Teorie rozhodování

Je v každém případě zajímavé, že rozhodovat o tom, co mají druzí dělat, nečiní nikomu žádné potíže. V této činnosti zejména vynikají domovnice, vrátní, policajti, hnutí duha, kriminální gangy, státní správa, církve, politici, komunisti, Evropská unie, v podstatě libovolné uskupení, které spojuje to, se neživí vlastní prací. Mnohem větší problémy přináší rozhodování o vlastní osobě. Existuje nějaký způsob jak se správně rozhodnout?






Jakým způsobem se rozhodujete? Víte to? Co je pro vaše rozhodování důležité? Jak se vlastně takové rozhodnutí rodí?

Přijdete například do restaurace, ve které jste nikdy nebyli. Dostanete jídelní lístek plný názvů, které vám nic neříkají a jestli máte štěstí, uvidíte nějaké fotky víceméně stejně vypadajících pokrmů. Podle čeho si vyberete jídlo?

Můžete si vybrat jídlo podle názvu „domácí“, což evokuje jídlo jak od babičky (protože ta vaří fantasticky, mnohem lépe než máti) a pak zírat na flákotu tlustého uzeného s čočkou, kterou by nevzal do huby nejenom Pulchart (Polrajch), ale vyblil by to i pes. Můžete si vybrat jídlo, podle složení a pak žvýkat kus gumové pneumatiky s názvem mořské plody. Můžete si vybrat podle fotografie a pak nevěřícně zírat na to, co vám přinesli. Můžete si taky náhodně vybrat ze seznamu, tvářit se světácky a pak se modlit, jestli vám to bude chutnat. Můžete se také rozhlédnout kolem sebe a: „Přineste mi, co si objednal tamten pán.“ Zde číhá nebezpečí v tom, že nejenom vypadáte jako nevzdělaný blb ale hlavní překvapení vás čeká při placení, protože ten pán si objednal „fricassé supreme de poulet oeufs poché bouillon gras aromatisé“* v ceně několika měsíčních platů.

Rozhodně se nedá očekávat, že by vám přinesli to, jak má správné jídlo vypadat. Správného jídla musí být hodně, musí z něj kapat tuk a musí mít propečenou kůrčičku.

Výsledkem nějakého podobného vašeho rozhodnutí je tedy změna nějaké blízké budoucnosti a společným znakem tohoto rozhodování je to, že do jisté míry používáte rozum. Vyhodnocování a rozhodování probíhá nějakou racionální úvahou.

Jakým způsobem jste si vybírali partnera? Byla to láska na první pohled? Byl to úsměv, souznění, příjemné pocity? Stav bankovního konta? Vlastní dům, drahé auto, vůně, sex?

Asi se shodneme, že kritéria výběru partnera budou jiná u mužů a u žen. Muži preferují zrakové vjemy a hodnotí vzhled. Partnerka se jim musí líbit. Toto poněkud vágní vyjádření znamená, že podvědomě porovnávají symetrii obličeje, jeho tvar, který by měl být „ženský“ tj. bez vystouplých lícních kostí a drobnější. Následuje zhodnocení prsou, která by neměla být malá, Poté zrak hodnotí poměr boků a pasu, který by měl dosahovat ideálního poměru 0,7. Všechna tato hodnocení jsou podvědomá a slouží k ohodnocení toho, jestli žena v pubertálním věku produkovala dostatek estrogenu, což znamená, že je žena zdravá a plodná. Hodnocení celkové „atraktivity“, partnerky pak slouží k tomu, jestli si muž na ženu troufne protože u partnerek se stejnou nebo menší atraktivitou než má sám, má větší šanci. Atraktivita žen se mění v průběhu ovulačního cyklu a ženy, které jsou právě v plodné fázi, jsou pro muže lákavější.

