezdá. Mistře nebude vadit, když se pozeptám jinde?“ 
„Beze všeho.“ 
Mladík tedy pokračoval dál, procházel kolem sedících guru a u jednoho, který se mu zamlouval, se zastavil: „Mistře co mám dělat, abych se stal osvíceným?“
„To je jednoduché. Budeš mi pět let sloužit, pást krávy, kydat hnůj, starat se o hospodářství, a když se osvědčíš, tak tě to naučím.“
„To se mi zamlouvá,“ řekl mladík a nastoupil do služby. Poctivě pásl krávy, kydal hnůj, staral se o hospodářství, ale za celou tu dobu mu guru ani slůvkem nic nenaznačil. Po vypršení pěti let předstoupil před svého guru a uctivě se zeptal: 
„Mistře, pět let jsem vám poctivě sloužil, myslíte, že byste mě teď mohl naučit, jak se mám stát osvíceným?“ 
„Dobrá, musím uznat, že jsi se celých pět let poctivě snažil, takže tě to naučím. Je to velmi jednoduché. Sedni si před zrcadlo a ptej se: Kdo jsem, kdo jsem.“ 
„Ale mistře, to samé mi před pěti lety říkal už ten první guru!“ 
„No, ... měl pravdu.“
----------------------------------------------------------------------------

Existuje zakořeněné přesvědčení, že když někdo na něčem tvrdě pracuje, NAKONEC svého cíle dosáhne. Ještě větší shoda panuje v tom, že když se k problému zaujme pozitivní stanovisko, tak v podstatě není třeba nic dělat a věci začnou fungovat samy od sebe. Pozitivně myslícímu člověku se totiž nemůže nic stát. Nepřejede ho auto, má velká prsa, nikdy neupadne na náledí, nemůže dostat rakovinu, v práci se mu daří, není tlustá, vždycky se mu postaví, nemá kocovinu, nepadají mu vlasy, nikdy si nic nezlomí, není nemocná, vydělává tolik, že bude dostávat pravidelný důchod.

Zde by se hodila malá vsuvka. Jak je možné, že armádu nenapadlo nasadit pozitivní vojáky do válečných konfliktů? Pozitivním vojákům se totiž nic nemůže stát, nemůžou se zranit, natož aby se někomu podařilo některého z nich zabít. Nepomohou ani samonaváděcí střely, ani náboje dum-dum, ani přímý zásah z houfnice ráže 85, ani pokousání služebním psem, dokonce ani zásah samonaváděcím laserem s atomovým granátem jim nic neudělá, protože jak hlásá příslušný esoterický směr, pozitivním vojákům se už z principu nic stát nemůže.

Existuje také zakořeněné přesvědčení, že když někdo CHCE něčeho dosáhnout, tak tomu musí věnovat nepředstavitelně velké úsilí, vytrvalost a píli, o pečlivosti ani nemluvě. To není úplně přesné. Ano, existují jedinci, kteří tomu musí věnovat nepředstavitelné úsilí, vytrvalost a píli, ale také existují lidé, kterým to jde samo, protože jsou nadaní a mají talent.

Talentovaní lidé jsou obvykle terčem nenávisti a pomluv, protože zatímco veškeré konkurentstvo je zabořeno v práci a z hlavy se mu kouří, dotyčný talent se dostaví na ranní poradu s alkoholickým dechem a krvavýma očima, aby vám po škytnutí v náhlém zablesknutí oka rozmetal na padrť několik dní pracně vypracovávaný projekt s neomylnou identifikací VŠECH chyb, které z vašeho projektu začnou vyskakovat, jak žáby z hnoje.

Tento otřesný zážitek s naprosto zákonitou vlnou nenávisti pak často doprovázejí slova jako: „Počkej ty hajzle, já ti ještě ukážu!“ V naprosté většině případů je vykonána nějaká forma osobní pomsty, například namaštění schodů a pak cílený úder smetákem do zad, či sofistikované obvinění ze zpronevěry parkovací karty a také vykonají své pomluvy, že dotyčný sjíždí v době oběda šéfovo osobní asistentku, takže tomu nemá po obědě kdo nahrnout krev zpátky do hlavy.

