Argumentace kontra síťová a pyramidová struktura myšlení

V dnešní době, kdy se každému, než se nadějete, udělá na cokoli názor, velmi pomáhá, když jste schopni aspoň rámcově zjistit, na jakém základě toto evidentně pošahané tvrzení vzniklo. Spoléhat se na v takovém případě na nějaké logické zdůvodnění a precizní argumentaci nemá smysl, protože dotyčný plácá, co mu zrovna slina na jazyk přinese. I v takovém případě však lze zjistit směr budoucí argumentace.





Spor
Znáte to. Začnete se s někým bavit a najdete společné téma. Mohou nastat čtyři případy. Oba se shodnete, že je to skvělé, neboli pozitivní shoda, oba se shodnete, že to stojí za prd, neboli negativní shoda. Třetím případem je možnost, kdy se neshodnete a jeden zaujme pozitivní pozici a druhý negativní pozici, přičemž posledním případem je neshoda, ale prohodíte si své postoje.

Pozitivní shoda se hodí pro posílení sounáležitosti. Přináší dobrou náladu a uvolňuje nahromaděný stres, a proto nezbytně patří do základní výbavy obchodních profesionálů a profesí zabývajících se vyjednáváním, nebo jednáním. Když vám klient na otázku jak se cítí, odpoví: „Skvěle“ a při tom si zamyšleně brnká na kudlu zabodlou za uchem, je vaší povinností odpovědět něco jako: „To je výborné.“, nebo: „To rád slyším.“ a rychle podepsat smlouvu. Přece jen si nemůžete být jisti, jestli se tak opravdu cítí, nebo jde o euforii způsobenou velkou ztrátou krve.

Negativní shoda je velice oblíbená v našich krajích, kde je společenskou povinností nadávat na všechny a na všechno, což přináší nebezpečí společenské ostrakizace troubům, kteří bezmyšlenkovitě na otázku: „Jak se máte?“, odpovídají: „Dobře.“ Soused, který vám takto odpoví ve chvíli, kdy se vyhrabáváte ze závěje, protože vás manželka nepustila v bujarém stavu po návratu z hospody domů a při tom si ometá své nové auto, si o tu ránu pěstí fakt koledoval.

Tím bychom měli shody vyřízené a můžeme se věnovat tomu, když se dostaneme s někým do sporu. Slovo spor má v češtině silnější emocionální zabarvení odpovídající zhruba něčemu na úrovni soudu, nebo když má jeden zaseklou mačetu v hlavě, zvlášť když důvodem je nákup říznutého pervitinu a postižení, když na to přijdou, si to přijdou do hospody vyřídit. Do takových extrémů se pouštět nebudeme, protože vítězem takového sporu bývá většinou ten, kdo přežije.

Sporem si (velmi krotce) nazveme „nesouhlas se stanoviskem oponenta“, i když ani tato definice nezaručuje, že příslušný spor neskončí vraždou, zvlášť když ke sporu dojde na akademické půdě. Akademické spory jsou proslulé celoživotní záští, vzájemným obviňováním z neznalosti, podvodů a idiocie, které často končí tím, že se na něco přijde a namočení klimatologové pak vypadají jako naprostí kreténi.

Logika
Pokud je příčina sporu tak jednoduchá, že ji lze převést na řešení logické rovnice tak je to velmi jednoduché. Například vy tvrdíte A, protože B a váš oponent tvrdí Negace_A protože C. Jestliže platí, že B je pravda, pak řešením logické rovnice je výsledek, že A=pravda a tudíž Negace_A je nepravda, stejně jako C=nepravda. Pro UB (Úplně Blbý) A=B, Negace_A=C, když B=1 pak A=1, negace_A=0, C=0.

Tento přístup nevede vždy k cíli. Za prvé to předpokládá, že protivník o něčem takovém, jako jsou logické rovnice, vůbec slyšel. Za druhé to předpokládá, že je aspoň zhruba umí řešit a nezalekne se ani takových zapeklitostí, jako jsou logické konstanty a logické funkce, se zvláštním přihlédnutím k logické funkci implikace, která je natolik zrádná, že za určitých okolností může pravda vyplývat i z nepravdy.

Typickým příkladem reprezentujícím oba přístupy je rozšířené tvrzení obskurních ezoterických spolků: „Když budete pozitivní (P) a budete se snažit (S), nakonec dosáhnete svého cíle (C).“, P*S=>C. O esoteroristech je vcelku známo, že o logiku nezavadili ani omylem. Uvedený příklad však také dobře ilustruje záludnosti implikace. Lze vcelku jednoduše dokázat, že svého cíle může dosáhnout i ten, kdo pozitivní není, natož aby se snažil. Stačí, když bude mít talent, nebo ho vyberou do „Big_brother“. Naopak. Většina se může pozitivně snažit, jak chce, ale pokud nemá předpoklady, v ničem nevynikne. Když budeme znát výsledek tj. „bylo dosaženo cíle“, tak žádným způsobem nemůžeme zjistit, jestli ho bylo dosaženo „pozitivním úsilím“, nebo „negativní leností“, neboli i z nepravdy může vyplývat pravda.