Ženy pak preferují vystouplejší lícní kosti a širší ramena, což jsou znaky, že muž v pubertě produkoval dostatek testosteronu. Atraktivitu partnera hodnotí podobně jako muži, ale je zajímavé, že pokud mají ženy k dispozici údaje o mužově bohatství, tak se pořadí atraktivity prudce mění ve směru zámožnosti. Velký důraz kladou ženy na partnerovu vůni. V podstatě ženám chlapi neustále smrdí. Jediné období, kdy jim mužská vůně připadá atraktivní, je opět během ovulace. Navíc zde existuje příčinná souvislost mezi vůní a genetickou odlišností, která je výhodná pro potomstvo. Čím jsou genomy obou partnerů geneticky odlišnější, tím lépe si voní. Vůně příbuzných, otce, nebo bratra není pro ženy sexuálně přitažlivá vůbec.

Je evidentní, že racionální rozhodování v případě výběru partnera přichází zkrátka. Rozhodování je podvědomé a literatura, film a umění obecně se skládá hlavně z popisů toho, jak si dva mladí lidé chtěli zasouložit, a z nepochopitelného důvodu ignorují rozumná doporučení rodičů, rady kamarádů a nevadí jim ani společenské odsouzení. Ani hlasitý nesouhlas travestitů libujících si v nošení ženských šatů při kázání v kostele je neodradí od toho, aby si udělali dobře.

Jak se rozhodujete, když vám letí šutr do oka? Nerozhodujete, hlava uhne, šutr proletí, rozhodování je pudové. Jak se rozhoduje fotbalista, kam dá ruce, když mu letí míč tam, kde začínají nohy? Nerozhoduje, ruce se rozhodují samy, protože mozek ví, že když je tam nedá, bude to šíleně bolet. (pudové rozhodování) Jak se rozhodujete, když něco chcete a je to dosažitelné? Nepřemýšlíte o tom, prostě to uděláte (emocionální). Jak se rozhodujete, když něco musíte? Přemýšlíte, jestli se tomu lze vyhnout (rozumové). Jak se rozhodují děti? Emocionálně. Rozumové rozhodování se musí teprve naučit.

Lidstvo žije v tragickém omylu, že rozhodování je založeno na rozumu. Není to pravda. Rozum je vývojově až to poslední stádium, které přichází při rozhodování do úvahy. Lidé začínají rozum používat až potom, co vyčerpají všechny možností. Je to takové: „Selže li všechno, přečti si návod.“ Že to tak opravdu je lze lehce dokázat, protože kdyby se lidé rozhodovali rozumně, neexistovaly by volební kampaně.

Mnohem patrněji tento omyl lze ozřejmit v příkladě ekonomie. Ekonomická teorie praví, že ekonomické subjekty se rozhodují racionálně. Přeloženo do normální řeči, lidi se chovají rozumně. Nic není vzdálenější tomuto tvrzení. Proč tedy existuje reklama? Proč lidé sází sportku, proč hrají v kasinu? Když prodám akcie a koupím si nové Ferrari abych ohromil milenku, co je na tom racionálního? Není divu, že ekonomie neumí předvídat nejrůznější tulipánové a zlaté horečky. Není divu, že každou chvíli praská nějaká internetová, hypoteční, nebo solární bublina.

Rozhodovací proces se skládá z nějaké kombinace pudového, emocionálního a racionálního rozhodování. Mozek neustále porovnává možné přínosy a ztráty z potenciálních rozhodnutí, přičemž předmětem jeho zájmu je finanční zisk, láska, společenský status, protislužby, zboží a informace. Většina těchto rozhodnutí je podvědomá, jako například v případě lásky, nebo se na nich rozum podílí jen letmo, obzvlášť v případě, že ty šaty opravdu chci a koupím si je i když vím, že na ně nemám. Teprve v případě, že rozhodnutí přináší nějaké závažnější důsledky, přichází ke slovu rozum a vědomé zvážení všech pro a proti.

Když mozek dospěje k rozhodnutí, uvědomíme si ho a zařídíme se podle toho. Rozhodnutí je v mozku přítomno minimálně jednu až dvě vteřiny před jeho realizací a tento předstih dokážeme změřit magnetickou rezonancí.

Je evidentní, že i do rozumového rozhodovacího procesu se aktivně pletou emoce a pudy. Úspěšnost rozhodnutí závisí na oblasti, které se rozhodnutí týká. Rozum je úspěšný, když řeší nějaké složité problémy, například abstraktní matematiku, nebo fyzikální zákony. Emoce jsou úspěšné, když řeší vztahové problémy a záležitosti ohledně radosti a zlosti.