Nicméně někdy, ve výjimečných případech, může tato situace mít i pozitivní dopad, protože nenávist je stejná motivace, jako kterákoli jiná a pokud to vede k tomu, že se zažereme do práce, do vzdělávání a do sebepoznání, tak se nejpozději do deseti let dostaneme natolik dopředu, že svého bývalého rivala s přehledem strčíme do kapsy, pokud se již neuchlastal a nezmizel v propadlišti dějin.

Nebo taky ne.

Nadaní jedinci se vyznačují naprosto nepochopitelnou samodestrukční odolností, takže to, co by porazilo koně a přilehlé okolí, je naopak posílí, protože nedlouho po zmíněné příhodě vám již bučí do xichtu (fejsbučí) opilecké fotky z večírků prestižních univerzit, a nadnárodních firem, na kterých se dotyčný objímá s vyvinutou odekoltovanou celebritou.


Nové poznání se vyskytuje ve čtyřech latentních podobách:*1



1. Nevíme, že nevíme

O problému nevíme nic, ani to, že existuje.


 

2. Víme, že nevíme

Objevili jsme novou, úplně netušenou oblast a víme, že o tom nevíme vůbec nic. Nevíme odkud začít, je toho tolik.


 

3. Nevíme, že víme

Po jistém nadkritickém úsilí, které jsme věnovali zvládnutí problému, máme pocit, že pořád ještě nic nevíme. Nevěříme si, ještě si nejsme jisti. Ve skutečnosti toho víme už hodně.



 

4. Víme, že víme

Už jsme prošli zkouškou. Uvědomujeme si, že víme. Máme sebedůvěru a můžeme se bez obav pouštět do diskuzí a argumentačních sporů, protože to fakt víme.




Na začátku se vždy pohybujeme na úrovni 1. Nevíme, že nevíme. Pak se něco stane a před námi se otevře celý nový svět. Je tam toho tolik k poznání, je to tak lákavé, takových zajímavých věcí, ani nevíme, co všechno k prozkoumání tam je, ale ohromně nás to zajímá. Tím jsme se dostali na úroveň 2. Víme, že nevíme. K úrovni 3 je ještě dlouhá cesta*2, obvykle tak rok, a hodilo by se, kdybychom našli někoho, kdo nás povede.

Takže máme problém. Narazili jsme na neznalost a chceme ji zvládnout. Chceme se něco naučit a nevíme jak na to. Víme, že nevíme a pokud chceme svůj vývoj nějak urychlit, hodil by se nějaký učitel, kdo nám předá své zkušenosti, nějaký guru. Dokud chodíme do školy tak je to jednoduché. Lokální, zde vyskytující se guru mají státní pověření, že mohou vykládat nesmysly, zvlášť když se jedná o teologickou*3, či o právnickou fakultu v Plzni. Ve všech ostatních případech máme určitou šanci, že se dovíme něco opravdu nového.

Co však dělat v případech, když doba vyhrazená pro nasávání vědomostí je dávno v tahu a přesto potřebujeme doplnit prázdnou sklenici poznání? Zde by se již opravdu hodil nějaký vhodný guru. Někdo, kdo již zná cesty, jak nejrychleji dospět k cíli, kdo umí nejrychleji a nejlépe vyslat své žáky na oběžnou dráhu poznání a předat jim štafetu svých životních zkušeností. Někoho si najdeme. Někoho si vybereme. Ale nebude to vůbec jednoduché.


Problémy s vybíráním guru

Máme v kyselině (no dobře, tak v zásadě) čtyři možnosti výběru.

a) Narazíme na pitomce, který neumí učit (naštěstí nic nenaučí, takže nemáme hlavu zasranou balastem)
b) Narazíme na machra, který neumí učit (něco nás naučí, ale moc toho nepochopíme)
c) Narazíme na pitomce, který učí skvěle, (ale úplné nesmysly)
d) Narazíme na machra, který učí skvěle (naučí nás vše potřebné, rychle a efektivně). 

