Struktura mysli 2

Základní reklamní poučka zní: Je třeba zaujmout. Pokud se vám to povede, máte napůl vyhráno. Jestliže vzbudíte pozitivní očekávání, máte jistotu, že do té, doby, než lidi přijdou na to, že prodáváte nesmysly, budou je kupovat. Nebo číst vícedílné články.





Nezbytná reklama
Reklamní působení má vteřinu na to, aby zaujalo. Zhruba jednu vteřinu trvá zraku přejetí panoramatickým pohledem své okolí. Pokud se během této vteřiny objeví v zorném poli něco neobvyklého, začne to mozek analyzovat. Když ho to zaujme, oči se vrátí k bližšímu průzkumu. Až do této chvíle byl celý proces neuvědomělý. Podvědomý. To znamená, že vědomé centrum se ho neúčastní. Ve chvíli, kdy došlo k události, získání pozornosti, vědomé centrum zareaguje, vrátí oči a nastane druhá fáze. Fáze analyzování toho, co vidíme. Jestliže to co nás zaujalo, byla reklama, začínáme si ji prohlížet, číst, vyhodnocovat jestli je to pro nás zajímavé, a v případě, že informaci shledáme něčím zajímavou, zapamatujeme si to.

Není důležité, co konkrétně reklama sděluje. Buď nás to zajímá, nebo nezajímá. Získání pozornosti bylo dosaženo a to je hlavní. Reklama cílí na co největší masu lidí. Čím více lidí si reklamu přečte nebo zhlédne, tím je účinnější. Jestliže je účinnost reklamy okolo 1%, což znamená, že jedno procento lidí jde a pak si výrobek koupí, tak jedno procento ze 100 lidí je jeden. Jedno procento z 100000 je 1000. A to už je sakra rozdíl v zisku.

Reklama má dva zákony a) musí zaujmout, b) musí ji pochopit co největší množství lidí. Proto musí být prvoplánově kýčovitá, a hloupá, aby ji pochopily i skupiny s nízkou inteligencí. Proto ty prášky na praní, jogurty a pervoly. Teď nedávno jsem viděl idiota, který si nesl na pláž nějaký deodorant. Nechápu, kde tak blbý herce shánějí.

Že reklama obsahuje prvky podprahového působení je každému jasné. Kupříkladu, pokud jedete tramvají a díváte se směrem dovnitř, pak ve chvíli, kdy všichni chlapi udělají otočku krkem, je naprosto evidentní, že venku visí fotografie modelky. Jestliže se tramvaj nahne na jednu stranu, zaujímá výzývavé postavení. Ale to není předmětem našeho zájmu. (Ta modelka samozřejmě ano, myslím tím ty kecy.)

Důležité je, že v mozku probíhají dva na sobě nezávislé děje. Jeden si uvědomujeme, druhý ne. V mozku je tedy dost narváno. Nejvyšší čas se začít snažit si v tom udělat jasno, jak v tunelu.

Netická kyber vsuvka
Jestliže si vypůjčíme nějaká slova z kybernetiky, měli bychom si o nich aspoň něco říct. Kybernetika se zabývá řízením. Ke znázornění používá obvykle symbol černé krabičky, která reprezentuje, cosi, co něco řídí. Do krabičky vstupuje nějaký počet vstupních signálů, a nějaký počet výstupních signálů z ní vychází, přičemž černá krabička s tím něco provede. Jestliže z výstupu nevedou žádné signály zpátky na vstup, neexistuje tedy zpětná vazba, pak se krabička chová jako kombinatorický obvod. Když přivedete na vstup nějaké hodnoty, podle zapojení uvnitř se vypočítá nějaká logická funkce a ta nastaví výstupy do nějakého stavu.

Například po zasunutí klíče do zámku, ten nastaví vnitřní stavidla tak, že pak jde s klíčem otočit a odemnkout dveře. Když se snažíte odemnkout jiným klíčem nefunguje to, protože vnitřní logická funkce je pravdivá jen pro správné signály na vstupu.

Kombinatorickými obvody toho moc neuřídíte. Maximálně s tím uovládáte něco, co má cyklus chodí/nechodí. Pokud však chcete něco opravdu řídit, potřebujete sekvenční obvody.
Sekvenční obvod je černá krabička, která má jeden, nebo více výstupů vedeno zpět na vstup.
K čemu je to dobré? Pokud chcete řídit nějaký děj, měli byste mít zhruba představu o tom, jak. Základním pojmem pro řízení je zpětná vazba. Pokud do nějaké změti součástek zavedete jako vstupní signál třeba hodnotu teploty nastavenou na kolečku reostatu a na výstupu budete měřit teplotu, kterou zavedete zpátky do černé krabičkym tak černá krabička bude porovnávat dva signály, a zapne topení na tak dlouho, dokud rozdíl mezi těmito oběma signály nebude nulový. Pak topení vypne. Tímto způsobem vznikne jednoduchý regulační obvod.