Někdy je však předmět sporu podstatně složitější, takže problém nejde jednoduše převést na logické rovnice. Definiční pravdivostní hodnoty vstupních hodnot nemusí být jednoznačně definovány, pravdivost jednotlivých proměnných nemusí být známa, nebo je známa pouze přibližně. V takovém případě mechanické převedení na logické operace nevede k cíli.

Například. Tvrzení 1: „Právníci jsou profesionální lháři.“ Tvrzení 2: „Kdo lže, ten krade“ Závěr: „Všichni právníci jsou zloději.“ Se závěrem, plynoucím z mechanického použití logiky pravděpodobně budou všichni neprávníci nadšeně souhlasit, ale co naplat, pravdivý asi nebude. Je to dáno nevyjasněnými definičními obory, obvykle tvořenými za pomocí slov „všichni“, „většina“, „každý“ „někteří“ „žádný“ „menšina“. V uvedeném příkladu není jasné, jak velká množina právníků je zahrnuta do tvrzení o profesionálních lhářích, jaká množina se týká těch, kdo kradou, a jestli se tyto množiny překrývají úplně, z části, nebo vůbec.

Pokud jste se v textu už ztratili a tupě zíráte do obrazovky, neklesejte na mysli, bude hůř.

Argumentace
K řešení složitých sporných problémů s mlhavě definovanými vstupy a výstupy, nebo když pravdivost jednotlivých tvrzení se nedá jednoznačně určit a je definována jen určitou pravděpodobností, případně důsledky řešení mají za následek nežádoucí vedlejší efekty, musíme použít jiný mechanismus – argumentaci.

Argumentace je takové řešení sporu, kdy zúčastněné strany předloží svoje argumenty nezávislé straně, která zváží předložená tvrzení a důkazy a určí vítěze sporu tím, že se přikloní na jeho stranu. Každého okamžitě napadne ritualizované dokazování a argumentace u soudu, kdy si žalobce a obhájce navzájem předkládají důkazy a vyvracejí tvrzení s cílem přesvědčit soudce, nebo porotu o své pravdě.

Pokud budete mít u soudu štěstí, tak soudce vystoupí s prohlášením: „Strana žalující mi nabídla za odsouzení třista tisíc, strana žalovaná mi nabídla za zproštění půl milionu. Tímto vracím straně žalované dvěstě tisíc a soud může nestranně začít!“

Nemusí se však jednat o soudní spory. Známe politickou argumentaci, kdy jednotlivé politické strany předkládají své důkazy, podpírají je argumentací a o tom, kdo vyhraje, rozhoduje nezávislá veřejnost prostřednictvím voleb.

Argumentace má svá pravidla, která určují přípustné a nepřípustné argumenty, přípustné a nepřípustné způsoby dokazování, jakož i různé metody a postupy, které nají společnou vlastnost, a to že o tom většinová populace nemá ani šajn. Jestli chcete vědět, jak argumentace vypadat nemá, stačí si pustit Otázky Václava Moravce, a pak zírat na výkvět národa, kterak slintá do mikrofonu. Ale i na tom lze demonstrovat, že pokud se argumentace používá úmyslně vadným způsobem, vzniká politicky oblíbená varianta nazývaná demagogie.

Ti vnímavější již patrně zjistili, v čem tkví největší systémová vada. Tím že o vítězi rozhoduje nějaké obecenstvo, které se přikloní na jednu, či druhou stranu, nemusí být zhodnocení toho, kdo má pravdu, automaticky správné. Rozsudek podle práva nemusí být spravedlivý. Porota je podjatá, lékařská komora straní ve sporu doktorům, soudce se schovává za paragrafy, v anketě hlasují, jenom ti, co mají připojení na internet atd. Je evidentní, že nevyhrává ten, kdo má pravdu, ale ten kdo umí lépe argumentovat. Z toho pramení všeobecná obliba konspiračních teorií, protože debilové nikdy nejsou ochotni připustit, že si za to mohou sami svojí tupostí, nevzdělaností a naprostým nedostatkem argumentačních dovedností.