Problém tkví v tom, že se nacházíme ve stádiu 2. Víme, že nevíme, takže nemáme ani tušení, jestli guru, kterého si vybereme, toho ví dost, nevíme, jestli umí učit, víme úplné prdlajs. Pravděpodobnost toho, že se něco naučíme je 25%, jinými slovy máme 75% naději, že výuka bude k ničemu. To nevypadá zrovna na příznivé skóre. Házet korunou s pravděpodobností 50 % je proti tomu sázka téměř na jistotu.

Můžeme vyzkoušet druhý přístup. Seženeme si veškeré studijní podklady, videokurzy, e-booky, audioknížky a pokusíme se problém nastudovat sami. To s sebou přináší další problémy. Můžeme studovat problém dlouho a neefektivně. Stejně jako v případě výběru guru nevíme, jestli studijní podklady, videokurzy, e-booky a audioknížky nejsou dávno mimo mísu a jestli to co se tam píše, vzhledem k exponenciálnímu kumulativnímu vršení nových poznatků, ještě vůbec platí.

Výhodou tohoto přístupu je, že se toho naučíme mnohem víc, než je potřeba, takže pak můžeme v hospodě udivovat nově získanými obzory:
A: „Jaký máš názor na gender korektní vyjadřování?“ 
B: „Co to je gender?“ 
A: „Pohlaví“ 
C: „A od kdy píča mluví?“ 
 Celá situace se nám dostává do poněkud zašmodrchané roviny*4. Vybrat si guru nejde. I když se rozhodneme guru změnit, nemůžeme vědět, jestli nás jako na potvoru neučí machr, co umí učit. (Páč ještě víme úplný kulový.) Taky učit se samodomo, přináší zvýšené časové nároky a také je to bez záruky. Naštěstí existuje prosté a jednoduché řešení. Stačí položit jednoduchou otázku:

„Jak dlouho to děláte?“ 

Existuje totiž jeden naprosto zásadní problém. Kdykoliv se dovíme něco nového, nějaký drb, nějakou podrobnost, něco pikantního, chceme to někomu říct. Z toho žije hlavně bulvár. Ovšem neméně zásadním problémem je, že kdykoli narazíme na nějaký nový poznatek, na nějaký nový obor, na nějakou novou myšlenku, zahoříme nadšením a první co nastane, je že čerstvě nabyté zkušenosti sdělujeme nebohým přítomným. To vnáší neklid hlavně do partnerských a rodinných vztahů, takže chudák partnerka v zoufalé snaze uniknout opětovnému detailnímu popisu zásadního objevu vlivu třeštíků na populaci trojsprašné kardany pavoučí, nastoupí k BIS, absolvuje brutální výcvik pro zabijáky, získá pověření pro zvláště špinavou práci a vzápětí vyřeší svůj problém s manželem, který byl naživu jen proto, že bylo dosud nelegální ho zabít.

Každý příčetný partner eliminuje možný vývoj událostí tím, začne nově nabyté poznatky přednášet. Toto řešení přináší několik zásadních výhod. Zaprvé, studenti se většinou nebrání, protože toho zatím vědí podstatně méně, než vyučující. Zadruhé, vyučující si srovná myšlenky a tím, že někomu musí vysvětlit, o co přesně jde, ujasní si, jak celá ta věc vlastně funguje. To sice neznamená, že celou věc dokonale pochopí, ale aspoň se mu udělá trochu jasno.

Nevýhodou těchto rychlokvašek je samozřejmě nedostatek praxe. Praxe tvoří nedílnou část poznání a je třeba nejméně deseti let, než nabyté znalosti a poznatky z praxe přefiltrují přes vědomí do podvědomí a několikrát tam a zase zpátky, takže jak se říká, nakonec nám znalosti přejdou až do krve. Do té doby, než se tak stane, má vyučování přínos hlavně pro vyučujícího. Stejně jako atlet trénuje a jednou za čas na závodech si ověřuje, jestli došlo ke zlepšení, tak i vyučující trénuje opakovaným vyučováním a jednou za čas mu docvakne nějaký detail, který zatím ještě nestačil promyslet.