Problém nastává, když se rozhodnutí emocí a rozumu liší. Každý kuřák ví, že kouřit není rozumné, ale přesto si zapálí. Každý mladý muž ví, že skákat po hlavě ze skály do vody je nebezpečné, ale když jsou přítomny obdivovatelky, udělá to. Každý chlap ví, že když ho předjede ve 130 km/hod na dálnici nějaký vrak, nemá s ním závodit. Každá žena ví, že stejně vhodné k chůzi jsou značkové boty za deset litrů i tenisky za stovku, a to že jsou tenisky pohodlnější, ví naprosto bezpečně. Kdo si troufne odhadnout, v jakých botách k vám přijde?

Jestliže jsou rozum a emoce ve sporu, je třeba vyřešit, kdo vyhraje. Někdy má pravdu rozum, někdy mají pravdu emoce. Ideální stav nastane, když jsou emoce a rozum v souladu. V takovém případě je rozhodnutí většinou správné. Pokud se však rozum a emoce neshodnou, častěji mívají pravdu emoce. Jsou přece jenom vývojově starší a všímají si věcí, které si rozum neuvědomuje, a které mohou být pro správné rozhodnutí důležité.

Představme si dva kandidáty na vedoucí místo. Oba mají stejné vzdělání, stejnou praxi, stejná doporučení a pozvete si je na závěrečný pohovor. Z hlediska vašich potřeb vykazuje jeden z nich lepší dovednosti, ale z nějakého důvodu máte z něj horší pocit. Je to tím, že vaše podvědomí automaticky vyhodnocuje z řeči těla, tónu hlasu, gest, celkového projevu, další údaje a horší pocit, indikuje, že něco není v pořádku. Pokud se rozhodnete rozumem pro prvního kandidáta a nevezmete v úvahu svoje pocity, nemusíte se rozhodnout správně. Na druhou stranu rozhodování pouze podle pocitů také nevede k cíli.

Naše podvědomí je natolik citlivé, že kvůli výzkumu účinnosti léků musíme používat dvojitý slepý test. Musíme shromáždit dvě skupiny pacientů se stejnými příznaky. Jedna skupina bude dostávat účinnou látku, kontrolní skupina bude dostávat placebo. Po ukončení výzkumu se zhodnotí, v kolika procentech se zdravotní stav léčené skupiny zlepšil a pokud je zlepšení oproti kontrolní skupině statisticky významné, je účinná látka vyhodnocena jako vhodná k léčení. Nicméně nestačí, že osoba podávající pacientům pilulku neřekne, jestli dostávají placebo, nebo účinnou látku, protože to pacient podvědomě vycítí (slepý test). Dokonce ani personál podávající testované léčivo nesmí vědět, která pilule je placebo a která ne (dvojitý slepý test). Jenom dvojitý slepý test poskytuje nezkreslené výsledky a má nějakou vědeckou (ověřitelnou) hodnotu.

Veliká legrace spočívá v tom, že i podávání placeba vede v 10 až 30% případů ke zlepšení zdravotního stavu. A úplně na hlavu je pak zjištění, že u lékařů, kteří mají s podáváním placeba morální problém s tím, že pacientům lžou (ne tady, v USA) a svým pacientům o podávání placeba řeknou, stejně to vyvolá zlepšení zdravotního stavu. Prostě za přísně sledovaných fyzikálních, chemických, teplotních a jiných podmínek se sledovaný živý organismus chová, jak ho právě napadne.

Hlavním problémem je to, že rozhodovací působení emocí a pudů si neuvědomujeme, což je to dáno tím, že ve vědomí sídlí rozum a ten tam nikoho nepustí. Emoce a pudy se choulí v podvědomí a na rozumovou úroveň nemají přímý přístup. Toto neuvědomování si emočního a pudového rozhodování je pak příčinou toho, že lidé neumí s podvědomím komunikovat. Není to jejich chyba, s podvědomím v podstatě komunikovat ani nejde, lidstvo tudíž vesele žije v bludu, že se rozhoduje rozumem.