Pokud třetí strana chybí, nazýváme argumentaci diskuzí. V diskuzi se snažíme oponenta přesvědčit o své pravdě, a pokud se sejdou diskutéři stejné úrovně, může dojít i k tomu, že jedna strana uzná, že ta druhá má pravdu a tím spor končí. Většinou ale dochází k tomu, že pokud účastník diskuze prohrává, chytí točky, přestane se ovládat a pak nastává všeobecně známá situace používání zcestných argumentů, snaha odvádět pozornost, útok na morální a znalostní integritu, náhlá změna hodnotících kritérií a další špinavé triky.

Pokud se diskuze týká nějaké smlouvy, nazývá se to obchodní jednání. Obchodní jednání je speciální variantou diskuze, a protože jde o prachy, používají se k dosažení zisku všechny myslitelné i nemyslitelné postupy. Manipulace a podrazy nejsou výjimkou. Jestliže jsou vaši partneři tuhými vyjednavači, a o schválení každé položky se vedoul líté boje, může pomoci uspořádání zasedacího pořádku v jednací místnosti, podle toho, jestli se chcete spíš dohodnout, nebo chcete jít raději do konfrontace. Podvědomé ovlivnění protistrany, třeba cílenou změnou uspořádání stolů a židlí, dělá divy. Ještě větší hukot je, když rozprášíte před jednáním v místnosti hormon oxytocin. To se protistrana většinou nestačí divit.

V případě, že jedna strana zastupuje stát, takové triky nepotřebujete, protože mezi zúčastněnými dochází velmi rychle k dohodě. Na zakázku ve výši 3 miliony se vyhradí 50 milionů, realizující firma dostane 6 milionů, s tím, že musí sehnat další dvě firmy, které se zúčastní výběrového řízení a za to, že podají, předem připravené, horší nabídky, dostane každá držhubné 2 miliony. Za zbývajících 40 milionů dostanete za úkol nakoupit pozemky, které po třech až pěti letech odprodáte určenému developerovi, který tam postaví nemovitosti. Jen shodou okolností a náhod si tyto nemovitosti pořídí známé politické tváře za výhodných podmínek. Dohoda je rychlá, vše je legální a bezpečné.

Zatím jsme se pohybovali v oblasti, kdy měl oponent o argumentačních pravidlech a postupech aspoň nějaké povědomí, případně o argumentaci a logice aspoň slyšel. Diskuze, jednání, či argumentace se pohybuje v předpokládaném rámci. Postup druhé strany se tím dá odhadnout alespoň rámcově, na každý krok jedné strany lze reagovat volbou nějaké obecnější strategie. Co však dělat v případě, když váš klient je nepředvídatelný idiot, nebo jdete na jednání s ministrem školství?

Pro diskuzi s někým, kdo je argumentačně bezduchý, existuje zlaté pravidlo. Kdo uteče, ten vyhraje. Pokud to není možné, a argumentovat musíte, musíte svoje myšlení snížit na úroveň svého oponenta a myslet tak jak myslí on. Musíte svoje myšlení přizpůsobit a používat stejné myšlenkové pochody. Pokud k tomu nemáte dispozice, není vám dána schopnost empatie a nerozvíjíte tyto dovednosti, tak je vám to dost k ničemu.

Při jednání s idiotem pomáhá, když zjistíte, jak myslí. Jakým způsobem organizuje vědomosti, jaké vazby používá mezi jednotlivými poznatky. To by vám mělo pomoci předkládat relevantní argumenty, které je protivník schopen vyhodnotit, je schopen pochopit a které zároveň napáchají největší škody v jeho argumentační obraně. Duševně alternativní oponenti myslí jinak, kladou důraz na jiné věci. Naprostá nezatíženost logikou a nedostatkem znalostí jim dovoluje předkládat natolik idiotské argumenty, že s tím nic nenaděláte.

Pokud máte možnost statistického shromažďování námitek, což je obvyklý postup call-center, tak lze na každou takovou námitku vymyslet nějaký argument. Pracovníci call-centra pak mají k dispozici seznam obvyklých námitek a obvyklých odpovědí, které se v jednání s klienty osvědčily. Například, když se dovoláte nějakému důchodci s nabídkou „fakt sexy spodního prádla“ tak pokud není fetišista, kontrujete tím, že to je vhodný dárek pro vnučku.

Síťové a pyramidové myšlení
Jestli se však máte k dispozici jedinou možnost, která se již nebude opakovat, musíte se spolehnout jen na své síly. Jednou z možností je pokusit se zjistit jakým způsobem má oponent myšlení uspořádáno.