Kdo to umí, ten to dělá, kdo to neumí ten to učí, kdo to neumí učit, ten to řídí a kdo to neumí ani řídit, hlasuje o tom v parlamentu.

Takže ještě jednou: „Jak dlouho to děláte?“

Pokud dostanete odpověď, že déle než 10 let, je vysoce pravděpodobné, že to není pitomec a o oboru, který chcete poznat, ví téměř všechno. Nejlepší vědomosti získáte od lidí, kteří se pohybují deset až dvacet let v oboru, případně jsou v penzi. V těchto lidech je uskladněno neuvěřitelné množství vědomostí, které sice už mohou být „out of date“, ale vyvažuje to neuvěřitelné množství praktických poznatků, postřehů, postupů a vychytávek. Chcete-li se dovědět něco podstatného, studujte knihy postarších autorů. Od třicetiletého autora se nedovíte tolik, kolik od šedesátiletého. (To platí ovšem jen v případě, že dotyčný třicátník není teoretický fyzik. V tom případě jsou v loji ti šedesátníci.) Pokud pojmete šedesátníka za svého guru, značně si zkrátíte cestu k branám poznání.

Bohužel, ani v takovém případě to není úplně ideální. Nezjistíte, jestli umí učit.

Závěr 

Není pravda, že kdo pozitivně myslí a urputně se snaží, že nakonec uspěje.
Pokud máte talent, jde to samo.
Pokud nemáte talent, ale baví vás to, jde to skoro samo.
Pokud nemáte talent, baví vás to a snažíte se, překonáte ty s talentem.
Nebo taky ne.
Vybírat guru je fuška.
Peníze nejsou zárukou, že se vám dostane kvalitních vědomostí.
Nejlepší je čerpat vědomosti od lidí, kteří jsou v oboru nejméně 10 let.
Ještě lepší jsou odborníci, kteří jsou již v důchodu, protože již nejsou zatížení profesionální kolegialitou a vykecají úplně všechno.
V případě přírodních věd, je třeba dávat pozor, jestli nejsou vědomostně po záruce.
Amatér je člověk, který vám umí vyjmenovat všechny problémy, které by mohly nastat.
Profesionál je člověk, který naopak umí vyjmenovat všechny problémy, které zaručeně nenastanou.
Pokud se chcete něco opravdu naučit, udělejte o tom přednášku.
Co se naučíte, už vám nikdy nikdo nevezme.







1* latentní = utajený, skrytý*, bezpříznakový
*latentní průjem = utajený, skrytý průjem, jehož latentnost se materializuje prostřednictvím kalhot**
**sukně není pro materializaci latentnosti dostatečně vhodná

*2 někteří zvlášť nadaní jedinci dosahují úrovně 4 okamžitě po přečtení nadpisu článku

*3 studenti teologické fakulty mají zakázáno myslet, aby nemohli přijít s něčím novým, protože by v takovém případě porušili Dogmu.***
***původně jsem si myslel, že to je pes

*4 zašmodrchaná rovina něco jako dvourozměrný gordický uzel****
**** Každý n-rozměrný prostor se dá vyjádřit jako n-1 rozměrný prostor, kterému jednu souřadnici schováte. Říká se tomu holografický princip.






vlada | Rubrika: Teorie všeho | 3.6.2012, 7:17:00







.
.

5 komentářů:

  1. Vlado, ty Vaše texty jsou úžasné, skvělé, brilantní! Děkuju, tohle jsem dneska potřebovala číst.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji, taky jsem se bavil, když jsem to psal.

    OdpovědětVymazat
  3. Kdyby někoho napadla taková blbost, jako třeba volba nejlepšího bloggera, určitě bych ti dal hlas. ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Sobě bych dal hlas za technické provedení, ale tobě za umělecký dojem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Njn, bez speciálních efektů se neobejde žádnej moderní spektákl.

      Vymazat