Lidé s převahou rozumových schopností pak velmi často nechápou, jak může někdo věřit takové slátanině pitomostí, jako je libovolná náboženská, nebo esoterická mytologie. Nechápou chování státního zdravotnictví, proč se zkoumá, že krávy prdí a souvislost rajské omáčky s množstvím hurikánů, nechápou výhodnost OpenKrad, ani vznik státních dluhů. Dokonce ani nechápou jak je možné, že si veřejnost neuvědomuje nevýhody Evropské unie, což je však dáno tím, že fungování Evropské unie, není založeno na rozumu, ale spíš na emocionálně vypjatém očekávání, jak velkou část z evropských dotací se podaří ukrást.

Pokud není rozumové rozhodnutí a emocionální rozhodnutí v souladu a rozhodneme se špatně, dlouhodobě to nevydrží. Pokud vyhraje rozum a emoce s tím nesouhlasí, po nějaké době dochází k revizi původního rozhodnutí. Například nastoupíme do zaměstnání, plat je výborný, děláme práci, která nás uspokojuje, auto k dispozici, firemní benefity, možnost služebního postupu, vše vypadá ideálně (velmi racionální rozhodnutí). Ale kolegové jsou strhaní, vyhýbají se očima, z prostor vedení je tu a tam slyšet řev a strach v budově úplně teče ze zdí. Nevím, jak se to jeví vám, ale asi to dlouho nevydrží.

Jindy nastane situace, že se rozhodnou špatně emoce, a protože následky jsou fatální, tak musí nastoupit nějaká racionalizace tohoto rozhodnutí. Například zabijete tchýni. První, co vás napadne, je: „Kdyby mě neprovokovala, mohla tu být ještě s námi.“ Je obecně známo, že všichni zločinci jsou nevinní, a že jsou ve vězení, je jen pouhá souhra náhod. Jiným příkladem racionalizace je věta: „Kvůli té reklamě jsem si ve slevě koupila krém na prsa, který je o tisícovku dražší než sádlo, co normálně používám. To by se mělo zakázat!“

Někdy ale jde racionalizace tak daleko, že paní s ochrnutou končetinou tvrdí o své nepohyblivé ruce: „To není moje ruka, to je ruka mé sestry.“ Není blázen, je naprosto normální, ale své tvrzení myslí naprosto vážně. Lidé o svém ochrnutém těle nepřemýšlí, jako o svém, ale jako by šlo o něco cizího. Něco, co jim nepatří. Něco, co patří někomu jinému. Je to extrémní forma racionalizace ve snaze vyrovnat se s realitou, která je emocionálně naprosto nepřijatelná.

Zatím jsme si uvedli spoustu příkladů, že racionální myšlení je spíše výjimkou z pravidla, než nějakým obecným principem. Racionální myšlení se uplatňuje ve vědě, pro kterou je základním stavebním kamenem, ovšem v případě ekonomických, politických a obecně všech společenských vztahů jsou hlavním rozhodovacím subjektem emoce.

Nyní nastal čas spojit teorii s praxí. Jestli nevíte, jak se to dělá, tak teorie je, když všechno víme, ale nic nefunguje, praxe je, když všechno funguje, ale nikdo neví proč. Nám se podařilo propojit teorii s praxí – nic nefunguje a nikdo neví proč.

Rozhodování prakticky
Soulad mezi racionálním a emocionálním hodnocením nějakého rozhodnutí je pro správné rozhodnutí zásadní. Jestliže zjistíme, že emocionální vyhodnocení souhlasí s rozumovým, máme vyhráno, protože jsme se rozhodli správně. Problém je samozřejmě v tom, jak zjistit, co si emocionální hodnocení o problému myslí, když nemá přímý přístup do vědomí. Podvědomí nemá telefonní číslo, na které se dá zavolat a zeptat se: „Haló, jak se máte? Co si myslíte, neměl bych se rozvést a odstěhovat?“

Nejlepší bude požádat o radu nějakou dostatečně esotericky vypadající osobu, která má zkušenosti s komunikací s podvědomím. Televize je jich plná, stačí si vybrat, když to nepomůže, zkuste nějaké inzeráty. Zvolená esoterička/terik vám určitě vysvětlí, co máte dělat a nebude to ani drahé. Jestli se však nechcete spoléhat na cizí, můžete se zaměřit na bod na protější zdi, nepřestávat jej sledovat a při tom rozšiřovat své vědomí dokud se vám řešení neobjeví před očima.