Každý si nějakým způsobem organizuje znalosti. Tyto znalosti se pak nějakým způsobem vážou k jiným znalostem. Topologicky to můžeme vyjádřit tím, že jednotlivá fakta se vyjádří, jako jednotlivé body a vazby mezi těmito jednotlivými fakty se vyjádří spojnicí. Kdo neví co je spojnice, tak to je čára, která spojuje ty body. Spojnici si můžeme doplnit šipkou která vizualizuje, jakým způsobem se fakta ovlivňují. Pokud z tohoto grafického vyjádření vznikne trojúhelník (pyramida v případě prostorového zobrazení), máme tu osobu s pyramidální strukturou myšlení. Pokud vznikne útvar připomínající síť, máme tu síťovou strukturu myšlení. Tato topologická struktura určuje, jakým způsobem se hodnotí a zabudovávají nové poznatky. V případě pyramidy, pokud nový poznatek nezapadá do struktury, bývá odmítnut. Každý nový poznatek se musí v pyramidové struktuře navázat na větší množství dalších poznatků, pokud možno tak, aby pyramidová struktura zůstala zachována. Naproti tomu síťová struktura je mnohem flexibilnější a zabudování nového poznatku většinou nečiní problémy.

Z tohoto porovnání dvou struktur již můžeme vyvozovat první závěry. Pyramida je mnohem stabilnější, fakta jsou uspořádána mnohem kompaktněji, mají mezi sebou více vazeb. Pokud se však podaří v pyramidovém uspořádání vyvrátit několik bloků, přestává být stabilní a má tendenci se celá zřítit. Síťové uspořádání je oproti tomu volnější. Pokud nový poznatek moc nezapadá, má menší množství vazeb k okolí, vznikne v síti díra. Ale celkově je síťové uspořádání mnohem stabilnější, protože rozervat celou síť je podstatně náročnější a i když se kus sítě utrhne, na stabilitu zbytku to nemá velký vliv.

Pyramidální myšlení potřebuje určitý řád, preferuje hierarchii, vše by mělo do sebe zapadat, jako ozubená kolečka. Pokud nějaký poznatek nezapadá tak se může stát, že přestože je pravdivý a logicky nezpochybnitelný, bývá odmítnut. Okolí obvykle vyhodnocuje toto odmítnutí jako iracionální. Síťové myšlení je v tomto případě flexibilnější, protože pokud nové poznatky věrohodně vyvrátí stará fakta, příslušný kus sítě se utrhne a nahradí novou strukturou bez nějakého zásadního vlivu na stabilitu celého myšlenkového systému.

Typickým představitelem pyramidového myšlení je náboženství a typickým představitelem síťového myšlení je vědecký přístup. To však neznamená, že všichni věřící mají pyramidové myšlení a všichni vědci mají síťové. Může to být i obráceně. Vždy je potřeba zjistit, jak na tom příslušný člověk konkrétně je. Můžete mít muže s pyramidovým myšlením ohledně zahraniční politiky, ale se síťovým myšlením ohledně vztahu k ženám. Pokud se klimatologovi Ladislavu Metelkovi hroutí jeho dosavadní pyramidové přesvědčení, rozpadne se mu svět a veškerý čas pak tráví na internetu nesmyslnými diskuzemi se svými odpůrci, z kterých si vytvoří nepřátele, protože je činí odpovědnými za své selhání. Naopak typickým představitelem síťového myšlení ve vztahu k náboženství je kněz Tomáš Halík.

Jak nám tedy pomůže znalost síťové, nebo pyramidální struktury myšlení oponenta v argumentaci? Nejprve si ho musíme vhodně zvolenými otázkami, otestovat. Pokusit se z jeho odpovědí vyvodit, jak myslí. Jestliže myslí síťově, můžete použít větší množství různých argumentů, které mezi sebou můžete různě kombinovat. Jestli myslí pyramidově, je vhodnější zvolit si jen jeden nejsilnější argument a ten podporovat.

Závěr
Kdo se moc ptá, málo googlí.
Pokud chcete někoho přesvědčit, používejte nezpochybnitelná fakta.
Pokud používáte Wikipedii, měli byste si být vědomi jejích omezení.
Není od věci ve škole dávat pozor a naučit se výrokovou logiku.
Jestli se chcete živit komunikací s lidmi, naučte se argumentaci.
Nezaškodí nastudovat si psychologii jednotlivce, jestli chcete umět vyjednávat.
Neškodí nastudovat si psychologii davu, jestli se chcete dát na politiku.
Když chcete někoho přesvědčit, měli byste zjistit, jak myslí.
Jestli nemáte empatii, jste dost v loji.
Děkuji Míše, že mi vysvětlila koncept pyramidového a síťového myšlení, který vymyslela vlastní hlavou.





Související články:
Jak přelstít první dojem
Jak zvládat stres
Struktura mysli







vlada | Rubrika: Teorie všeho | 11.02.2012, 19:13:00





.