V tomto případě jsme použili zápornou zpětnou vazbu (signály se od sebe odečítají). Záporná zpětná vazba nastaví na výstupu nějakou konstatntní hodnotu, protože kdykoliv se výstup někam pohne, vrátí se to na vstup a odečte se to, čímž se odchylka zase sníží.

Existuje také kladná zpětná vazba. Když se výstup sečte se vstupem, vznikne zesilovač signálu. Na výstupu se hodnota signálu zvýší, to se vede zpátky, sečtením se to zase zvýší a tak to jde do nekonečna. Kladná zpětná vazba roste nade všechny meze (nebo co vydrží součástky).
Zpětná vazba poskytuje ještě jednu naprosto zásadní hodnotu. Paměť. Jedna zpětná vazba umožňuje vytvořit jedno binární paměťové místo.

Regulaci necháme být a proběhneme si počítače. To je podstatně známější, takže to nebude dělat problémy. Počítač má paměť, výstupní zařízení (monitor), vstupní zařízení (klávesnice, myš, kamera) a procesor. Paměť je okamžitá, reprezentovaná pamětí RAM a trvalá reprezentovaná harddiskem, fleškou, cédéčkem, dévédéčkem a třeba internetem. Na výstupní zařízení se zobrazuje výsledek počítačové činnosti. Vstupími zařízeními se mu podsouvají informace za vnějšího okolí. Procesor počítá, a kromě toho řídí práci celého počítače, takže má dvě funkce. Řídí, aby to celé fungovalo, a pak ve volném čase provádí něco, co chce obsluha.

Jestliže se nějaký proces dožaduje obsluhy, (třeba klávesnice oznamuje, že bylo zmáčknuto písmenko) vyšle požadavek, který jde do řadiče priorit. Tam se žádost posoudí, a v případě, že má proces nejvyšší prioritu, všechny běžící procesy se prozatímně přeruší, dílčí výsledky se zapíší do paměti, a řadič pustí obslužný program klávesnice.

Co již není obecně známo, jsou analogové počítače. Analogové počítače mají jednotlivé krabičky, tvořené elektrickými obvody, jako například zesilovač – ten dělá kladnou zpětnou vazbu, dále krabičku, která dělá derivace, krabičku která dělá integrály, krabičku, která příčítá konstantu, atd. a kromě toho tam je hromada drátů. Jednotlivé krabičky se podle schematu (program) zapojí a výsledkem může být řešení soustavy parciálních diferenciálních rovnic šmrcnutých integrálem, které se promítá jako výsledná funkce na osciloskop. Je to rychlé, umí to bleskem spočítat naprosté šílenosti, ale přesnost nic moc, protože si výsledek musíte z osciloskopu obkreslit na papír. Kromě toho, už umřely.

Co s tím vším?
Budeme hledat analogie. Vezmeme si nějaký pojem z kybernetiky a přiřadíme mu název nějaké mozkové činnosti. Načež se uvidí, co se s tím dá dělat. Pokud má nějaký odborník dojem, že něco funguje jinak a celkově je to vysvětleno blbě, nechť si dá tu práci a použije komentáře, nebo pokud by snad šlo o zásadní dílo, bez kterého se lidstvo neobejde, nabízím jeho publikaci.

Analogie.
Pro ty čtenáře, kteří se nemohou rozhodnout, jestli má smysl čekat na další díly, nabízím směr, kterým se budou ubírat další myšlenky:
Vstupní zařízení – chuť, čich, zrak, sluch, hmat
Zobrazovací jednotka – vědomí
Tři základní programy – Rozum, Emoce, Pudy
Řadič priorit pro tyto programy – přiznám se, že nevím, co by to mohlo být.
Regulační zpětná vazba Rozumu – vůle
Nijak zvlášť extrémně rychlý číslicový počítač – výpočetní jednotka pro Rozum
Rychlý analogový počítač – výpočetní jednotka pro Emoce
Extrémně rychlé sekvenční obvody – výpočetní jednotka pro Pudy
Tohle všechno máme najednou v hlavě.

Jestli si chcete trochu zapřemýšlet, tak nám ze seznamu nějak vypadlo podvědomí. Ještě můžeme popřemýšlet jestli potřebujeme definovat zvlášť nevědomí. Potřebujeme ho zavést do systému? Nebo je to jen jinak pojmenované podvědomí?

Dnešní díl byl věnován reklamě, takže vážení přátelé, příště to bude opravdu fakt bomba.


Pokračování příště...



Související články:
Struktura mysli 1
Struktura mysli 3
Struktura mysli 4 - Sluch




vlada | Rubrika: Teorie všeho | 27.08.2010, 1:25:00





.