Ne, dělám si prdel.

Komunikovat s podvědomím zvládnete. Je to jen technika, kterou se může naučit každý a není to ani složité. Základem je vyhodnocování vlastních pocitů. Určitě si vzpomínáte na nějaké nepříjemné pocity. Například u maturity, u zkoušek na vysoké, u pohovoru se šéfem, když je doma dusno. Také si umíte vybavit pocity příjemné. Když jste s milovanou osobou, když se vám něco podaří, když vyhrajete ve sportce, když si dáte dobrou večeři. A není pochyb o tom, že umíte tyto dva pocity porovnat, a rozhodnout, který z nich je lepší. Který je vám příjemnější.

Pokud je pocit příjemný, znamená to, že podvědomí nám dává najevo, že s takovou situací souhlasí. Že se mu ta situace líbí. Pokud je pocit špatný tak se mu to nelíbí, nesouhlasí s tím. Teď už jen zbývá vymyslet, které situace budeme porovnávat.

Není problém porovnávat pocity již prožitých situací. Tyto situace jsme si prožili, při troše snahy si umíme vybavit pocity, které jsme v té době měli a jestliže se rozhodování týká těchto reálně prožitých situací, většinou rychle dojdeme k cíli. Například máme rádi večírky. Na večírek zveme vždy víceméně stejnou společnost našich známých a vždy se cítíme příjemně. Jednou se však zúčastní náhodný host, který svým chováním večírek rozvrátí a ve všech to zanechá nepříjemné pocity. Otázka zní. Pozveme ho příště znovu?

Jestli chcete vidět na vlastní oči, jak takové rozvracení večírku začíná a jak vypadá jeho totální destrukce, tak jako studijní materiál nabízím film „The Party“ s Peterem Sellersem v hlavní roli. Ovšem i bez této instruktáže je myslím každému jasné, že po porovnání svých pocitů dotyčného hosta znovu nepozveme a jedinou výjimku bychom udělali v případě, že by to byl náš šéf.

Zatím jsme se pohybovali v reálně prožitých situacích a reálných pocitech. To je trochu problém. Okruh našeho rozhodování zcela jistě není omezen na již prožité situace. Co když se chceme rozhodnout, o volbě dalšího studia. Máte dvě možnosti. Jedna je studovat v Americe, druhá tady v Olomouci. Pro kterou se rozhodnout? Nemůžete odjet do Ameriky, studovat tam svoje pocity, pak zajet do Olomouce, studovat svoje pocity a pak se na základě znalostí těchto pocitů rozhodnout. Takové rozhodování by bylo silně neekonomické.

Naštěstí zde máme mechanismus, který nám může bezpečně pomoci a to je představivost.

Vizualizujte.
Mozek má jednu úžasnou schopnost. Pokud si něco představíte, situaci, průběh nějakého děje, nějaké své konání, důsledky svého rozhodnutí, aktivuje to v mozku naprosto stejnou emocionální aktivitu, jako by šlo o reálnou situaci. Mozek neumí rozlišovat mezi realitou a vlastními představami a emoce takto vzniklé, jsou v obou případech stejné. Pro důkazy není třeba chodit daleko, stačí jít do kina. Když jdete na horor, bojíte se. Je to stejný strach, jako když jdete večer parkem. Když na plátně na vás vystrčí hlavu žralok a hudba zahraje „vrzuá“, leknete se. Když si představíte, že lezete na strom a spadnete, bojíte se lézt na stromy. Když si představíte večer strávený s milovanou osobou, rozzáříte se, i když jste v tu chvíli ještě sami.

Pokud si představíte dvě různé situace a porovnáte, jaké jste při tom měli pocity, tak ta situace, při které jste měli pocity lepší je ta pravá. Ta se vašemu podvědomí líbí. Tu by preferovalo.

Nyní nám už nic nebrání, abychom si vytvořili rozhodovací systém založený na rozumovém a současně na emocionálním rozhodnutí.

Algoritmus rozhodování
1. Nejprve si provedeme analýzu problému. Zjistíme si pokud možno vše, co by mohlo na správné rozhodování mít vliv. Uděláme si seznam a na jednu stranu si píšeme důvody pro a na druhou stranu si píšeme důvody proti. Nespěcháme, je možné, že nás napadnou ještě nějaké jiné důvody, které nás momentálně nenapadly.

2. Jestliže máme hotovo, můžeme zhodnotit problém a nějakou racionální úvahou dospět k rozhodnutí, například dospějeme k rozhodnutí, že ANO.

3. Nyní nastává kouzlo. Představíme si situaci, že jsme se rozhodli ANO. Uděláme si pohodlí, klid a představíme si to. A promýšlíme. Rozhodli jsme se, že ANO a to by znamenalo – … pěkně si to všechno představíme, co by to znamenalo, jak by to všechno asi probíhalo dál, když jsme se rozhodli ANO.

4. Když máme promyšleno, trochu si odpočineme, třeba si dáme kávu, zkontrolujeme emaily, nebo si přečteme noviny.

5. Kouzlo pokračuje. Nyní si představíme situaci, že jsme se rozhodli NE. Uděláme si pohodlí, klid a představíme si všechny situace a následný vývoj v případě, že se rozhodneme NE.

6. Zase si odpočineme, kafe už si nedáme, toho máme za celý den dost, můžeme se projít, nebo si pustit hudbu, nebo dát s někým řeč, prostě se musíme emocionálně odpoutat od vizualizovaných situací.

7. Nyní se posadíme, nebo postojíme, nebo si lehneme a porovnáme pocity, které jsme měli, když jsme si představovali, co by znamenalo rozhodnutí ANO a pocity během představ rozhodnutí NE. Ze které situace máme horší pocit, tu podvědomí nechce. Tu nepovažuje za správnou.

8. Pokud se rozumové a emocionální rozhodnutí shodnou, je vše v pořádku, rozhodli jsme se správně. Pokud jsou v protikladu, naše rozhodnutí je sice správné z racionálního hlediska, ale je špatné z emocionálního hlediska. Emoce mají pravdu ve více případech, pokud se rozhodneme podle rozumu, rozhodneme se pravděpodobně špatně.

_____________
Žádný učený z nebe nespadl. Jen blbce jako by shazovali. Pokud vám rozhodování nedělá potíže a rozhodujete se většinou správně, nemáte důvod na svém rozhodování nic měnit. Pokud však vaše rozhodnutí končívají tragicky, možná by stálo za to zjistit, jestli by vám změna rozhodovacího procesu nepomohla.

Závěr
Lidé používají rozum, jen když je to už naprosto nezbytné.

Takřka veškeré rozhodování které zahrnuje vztahy mezi lidmi je emoční.

Rozum má ve sporu s emocemi pravdu, jen když v tom nejsou namočení lidé a peníze.

Pro správné rozhodnutí je nezbytné, aby rozumové důvody a emoční důvody byly v souladu.

Pokud v souladu nejsou, častěji se rozhoduje špatně rozum.

Při neshodě, po určité době dochází k souladu mezi emocionálním a racionálním rozhodnutím, a to buď korekcí racionálního rozhodnutí, nebo racionalizací emocionálního rozhodnutí.

Komunikovat s podvědomím lze pomocí představivosti a pocitů.

Další možnost pro komunikaci s podvědomím představuje řízené snění.

Když vám tělo náhodou koupí citrony, což normálně nedělá, neváhejte a všechny je snězte.

Věřícím libovolného druhu nemá cenu předkládat logické argumenty, protože jedou na emoce.

Není to nic divného, protože na emoce jede většina lidstva.

Pro účely tohoto článku jsou emoce, pudy a podvědomí na jedné hromadě. Vědomí a rozum jsou na druhé. Komu to dělá problém, ať si trhne nohou.




* kuřecí prsa na smetaně a ztracené vejce v zeleninové polívce**
** proč je to tak drahý?





Související články:
Argumentace kontra pyramidová a síťová struktura myšlení
Jak přelstít první dojem
Jak zvládat stres
Struktura mysli






vlada | Rubrika: Teorie všeho | 29.02.2012, 4:35:00



.